Vzpomínka na Jaroslava Soběslavského

O to větší bylo jeho zklamání, když se rodina musela na počátku 2. světové války odstěhovat ze Slovenska do Čech. Svědčí o tom báseň, kterou napsal v květnu 1939 a do které vložil svůj žal patnáctiletého chlapce: 

 

 

 

 

 

 

Po vykonání maturitní zkoušky, ještě za války, navštěvoval přednášky, které tehdy organizovala evangelická teologická fakulta v Praze a byl také diakonem ve sboru na Kladně. Po válce se stal řádným studentem teologie a aktivně se začlenil do práce vysokoškolského spolku Jeroným, kde se seznámil s Libuší Cardovou, pozdější manželkou. Byl také člen delegace studentů u prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Prvním sborem, kde působil, byla Ledeč nad Sázavou. Tam se také, z jeho popudu, uskutečnil v roce 1947 několikadenní sjezd evangelické mládeže Československa. Konal se dva dny po jeho svatbě, takže místo svatební cesty patřili novomanželé k hlavním organizátorům této obrovské záležitosti, kdy, mimo jiné, po nocích tiskli sjezdové noviny. Typické… Od roku 1948 byl vůbec první farář nově ustanoveného sboru v Lanškrouně ve východních Čechách a tam sloužil až do svého odchodu z činné služby. A v tomto mladém sboru ve vysídlených Sudetách, kam přicházelo mnoho rodin, se mohla plně rozvinout všechna jeho obdarování. Na jedné straně až pietistická teologie – evangelizační kurzy, vliv Jednoty bratrské, sestry Royovy, Josef Kolman, a na straně druhé řád a kázeň, které vložil do sborového života. 

 

Hlasovné právo měli jenom aktivní členové sboru, také křest dětí byl vykonáván jenom rodičům pravidelně se zúčastňujícím shromáždění. Konfirmace byla podmíněna účastí nejen na konfirmačním cvičení, ale i na nedělních bohoslužbách – v presbyterně visely grafy, které zaznamenávaly docházku. Dalším obdarováním bylo umění organizovat rozličné aktivity ve sboru a nejen v něm. Byly to například autobusové zájezdy, pravidelná sborová odpoledne „U Jedle“ v lese nad Lanškrounem, kam se sjížděli členové sboru všech věkových kategorií, na nedalekém kopci Lázku volejbalový turnaj se sborem ze Zábřehu na Moravě, senoseč v Herlíkovicích v Krkonoších, v domovském sboru letní brigáda mládeže a v zimě pro změnu lyžování, vánoční setkávání starší generace, silvestrovské sborové večery. 

 

Sem také ale patří přístavba Husova domu v roce 1957, protože kostelík nestačil pojmout všechny účastníky neustále rostoucího shromáždění. Jaké bylo překvapení církevního tajemníka, když přijel již povolenou stavbu „zatrhnout“ a na místě zjistil, že hrubá stavba je už pod střechou. Předtím ještě zakoupení kazatelny, stolu Páně, lavic a také varhan za vydatné pomoci skladatele, dirigenta a varhaníka Janka Valacha z Bratislavy. Pomocí diapozitivů Jaroslav Soběslavský také vytvářel pásma na různá témata, s kterými objížděl sbory. Jenom namátkou název jednoho z nich – Od kolébky do hrobu. Rozšiřoval lanškrounský sbor o další kazatelské a misijní stanice. Věnoval mimořádnou pozornost osobním vztahům ve sboru a velmi pilně prováděl spolu se svou manželkou pastorační návštěvy v rodinách. Výrazně podporoval všechnu činnost mládeže, která se zúčastňovala různých podniků nejenom v mateřském sboru, ale i v seniorátu, dokonce i při stavbě SOS vesničky a také při církevních kurzech a sociálních projektech v Německu.

 

Farář Soběslavský pracoval také v Chrudimském seniorátu. Byl konseniorem, měl na starosti mládež, dokonce i několik let dirigoval seniorátní pěvecký sbor. Býval také člen synodu a řadu let předseda odboru pro práci s laiky při synodní radě ČCE. Po ukončení služby v Lanškrouně odešli manželé Soběslavští na několik let do Tábora v jižních Čechách. Avšak s postupujícími nemocemi se našlo řešení v odchodu do domova seniorů v Brně. Také zde se zpočátku snažili zapojit do sborového společenství – bohoslužby, biblické hodiny a hlavně kavárnička pro dříve narozené. 

 

Žel, v novém prostředí bylo J. S. dopřáno žít jenom pár měsíců. Svoji lásku k Lanškrounu projevoval mimo jiné také tím, že s poděkováním odmítal všechny nabídky na místa faráře v jiných sborech. Snad se mu vracela žalostná vzpomínka na odchod ze Slovenska a nechtěl opět zažít smutek a loučení? Přesto ale nakonec odešel z místa, kde za 37 let žití „zapustil kořeny“, jak sám říkal. Nechtěl být totiž na překážku svému nástupci. A že to pro něho nebylo vůbec lehké, o tom svědčí i to, že si přál, aby jeho urna byla uložena na lanškrounském hřbitově mezi jeho celoživotními blízkými.

 

Jménem rodiny děkuji za jeho život.