Vzpomínky na velkou válku

Věra Lukášová se narodila 30. října v roce 1929 ve Zlíně mezi dnem vzniku Československa (28. října) a Dnem reformace (31. října). Sama říká, že se narodila právě včas, aby velký Lutherův den mohla oslavit. Ve Zlíně strávila i většinu dětství. Maminka Marie pocházela z Vídně z rodiny železničáře. Otec Karel pracoval pro firmu Baťa. Trávil mnoho času na služebních cestách. Ve 30. letech pobývala celá rodina v holandském Bestu, kde se narodila Věřina sestra Ljuba. Do Zlína se Hutákovi vrátili v roce 1937, těsně před válkou.

Věra Lukášová pocházela z nábožensky smíšené rodiny. Její tatínek byl ze staré evangelické rodiny, takzvaně „od tolerančního patentu“, jak se tehdy říkalo. Maminka byla katolička, po svatbě však přestoupila k Českobratrské církvi evangelické. Přesto prý Věra Lukášová prvních několik let svého života neměla s církevním životem nic společného. Do kostela začala chodit až po návratu z Holandska. Tehdy vyrostl ve Zlíně zbrusu nový kostel navržený renomovaným architektem Vladimírem Karfíkem. Do sboru přišel také nový farář Lubomír Moravec, charismatický, vzdělaný, všestranně založený muž.

„Pan farář Moravec mě poznamenal na celý život. Na rozdíl od jiných farářů už tehdy zdůrazňoval důležitost Starého zákona. Měli jsme ho hrozně rádi, viseli mu na rtech, byl to výjimečný člověk. Byl nejen výborný teolog, ale znal dobře i české dějiny, na střeše měl dalekohled, sbíral známky, hrál na harmonium. Byl také vytrvalý chodec. Skončila biblická hodina a on se nabídl, že někoho doprovodí. Vrátil se za tři čtvrtě hodiny, protože s ním došel až domů,“ vzpomíná sestra Lukášová. Farář Moravec prý nezkazil žádnou legraci. „Jednou o Vánocích jsme hráli příběh o Nábotově vinici. Pan farář měl roli krále a jako korunu měl na hlavě formu na pečení dortu.“ 

O některých věcech už se nemluvilo

A potom přišel rok 1939 a s ním nacistická okupace. Masarykovské Československo přestalo existovat a jeho území se po zabrání Sudet scvrklo v Protektorát Čechy a Morava. „Příjezd Němců si pamatuju, viděla jsem to na vlastní oči. Šla jsem do knihovny půjčit si knihy a po hlavní zlínské třídě přijížděli na motorkách nacističtí vojáci. Ten deštivý den zůstal nezapomenutelný,“ říká Lukášová. Stejně tak i den, kdy zemřel Karel Čapek (25. 12. 1938). „Jeho knížky, pohádky, jsme četli, znali, milovali. Učitelka češtiny nás tehdy vyzvala, abychom jeho vdově, Olze Scheinpflugové, napsali kondolenční dopis. Napsali jsme a paní Schneipflugová odpověděla. Odpověděla všem. Ten dopis patří mezi mé poklady,“ říká.

Baťovy závody bezděky poskytly Zlínu za války určitou ochranu, protože zůstávaly i nadále důležitým těžištěm průmyslu. Továrna sloužila i Němcům – na jejich příkaz se tu vyráběla obuv pro wehrmacht, ale také pneumatiky anebo strojírenské produkty. „Díky tomu byl ve Zlíně celkem klid,“ potvrzuje paní Věra. 

Počátek světové války si Věra Lukášová nevybavuje. Už tehdy ale vnímala, že je něco jinak: „Najednou se v obchodech stály fronty, nakupovalo se na potravinové a textilní lístky, bylo nedostatkové zboží.“ Patrné změny se udály také ve škole. „Opravovali jsme texty v učebnicích, škrtali věty, stránky v dějepisu zalepovali, možná i vytrhovali. To už si přesně nepamatuju. O některých věcech se přestalo mluvit úplně.“ 

Němci prý ale nijak nezasahovali do církevního života – nebo to aspoň navenek nebylo znát. „Jak to bylo, věděl jenom pan farář. Pamatuju si, že nám vyprávěl, že dostal příkaz, aby měl ‚mírové kázání‘. Vybral si text ‚Povstaniž, Hospodine, ať se nesílí člověk.‘ (Ž 9,20) A bylo mírové kázání. Taky si pamatuju, že na varhany si opakovaně chodil zahrát nějaký německý důstojník. Sotva bez souhlasu pana faráře,“ popisuje sestra Lukášová. 

