Vzpomínka na pana faráře Jaroslava Vodu

Přišli se s ním rozloučit lidé ze širokého okolí, především z míst, kde jako farář působil, tj. ze Vsetína, Leskovce, Liptálu, po odchodu do penze působil ještě rok v Pozděchově a dva roky v Pržně. To už mu bylo 81 let.

Ani po příchodu do Liptálu už to nebyl žádný mladík, ale byl to muž energický, s podmanivým hlasem a vlídným úsměvem. V dětství pomáhal v zemědělství, a tak mu nebyla cizí žádná práce. Brzy ráno jej bylo vidět s kosou v ruce, jak udržuje zahradu kolem kostela. Přidal se ke každé práci, pomáhal při opravách kostela, stavbě sborového domu, svou pracovitostí a nezdolným optimismem si navíc brzy získal spoustu přátel.

Za svého působení v Liptále působil i jako senior Východomoravského seniorátu, nové poměry umožnily nejen pravidelnou výuku náboženství, ale Jaroslav rád a dobře pracoval s mládeží, zavedl tradici prázdninových výletů i pravidelných červencových setkání na památku mistra Jana Husa. Byl to on, kdo stál u zrodu partnerství s reformovaným sborem v Beilen a řadu let se věnoval rozvíjení spolupráce. Přispíval do časopisu Český bratr; širší veřejnosti asi není známo, že přeložil knihu J. H. Charleswortha //Ježíš a svitky od Mrtvého moře//. Nedělní kázání vždy pečlivě mnoho hodin připravoval, k napsanému se vracel a prováděl drobné úpravy, aby slovo vyznělo tak, jak měl v úmyslu. Pravidelné bohoslužby nesměla přerušit ani jeho zasloužená dovolená. Vždy se vracel z týdenního pobytu nejpozději v soboru večer, aby v neděli mohl kázat.

I v pokročilém věku pomohl vždy, byl-li o to požádán. A tak jsme měli příležitost mu v liptálském sboru popřát i k jeho devadesátým narozeninám. Co přát člověku, který se těší ze společného života s manželkou Aničkou, která mu vždy věrně stála po boku? Co více přát člověku, obklopenému milující rodinou, který ve svých letech při turistických výletech dokáže unavit i svá vnoučata? Přáli jsme mu pevné zdraví a stále veselou mysl.

Bratr farář Voda svou obětavostí, láskou a péčí o svěřené stádo vtiskl do liptálského sboru nesmazatelnou pečeť a vyoral hlubokou brázdu v našich srdcích. V adventu, jak připomněl senior Daniel Ženatý, si připomínáme Kristův příchod. Změnu, která nastala vstupem Boha do našeho světa. Pomáháme si například obrazem – jako když světlo pohltilo tmu. A současně se znovu a znovu vyrovnáváme s tím, že ta změna ještě není úplná. Že vzdor vší naději má smrt tu moc oddělit nás od našich milých. A tak na jednu stranu věříme, že naší smrtí se náš vztah k Bohu nemění. Je stále pevný. A na druhou stranu je nám líto, že ta smrt ještě jakousi moc má a od našich milých nás odděluje. Jsou v náruči Boží. To jistě ano. Ale žel ne v náruči naší.

Věra Halová