Vzpomínka k nedožitým 90. narozeninám faráře Josefa Valenty
(ČB 2/2021) Kořínek života Josefa Valenty se započal prvním dnem měsíce února roku 1931 v Jihlávce, patřící do evangelického sboru Horní Dubenky. Rodiče pocházeli z evangelické rodiny, maminka byla původně augsburského a tatínek zase helvétského vyznání.
Je pozoruhodné, že už od velmi raného věku nastávaly časté změny domovů a přechodných bydlišť. Už v roce 1932 se rodina stěhuje do Klobouk u Brna, kde otec Alois Valenta po dokončení Biblické misijní školy dostává u faráře Odstrčila místo diákona. O dva roky později se přesídlují do jihočeského Valtínova, kam je otec povolán jako evangelický kazatel. Odtud, jako šestiletý, Josef denně chodíval čtyři kilometry pěšky do české mateřské školky, aby tato školka vůbec mohla existovat.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Obecnou školu navštěvoval po celých pět let v místě bydliště, další ročníky však absolvoval už v Kunžaku. Školu mohl ukončit až v červenci 1945, neboť se předtím kvůli válečným událostem půl roku neučilo.
V oktávě gymnázia uvažoval pokračovat ve studiu, a sice historie a zeměpisu na filosofické fakultě. Poněvadž však právě ona prodělávala ideologickou marxistickou proměnu nejvíce ze všech vysokých škol, zvolil teologii, bezpochyby ovlivněn rodinnou výchovou, i přes přátelská varování, že církev bude do několika let zlikvidována.
Tehdy, v roce 1950, byl o studium na teologické fakultě mimořádný zájem, bylo velmi obtížné se tam dostat. V průběhu studia na Josefa Valentu nejvíce zapůsobil J. B. Souček. Rád také vzpomínal na tehdejšího docenta J. M. Lochmana. A získal zde své nejlepší přátele, kolegy Daniela Henycha a Jana Duse.
Až teprve půl roku po ukončení fakulty, po četných intervencích, dostal státní souhlas k nástupu na sbor v Ústí nad Labem-Trmicích jako vikář. To bylo 1. dubna 1955.
Po třech měsících služby ve sboru se dvěma kazatelskými stanicemi uzavírá Josef v létě 1955 sňatek s Alenou Fleischerovou z Brna, kterou poznal v Praze při studiu bohosloví. V následujícím roce se jim narodila první dcera Miriam.
V roce 1958 přišlo farářské místo v Králíkách, samém cípu severovýchodních Čech, opět v pohraničí, na pomezí dvou krajů, Východočeského a Severomoravského. V sídle sboru a dvou kazatelských stanicích s roční administrací Letohradu bylo tolik práce, že se k rodině, tehdy už se dvěma dětmi (narodila se druhá dcera Rut), často vracíval až v pozdních večerních hodinách. Přesto na práci hlavně v kazatelské stanici Písařově do konce svého života velmi rád vzpomínal. Zde také vykonal své poslední bohoslužby v srpnu 2017.
Jelikož církevní tajemník usiloval o zrušení místa v králickém sboru, 32letý farář s rodinou se takřka z donucení stěhuje do sboru v Bučině u Vysokého Mýta. Zde na svět přichází třetí dcera Lia a napřesrok ještě syn Dan. Mladý farář tady, v tolerančním sboru, konečně prožívá z vůle Boží mnohá naplnění, uspokojení a uznání. I finanční situace se zlepšila natolik, že manželka mohla být se všemi dětmi osm let doma.
V roce 1972 oslovil senior Brněnského seniorátu M. Nagy faráře Valentu, zda by nechtěl sloužit v některém z uprázdněných sborů. A tak rodina přijala výzvu staršovstva ze Svitav a po vykonání bohoslužeb a prohlídce sborové budovy se rozhodla převzít sbor i s kazatelskou stanicí po jeho prvním faráři Lovečkovi, který zde působil 25 let. Volba synodní radou byla potvrzena v srpnu 1972, instalace se konala o měsíc později. Bohoslužebná síň a přilehlá hala byly přeplněny.
Jako jednu z hlavních činností své služby viděl Josef v pastoračních návštěvách, na které chodíval s oblibou, zejména ke starší generaci, k nemocným a osamoceným. Uměl pozorně naslouchat. Pečlivě si vedl evidenci, aby na nikoho nezapomněl. Velmi dobře si pamatoval nejrůznější rodinné vazby a jejich příběhy. Obtížná práce ale byla s výukou dětí na školách. Ve Svitavách výuka nebyla možná, pouze občas na vesnicích. Do jisté míry prožíval farář radost z mládeže, která se někdy více, někdy méně početně na faře scházela.
[caption id="attachment_24532" align="alignleft" width="219"]
farář Josef Valenta (1931-2020) na archivní fotografii[/caption]
Bratrské vztahy s představiteli místních církví vyústily v uspořádání lednových aliančních ekumenických modlitebních setkání a umožnily také, že se v naší modlitebně scházela i Církev bratrská a Církev československá husitská. V r. 1995 se v katolickém kostele dokonce uskutečnily ekumenické bohoslužby k 50. výročí konce 2. světové války.
Farář svitavského sboru se angažoval i v práci seniorátní, a to jako konsenior, předseda Jeronýmovy jednoty, člen evangelizačního odboru a odboru pro přípravu pastorálních konferencí.
Také vedl čilý korespondenční a osobní styk s některými kolegy v obou tehdejších německých republikách, Švýcarsku, Francii i Maďarsku, po roce 1989 též s vídeňským seniorem. A od roku 1991 až do konce století měl náš sbor, právě díky našemu bratru faráři Valentovi, velmi vřelé styky s partnerským holandským sborem ve Weespu.
Josef Valenta byl člověk nesmírně důsledný a pracovitý, farář, který poctivě zkoumal a hlásal zvěst z biblických knih a přísně stál za reformací. Patřil ještě ke generaci farářů, kteří si zakládali na důstojnosti, a tudíž se nechali oslovovat „pane faráři“ nebo „bratře faráři“, nikoli jménem. Díky jeho iniciativě se sborové budovy ve Svitavách a Radiměři kompletně zrekonstruovaly, včetně fasád.
Bratr farář Valenta prožil ve svitavském evangelickém sboru svých posledních 26 let aktivního života. Do důchodu odešel v 66 letech, avšak i poté byl po určitou dobu člen staršovstva a vypomáhal při nedělních bohoslužbách i v jiných sborech. Ještě ve svých 76 letech rok pracoval, když náš sbor nebyl obsazen.
V pozdějších letech života prodělal několik závažn
ých lékařských zákroků a nemocí, se kterými se ale pokaždé vyrovnal. Dlouho se udržoval duševně čilý, zajímal se o dění v církvi, ve sboru i ve městě. Překládal z němčiny a napsal i několik článků do Kostnických jisker. Téměř až do své smrti statečně usiloval být co nejsamostatnější.
Všemohoucí Bůh v loňském roce v lednu k sobě povolal nejprve Josefovu manželku Alenu a o dva měsíce později i jeho samotného. Tiše a s vděčností vzpomínáme, myslíce přitom na jedno z jeho kréd: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“
jménem staršovstva ČCE ve Svitavách Josef Bodeček,
některé pasáže doplnila dcera Miriam Vávrová