Období nesvobody a válečná zkušenost podpořily pocit sounáležitosti. Evangelíci hledali ve sborovém společenství útěchu, oporu a naději. „Lidé se ve sboru cítili víc spolu. Bezpečně. Byla tam jakási jistota. I účast na bohoslužbách byla bohatší, hodně lidí chodilo také na biblické hodiny nebo na mládež.“

Tichý holocaust

Krutý osud postihnul za války občany židovské národnosti. Už samotná protektorátní nařízení, která byla velmi přísná, ponižující a tvrdě trestaná, pro ně znamenala ohrožení. Ve spojitosti se zlínskými Židy bývá často zmiňováno, že většinu z nich zachránil Jan Antonín Baťa, tehdejší šéf závodů, který jim umožnil emigrovat na Západ. „Baťa židovským pracovníkům nabídl možnost odjet do zahraničí. Poslal je služebně do Brazílie, do Indie a do dalších zemí, ve kterých měl pobočné továrny. Ti Židé, kteří zahynuli, tuto možnost buď nedostali, anebo ji odmítli.“ 

Holocaust se stal zlínským Židům osudným. Celá místní komunita byla během války rozprášena. Napomohl tomu zřejmě i fakt, že historicky nebyla příliš početná. Pro představu: kolem roku 1930 žila ve Zlíně zhruba stovka Židů. Řada z nich skončila v transportech, které odjížděly z nedalekého Uherského Brodu nejprve do Terezína, a poté do vyhlazovacích táborů, nejčastěji do Osvětimi.

Tehdy desetiletá Věra se stala svědkem děsivé scény. Její pozornost tehdy přitáhl hlouček lidí shromážděný kolem jednoho z typických baťovských domků. „To musíš vidět! Všichni jsme se vyšplhali na okno baťovského domku a nahlíželi do ložnice, na zakrvavené peřiny, prostěradla, podlahu. Až s velkým zpožděním, po válce, jsem pochopila – byla to židovská rodina, spáchala sebevraždu.“ O koho tehdy šlo, se už nejspíš zjistit nepodaří, pravdou však je, že sebevraždy Židů byly tehdy – nejen ve Zlíně – smutnou realitou. Zdokumentován je například příběh lékaře Desideria Ornsteina. Příchod Němců vyhodnotil pro sebe a svoji rodinu jako bezvýchodnou situaci a rozhodl se k radikálnímu řešení. Ve středu 22. března 1939 ve svém domku zavraždil obě své děti. Sám se zabil skokem z okna hotelu Společenský dům. Manželka se jeho útoku sice ubránila, později však zemřela v koncentračním táboře. 

Slovo „holocaust“ bylo tehdy pro Věru, ale i značnou část veřejnosti neznámým pojmem. „Dlouho jsem netušila, co se s Židy děje. Naproti tomu slovo „koncentrák“ mě provázelo celou válku. Strýc Tonda byl totiž strojvedoucí, působil v Hodoníně, a tak mohl pašovat přes hranice na Slovensko a dále ty, kdo chtěli za naši zem bojovat. Ale chytli ho a on prožil celou válku v různých koncentrácích. Nakonec byl v Buchenwaldu,“ vypráví paní Věra. Co se v nacistických lágrech dělo, pochopila až po válce, na hodonínském nádraží, kde byla vývěsní skříňka s fotografiemi dokumentujícími provoz v koncentračních táborech: „Haldy na kost vyhublých, téměř mrtvých těl… Stála jsem tam a tehdy mi došlo, co to je koncentrák a čím strýc procházel.“

