Vzdělávat kazatele je jako otesávat lžičku

Jako humanistický vzdělanec, jazykovědec, dějepisec, autor písní a teolog se zasloužil o rozvoj českého jazyka, překlad Nového zákona do češtiny, který se stal součástí Bible kralické, uchování pramenů k dějinám Jednoty bratrské, vznik duchovních písní a kancionálů a také o vzdělávání bratrského duchovenstva. Jeho podnětům pro kazatele bych ráda věnovala pozornost v tomto příspěvku. 

Na sklonku svého života napsal Blahoslav spisek s provokativním názvem Vitia contionatorum, to jest Vady kazatelův. Tím, že hovořil o vadách, chybách a vášních kazatelů, mlčky připustil, že kázání je nejen událost, při níž můžeme zakusit Boží oslovení, ale také je vždy dílo člověka. Kázání není nedotknutelné mystérium, ale lidská řeč, která může podobně jako každá jiná trpět nejrůznějšími nedokonalostmi a neduhy. Když se kazatelům nedostává dobře míněné kritiky, jen se ve svých nešvarech utvrzují. Proto se Blahoslav pokusil závažné a časté problémy kázání konkrétně pojmenovat, a tak přispět k tomu, aby se jich kazatelé vyvarovali. Kazatel, jak zdůrazňuje Blahoslav, se musí ve své službě cvičit. Musí se „otesávat“, tak jako se otesává a ohlazuje dřevěná lžička, musí se „prořezávat“, tak jako se prořezává strom.

Jak (ne)kázat

V čem vidí Blahoslav nejzávažnější problémy kázání? Na prvním místě uvádí to, když kazatel nebere ohled na situaci posluchačů: „samou nepracovitostí, nepečlivostí a lenivostí ducha jsa veden, leccos vezme z řeči Boží tak povrchního […] nemnoho toho šetře, čeho ten lid přítomný potřebuje“. Blahoslav nezpochybňuje, že východiskem kázání je kazateli vždy biblický text. Ale současně připomíná, že kazatel má spolu s textem Bible číst také „živý“ text, jímž je posluchač. Dále Blahoslavovi vadí, když kazatelé přejímají cizí kázání a zanedbávají vlastní promýšlení biblických perikop. Proto se vyjadřuje rezervovaně k vydávání postil. Také kritizuje chaotickou exegezi, při níž kazatel nedbá na vnitřní stavbu biblického textu. Toto počínání přirovnává k amatérské práci řezníka, který porcuje dobytče sekyrou bez ohledu na to, kudy procházejí jeho svaly, šlachy a klouby. 

Výsledky mini-ankety na téma „kázání“

1. V čem vidíte úlohu kázání? 

•    Naučit posluchače něco víc o Bohu.
•    Mělo by „nasvítit“ náš obraz Pána Boha zase z jiné strany.
•    Připomínat příběh Ježíše Krista.
•    Vyprávět o Bohu, o jeho milosti a moci; zvát lidi, aby se odvrátili od zlých cest.
•    Vykládat text Bible, přinášet zvěst o Boží přítomnosti, o jeho působení ve světě.
•    Otevírat prostor pro to, aby k nám Písmo mohlo samo „mluvit“.
•    Navést člověka na správný směr a cestu v životě.
•    Mělo by být oslava Boha.

2. Jaké by mělo být dobré kázání?

•    Mělo by promlouvat k dnešním problémům, mělo by být srozumitelné širokému posluchačstvu.
•    Přehledné, srozumitelné pro různé věkové kategorie i vzdělání posluchačů.
•    Nějak promluvit ke mně; vycházet z Bible; být uvěřitelné (kazateli věřím, že on tomu věří).
•    Plné Ducha svatého. Motivující k činu, relativně krátké, detailní k okolnosti a době vzniku.
•    Srozumitelné (obsahově i přednesově), mělo by být provázáno s ostatními prvky liturgie, mělo by člověka oslovit – s tím souvisí i jistá aktuálnost, ale ne na úkor bibličnosti.
•    Mělo by vzbudit a udržet pozornost posluchače, vyvolat v něm otázky, souhlas, zájem o něm mluvit. 

3. Co by kázání mělo udělat se svými posluchači?

•    Potěšit, povzbudit, přimět k zamyšlení nad životem, nakopnout.
•    Poskytnout podporu do všedních dnů.
•    Někdy pohladit, jindy spíš zneklidnět, vzbudit zájem.
•    Vést k modlitbě, k vyznání hříchů, k chvále, k službě, k radosti…
•    Aspoň na chvíli se zastavit a nechat se „proměnit zevnitř“.
•    Oslovit, dotknout se, někdy třeba i překvapit, vtáhnout do biblického textu.

4. Jaké by kázání naopak být nemělo?

•    Příliš dlouhé, bez zřetelných důrazů.
•    Nudné, nevypovídající o Božím působení mezi námi.
•    Nudné; prezentující osobu kazatele; vykládající všechny podrobnosti textu.
•    Příliš teoretické až filosofické, nerozhodné, nejasné.
•    Takové, které nenechá zaznít to, v čem je daná perikopa svébytná, provokativní.
•    Upovídané, nesrozumitelné, příliš exegetické, poučující, moralizující. 
•    Nemělo by poučovat, ale inspirovat.
•    Nemělo by zastrašovat, ale povznášet.

