Vzhled až na prvním místě

Ano, povrchní puberťáci řeší, jak vypadají, místo aby se soustředili na něco hlubšího. Jenže padají další klíčová slova: nejistota, pochybnosti o vlastní hodnotě, srovnávání se. Stačí chvilka vzpomínání, abychom zjistili, že téma vzhledu se zarývá hodně hluboko pod kůži.

Adolescence je složité období. Na jejím počátku stojí dítě, jehož identitu z naprosté většiny definuje jeho okolí. Na otázku, kdo vlastně je, vám nadiktuje svoje jméno, věk, adresu, řekne vám o svých rodičích a sourozencích, o škole, kterou navštěvuje. Možná přidá oblíbené zvíře, koníček nebo jídlo. Představu o svých vlastnostech – jestli je malé nebo velké, chytré nebo hloupé, roztomilé nebo ošklivé – přebírá dítě skoro výhradně z toho, co o něm řeknou dospělí. Stručně řečeno: o tom, co má dělat, s kým se má vídat a co je pro něj důležité, rozhodují „dospěláci“.

Střih. 

Najednou před sebou máme mladého dospělého s vlastní identitou. Očekáváme – trochu idealisticky –že ví, kým je on sám. Zná své vlastnosti a umí rozlišit radu, která ho může posunout, od nejapné poznámky, kterou je třeba ignorovat a nebrat vážně. Má vlastní žebříček hodnot, nepodlehne každému názoru a trendu a svůj život řídí tak aktivně, jak to jenom situace umožňuje. Umí vyvažovat svůj vlastní vkus a potřeby s očekáváními a nároky, která klade okolní svět. 

Taková proměna se nestane jen tak, je dlouhá a připomíná spíš patchwork. Původní identitu je třeba rozstříhat na kousky, některé zachovat, některé zahodit, většinu někam odložit. Jen tak se dá zjistit, kdo jsem doopravdy já. Prázdná místa – a že jich najednou je – bude třeba něčím zaplnit. Mladý adolescent se přimyká k vrstevníkům. Obléká si na sebe nové názory, požadavky, zájmy. Je konformní, snaží se zapadnout – bojí se totiž, že odlišnost povede jedině k odmítnutí. 

S postupem času strach opadá a adolescent má čas vnímat svůj nový oblek. Místy sedí jako ulitý. Některé části je lepší ustřihnout a našít místo nich kousky staré identity, které mu byly bližší. A další díry čekají na ještě úplně jinou látku. Mladý člověk svou identitu ještě mockrát rozstříhá. Testuje, co mu sedí a sluší, našije na ni kousky dalších látek a zase se jich zbaví. Konformitu střídá co největší originalita, vytváří se zbrusu nový oblek pro nové samostatné já. 

K čemu ta metafora s oblekem? Šaty přece člověka nedělají. Anebo přece? Tahle velká vnitřní výzva se totiž navenek projevuje přesně tak, jak to zaznělo na Pecce: adolescenti řeší svůj vzhled. Je pro ně zásadním lakmusovým papírkem. My lidé jsme totiž velmi společenské bytosti. Na naše sebeuvědomění a sebehodnocení má zásadní vliv, ke komu se hlásíme a jak vycházíme ze srovnání s ostatními a s představami o tom, jací bychom měli být. Náš vzhled, který je snadno vidět, hraje v obojím důležitou roli. Na první pohled naznačuje, jestli do své sociální skupiny zapadáme, nebo z ní vyčníváme, do jaké patříme subkultury – zkrátka komunikuje za nás. Řešit svůj vzhled znamená aktivně ovlivňovat, kým chci být, kam chci patřit. Dokonce i přesvědčení, že na vzhledu nezáleží, v tom může být paradoxní: dovolí nám přijmout i člověka, který se odlišuje právě tím, že je pro něj důležitý? 

Cestu do dospělosti provází pubertální tělesná proměna. Je mnohem nápadnější než to, co se děje uvnitř, a bývá mnohem jednodušší ji komentovat. Vyzdvihnout třeba, o kolik vyzrálejší než dřív je váš hodnotový systém, je velká výzva. Nejsnazší způsob, jak ocenit, že nám mladý člověk zraje před očima? „Ty jsi vyrostl, je z tebe hotový chlap! Taková malá holčička to byla – a najednou je z ní ženská na vdávání!“ Nebo naopak: považujeme za dospělého člověka, kterému „pod nosem sotva roste chmýří?“ Každá podobná věta dospívajícím ukazuje, jak je potřeba vypadat, aby působili dostatečně dospěle a ostatní je brali vážně. Správný vzhled a včas splněné milníky jsou vstupenkou k respektu a uznání – a obava, jestli jim dostojíme, je velkým zdrojem nejistoty. 

Navíc je tu ideál krásy. Sice proměnlivý, ale ze své podstaty zkrátka nedosažitelný. Je to s ním jako s uklizeným pokojem: dokonalost považujeme za výchozí stav. Ve skutečnosti ale není běžná a možná jí ani nejde dosáhnout – jen se od ní odchýlit méně či více. 

Ve skutečnosti jen málokdo umí vyseknout pochvalu na vzhled tak, aby v ní nebyla skrytá výčitka, urážka, nenavodila strach ze selhání. „Vypadáš teď dobře! Nezhubla jsi náhodou?“ je dobře míněný kompliment. Naše hlava si ho ale přebere jinak: „Takže doteď jsem dobře nevypadala? Jak moc strašné to se mnou bylo? A co když zase přiberu?“ 

Prosím, spolkněme námitku, že jsme tím nemysleli nic zlého, že není třeba všude číst skryté významy mezi řádky nebo že ten, s kým mluvíme, přece není žádná přecitlivělá sněhová vločka. Spolkněme i tu druhou, že je přece dobře, když se o své tělo staráme a udržujeme ho v kondici. Ty poznámky se nám totiž zapisují pod kůži, zůstávají tam do dospělosti a hlodají. Tak dlouho, až si začneme myslet, že se vzaly jen tak samy od sebe a že na nich visí naše sebeúcta.

Na závěr si dovolím vzpomínku na cestu ze školy, bylo mi asi třináct let. Měla jsem na sobě zelené silonky a džínovou sukni, se kterou maminka „vymetala“ mládežnické akce. Starší paní naproti mně si mě se zájmem prohlížela. Bylo mi nepříjemně – měla jsem za sebou den věčných pochybností. Tenhle model tehdy opravdu nebyl způsob, jak ve třídě zapadnout. Účes, který ho kompenzoval, naopak nenašel pochopení doma. Mám se teď ještě bát, jestli se paní nepohoršuje nad „dnešní mládeží“? Jenže pak se zvědavě zeptala: „To se teď tak nosí, že?“ Odpověděla jsem jí, že určitě ne, že jsem s tou sukní spíš divná. Zasmála se a říkala: „Ne, já myslím ty díry!“ Moje silonky právě dosloužily. Trapnost mohla být dovršena – pro nikoho nejsem správně a zatím se nad to neumím povznést. Ale nebyla – díky paní ochotné přijmout cokoli, upřímně porozumět tomu, v čem se cítím dobře a co se mi líbí. 

Adéla Švestková, psycholožka a doktorandka Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
foto: ARo