Spojenecké bombardování

V roce 1942 potemněl život i ve Zlíně. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha zavedli nacisté vůči obyvatelům protektorátu přísné represe. Začalo období heydrichiády. V podstatě kdokoliv se tehdy ocitl v bezprostředním ohrožení. Němci trestali smrtí i malicherná obvinění. Jedním z těch, koho nacisté zastřelili, byl i blízký kamarád Věřina tatínka. „Už nevím proč, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že na něj někdo ukázal prstem.“

Dramatické období nastalo na podzim 1944, kdy se stal Zlín terčem spojeneckých náletů. Během nich Američané shodili na metropoli jihovýchodní Moravy přes 200 leteckých pum. Mířily především na průmyslový areál a další strategické body, například nádraží. Zasáhly však i civilní budovy. Oběti na životech naštěstí nebývaly příliš vysoké, protože se lidé před náletem stihli včas schovat do krytu. Na letecké poplachy vzpomíná i sestra Lukášová. „Moje maminka byla přepečlivá. Než se mělo jít do krytu, kontrolovala, jestli je můj mladší bratr upravený a má zapnuté všechny knoflíky. Když potom přišlo opravdu velké bombardování, bylo to jedno – knoflík neknoflík, všichni jsme se klepali strachy v krytu, který jsme měli na zahradě.“ 

Největší škody napáchal ve Zlíně nálet 20. listopadu 1944. Přelet bombardérů trval pouhé tři minuty, přesto za sebou nechal zničující následky. Vyžádal si 24 obětí, téměř 100 zraněných a stamilionové škody na majetku. Zasažen byl také hotel Společenský dům, který byl jednou z dominant města. 

Poslední roky války zasáhly do života Věry Lukášové velmi znatelně. Její školu kvůli vojenským účelům zavřeli a studenti museli jít pracovat. „[Němci] udělali z budovy Obchodní akademie pro zahraniční obchod lazaret pro zraněné a nemocné německé vojáky. Nechodila jsem do školy, ale do zaměstnání. V Baťově prodejně jsem ve správkárně punčoch látala díry a vytahovala očka. Potom mi tatínek zařídil, že jsem pracovala v ‚mrakodrapu‘ [budova č. 21 v areálu Baťových závodů] u něho v kanceláři.“

Jih proti Severu

Na jaře 1945 už visela německá porážka ve vzduchu. Přispěla k tomu i činnost partyzánských skupin, které v regionu působily. Na konci dubna se ke Zlínu přiblížila sovětská armáda. Německá vojska se dala na ústup 1. května a následujícího dne navečer bylo město oficiálně osvobozeno. Mír zavládl až 4. května, kdy se osvobozeneckým vojskům podařilo vytlačit poslední německé vojáky. Na tuto dobu se paní Věře vryla do paměti výrazná vzpomínka. „Někdo zvonil u dveří. Maminka – v náručí malého [Věřina bratra] Kájoška – šla otevřít. Stál tam německý voják. Prosil o vodu. Maminka mu ji dala, on poděkoval a odešel. Ale ten děs… Maminka byla hrdinka.“

Závěrečné boje prožila sestra Lukášová na internátě. Na samotný den vítězství si ale přesně nepamatuje. Jako dospívající, šestnáctiletá mladá dáma měla jiné objekty zájmu. Odmalička byla vášnivou čtenářkou a právě „hltala“ knihu Jih proti Severu, kterou měla půjčenou od jedné členky místního sboru. „Zrovna jsem četla o tom, jak se Melanii narodilo dítě. Atlanta stála v posledních bojích a Rhett Butler ji a Scarlet vyvedl za hořící město: ‚Adieu, já jdu bojovat!‘ a opustil je… Nevěděla jsem, kde je německá, kde sovětská armáda. Musela jsem se dočíst, jak dopadne tohle,“ vzpomíná s humorem. 

Ruští vojáci prý neměli mezi lidmi dobrou pověst. „Rodiče nám dokonce zakazovali chodit ven. Oni věděli, jak strašlivě se Rusové chovali, že kradli, znásilňovali ženy… V Podivíně, který leží ve vinařském kraji, lidé chystali sudy vína, kterými by Rudou armádu přivítali, oslavili vítězství, poděkovali za osvobození. Když viděli, jak se Rusové chovají, víno raději vylili. Podobná situace se opakovala na mnoha místech,“ líčí sestra Lukášová. 