5. Když se řekne „vady kazatelů“, co si vybavíte? 

•    V mládí jsem považoval za vadu kázání, trvající 1,5 hodiny a více. 
•    Kazatel neumí kázání napsat a přednést srozumitelně. 
•    Kazatel říká něco na kazatelně, a jinak se chová.
•    Není mu rozumět: Mluví potichu, je nesrozumitelný zvukovým projevem nebo obsahem.
•    „Káže vodu a pije víno“, v osobním životě se nechová jako člověk Kristův (viz ovoce Božího Ducha, Gal. 5); malověrnost.
•    Řečnické otázky – stížnosti na dobu – nedotažené dobré postřehy – opakování stokrát slyšeného (čemuž se pochopitelně těžko vyhýbá).
•    Nápadné řečové vady (mohou, ale nemusí působit rušivě), poučování, přehnaný důraz na exegezi, vulgarismy, příliš asociativní myšlení, přeskakování z jedné myšlenky na druhou.

Kriticky se Blahoslav staví také k tomu, když kazatel využívá kázání k polemickým a nenávistným útokům na jiné osoby či skupiny lidí s odlišnými názory. Ti se v dané chvíli nemohou bránit, a předně: „Jaký užitek toho bude při posluchačích?“ To neznamená, že by kázání vůbec nemohlo obsahovat nějakou kritiku. Podle Blahoslava se však na prvním místě má jednat o sebekritiku: „Nám jest potřebí k sobě prohlédati a svědomí své souditi.“ Rozhodující je pro Blahoslava účinek kázání na posluchače. Kázání nemá moralizovat jiné, ale má vést posluchače k sebereflexi vlastního života a jednání.

Návod ke špatnému jednání

Mezi další, již méně závažné problémy Blahoslav řadí nahodilou řeč „co slina na jazyk přinese“, přílišné opakování myšlenek, chybějící zřetel ke konkrétním okolnostem shromáždění, zbytečné vysvětlování srozumitelných a nedůležitých věcí, užívání cizích slov, kupení biblických citátů bez hlubšího výkladu, užívání nevhodných příkladů z Písma a neužívání obecně známých citátů autorit (tzv. loci communes). Za další chybu pokládá to, když kazatelé vkládají do kázání historky, které ve svých důsledcích mohou sloužit jako návod ke špatnému jednání. Jako se stalo v případě jedné šenkýřky, která si v kázání vyslechla příklad: „Jak jsou lidé mnozí falešní, neupřímní a bližní své škrabí [podvádějí], jako prý šenkýřky, když pivo zlé mají, tak že ani pěny držeti nechce; tehdy namydlí nětco toho piva a vlejí do sudů. A takž se to pivo velmi pění.“ Z příkladu v kázání se tak i ona šenkýřka naučila špatné pivo vylepšovat. 

Blahoslav se netají tím, že mnohá doporučení čerpá z poznatků humanistické rétoriky. Podle ní má mít každé kázání promyšlenou a dobře sledovatelnou strukturu. Kazatel má umět své myšlenky dobře vystihnout slovy, správně vyslovovat a doprovázet svou řeč vhodnou mimikou a gestikulací. Také má promýšlet záměr, který svou řečí sleduje – chce poučit a objasnit určité věci (docere), napomenout či potěšit (delectare), anebo povzbudit k určitému jednání (movere)? Daří se kazateli tento záměr svým kázáním uskutečňovat? Sám Blahoslav doporučuje, že „více sluší svědomí krmiti než smysly“. Dnes bychom asi řekli, že kázání má mít určitý existenciální rozměr, nejde v něm jen o estetický požitek posluchačů. Pokud je kázání plné „neužitečných řečí“, „lidé rozejdouce se takoví zůstanou jako prvé“. Kázání možná pobavilo, ale s nitrem posluchačů nic neudělalo.

Bůh tě přijímá i s neumělostí tvou

Navzdory okouzlenosti rétorikou si Blahoslav uvědomuje, že moc kazatelovy výmluvnosti má své hranice. Křesťanská víra a vnitřní proměna posluchače nevznikají jen jako důsledek vybroušené řeči, ale rodí se při slyšení kázaného slova z moci Ducha svatého. Proto bratrský biskup v závěru své knihy povzbuzuje kazatele poukazem na to, že účinné zvěstování nezávisí jen na jeho řečnických schopnostech: Bůh „přijímá od tebe i nedostatečné služby, žehná jim […] a summou s tebou jest v neumění tvém moudrostí svou“. 

I dnes se zamýšlíme nad tím, co je úlohou kázání, jaké kvality by mělo mít, a naopak, čeho by se mělo vyvarovat, aby neztěžovalo evangeliu cestu k posluchačům. Zabývá se tím celý podobor praktické teologie, tzv. homiletika, nauka o kázání. Důležitý je ovšem nejen pohled teologů a kazatelů, ale také pohled z druhé strany – pohled posluchačů. Snad každý kazatel ocení, když se mu od posluchačů dostane u konkrétního kázání zpětné vazby. Také je zajímavé slyšet od posluchačů jejich obecnější pohled. 

Ve sboru ČCE na Jarově jsme u příležitosti Blahoslavova výročí uspořádali na toto téma malou anketu. Některé z odpovědí předkládáme níže. Mnohé z nich se shodují s postřehy, které již téměř před půl tisíciletím učinil Blahoslav. Proto stojí za to číst jeho knihu i dnes (Jan Blahoslav: Čtyři menší spisy, ed. Mirek Čejka, Brno: Host, 2013). Zájemci o hlubší promýšlení Blahoslavova díla jsou pak zváni na konferenci „Otec a vozataj lidu Páně v jednotě, muž veliký a znamenitý“, která se koná 16. května od 9.30 na ETF UK ve spolupráci s Historickým ústavem AV, v.v.i. Program naleznete zde.

Tabita Landová, praktická teoložka na ETF UK, mezititulky redakční
foto: wikipedie.cz