„Po válce jsme velice brzo šli zase do školy, lazaret zmizel. Ve Zlíně bývali vynikající učitelé. V Praze se hned po válce chystaly různé ekonomické reformy a někteří zlínští učitelé byli do toho plánu zapojeni. Náš učitel matematiky za sebou ani nezavíral dveře, protože se často z kanceláře o poschodí níž ozvalo: ‚Pane profesore, máte telefon! Volá vás ministerstvo‘.“ 

Konec války dal průchod nenávisti vůči Němcům. „Pamatuju si na jedno velké shromáždění na zlínském náměstí. Jako řečník tam velmi energicky vystupovala dívka, kterou jsem znala. S velkým zaujetím prohlásila: ‚Jediný dobrý Němec je mrtvý Němec!‘ To mi utkvělo v paměti do dneška, ale nepodepsala bych to. Mám řadu německých sester,“ říká.

Následoval nucený odsun Němců. „Jejich statky a zahrady zůstaly opuštěné, takže studenti ročníků 1927 a 1928 museli povinně na tříměsíční brigádu. Starali se o polnosti a hospodářství.“ O rok mladší Věra Lukášová se těmto brigádám vyhnula. „Najednou jsme zůstali ve třídě sami. Bylo nás osm, devět. Francouzštinářka měla soukromé hodiny,“ vzpomíná.

Kde byl Bůh?

Doba svobody nevydržela dlouho. Téměř ihned po komunistickém převratu v r. 1948 byl mezi prvními vyhozen z firmy Baťa Věřin tatínek, jí samotné komunisté kvůli kádrovému posudku zakázali studovat. Ze Zlína se až do roku 1989 stal Gottwaldov. Věra Lukášová našla zaměstnání ve filmových ateliérech, kde spolupracovala s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. V r. 1953 se vdala za evangelického faráře Jana Lukáše a záhy se ze Zlína odstěhovala.

Po druhé světové válce dlouho rezonovala otázka, jak mohlo k holocaustu vůbec dojít. Teologové a filozofové se ptali, kde byl Bůh, když umírali lidé ve vyhlazovacích táborech. „V Bibli jsem našla tento přiléhavý verš: ‚Pošetilostí si člověk podvrací cestu, ale jeho srdce má zlost na Hospodina.‘ (Př 19,3) Ta otázka nezní, kde byl Bůh, ale kde jsi byl ty, člověče? A jedna z prvních otázek Bible zní: ‘Kde je tvůj bratr?‘ Připadá mi, že všechno důležité je v Bibli už popsáno, jen to musíme vzít vážně, vztáhnout na sebe,“ zamýšlí se sestra Lukášová. 

Její slova jsou aktuální i pro dnešní dobu. Ani po osmi dekádách není v Evropě mír. Současná válka na Ukrajině je nám dokonce nejblíž od konce té světové. Jak se na to pohlíží člověku, který ji zažil? „Jedna věc jsou takové ty praktické záležitosti – nejde elektřina, nejezdí vlaky, uprchlíci, trvalá potřeba pomáhat. A pak to vědomí, že Ukrajina byla napadena, je obětí. Viník je Rusko. Je důležité říci nahlas, kdo je oběť, kdo pachatel, a neustoupit od toho. Pojmenovat, co se stalo, pak hledat řešení. To mi hodně leží na srdci.“

A co si z doby světové války sestra Lukášová nese s sebou do dneška? „Z doby konce války mi nejvíc leží v paměti rozhlasové vysílání – 24 hodin denně, nepřetržitě se ozývalo hlášení: ‚…hledáme, přihlaste se, můžete povědět něco o, nabízíme zaměstnání, dáme k dispozici, hledám svou rodinu…‘ Hlasy, které hledají, touží po vzájemnosti, po tom být spolu, být zase spolu, být konečně spolu. Kéž je to i naše modlitba dnes,“ uzavírá. 

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv V. Lukášové, wikipedie.cz (Bata Brands SA, CC BY-SA 3.0)