Vyšívané Desatero

Abychom to zjistili, musíme se vypravit na jihovýchod Moravy až ke slovenským hranicím, kde ve stínu kopců Bílých Karpat leží víska Javorník, historicky převážně evangelická obec. Právě zde, v rukou sestry Květy Sukupčákové, naprostá většina tabulek pro kazatele ČCE vzniká.

Vyšívání patří ke zdejšímu koloritu. Šijí se tu totiž také horňácké kroje. A stále postaru – ručně, stejně jako tabulky. V Javorníku je ještě několik těch, kteří folklorní vzory vyšívají a řemeslo se dál předává. Svůj styl, stejně jako zákazníky, si prý každá šička bedlivě střeží.

Řemeslo jako služba církvi

Taky paní Sukupčáková vyšívání podědila. „Moje babička se vyšíváním živila. V té době – ona byla narozená v roce 1914 – tady vyšívali všichni.“ potvrzuje sestra Sukupčáková. K vyšívání se dostala jednoduše – svojí babičce musela pomáhat, zejména s většími kusy jako například ubrusy na stůl. Tabulky šila už ona. „Protože se znala  s farářem Procházkou, který tady v Javorníku sloužil hodně let, snad 45, jezdíval do Prahy autem, takže tam ty tabulky vozil. Za totality, když k nám  chodily různé tiskoviny a další věci ze Švýcarska, se odtud zase naopak posílaly tabulky anebo třeba i přehoz na stůl Páně tam,“ vzpomíná.

Vyšívání se tehdy dokonce učilo i ve škole. Paní Květa se na vysněné studium ale nedostala – těsně před jejím nástupem školu zavřeli. A tak se musela místo toho vyučit obráběčkou kovů. „To je obor asi nejvíc ze všech vzdálený od ručních prací,“ posteskne si. I přesto na vyšívání paní Květa nezanevřela a věnuje se mu celý život.

Přestože ji vyšívání baví, chápe šití tabulek především jako službu církvi. „Šiju je pro to ráda. Ne na výdělek,“ říká. Své první tabulky ušila v roce 1997, šije je tedy již bezmála třicet let. Přesný letopočet si pamatuje i díky věnování v knize, kterou tehdy od pana faráře dostala její sestra. 

Od té doby jich našila stovky, ačkoliv přesné číslo říct nedokáže. „Už jsem jich za těch 30 let našila strašně moc. Nemám to spočítané, ale do Prahy [na ÚCK] posílám každý rok zhruba dvacatery, takže nějaké stovky už to budou,“ přemýšlí. Stejně těžko se spočítá, jak dlouho paní Květě zabere výroba jedněch tabulek. Je to pomalý a dlouhý proces, který vyžaduje střídání aktivit. „„Já od toho musím odcházet. Dlouho sedět nevydržím, mám špatnou páteř. Hlavně ta krční hrozně trpí. Člověk je pořád v jedné poloze a dělá pořád dokola stejný pohyb rukou, tak mě potom píchá pod lopatkou.“ Když se jí nashromáždí několikery tabulky, pošle balíček do pražské ústřední kanceláře, odkud míří k farářům a dalším zákazníkům. „Teď jsem zrovna jednu várku posílala. Ušít mi to trvalo zhruba měsíc. Ale to jsem měla pár tabulek jsem už připravených,“ zamyslí se.

Nitečka po nitečce

Technika výšivky je velmi starobylá a stále stejná. Vychází se z folklorních motivů, které se vyšívají na lidové kroje. Každá ze šiček vlastní tzv. vzorník výšivek, na kterém jsou všechny vzory, které se ve folklorní oblasti používají. Paní Květa jich má několik. „Jsou to takové speciální, které se objevují jen tady na Horňácku. To jsou ty krojové. A pak máme ještě mladší vzory, říká se jim uherské. Jsou to tzv. vyrezávané [párané],“ ukazuje. Plátno se totiž musí nejprve vypárat, a potom se obšívá.

Celý proces ale začíná u plátna. „Nejprve si to nachystám, nastřihnu takový pásek plátna. Pak se musí přesně, po nitečce, zahnout uzoučká obruba.“ Paní Květě se osvědčilo tvrdé bavlněné plátno, tzv. perlička, která podle ní nejlépe drží tvar. „Kdysi se šilo na takové jemnější plátno, popelenku, ale když jsem viděla, jak je to pokroucené a nedrží to tvar, tak jsem přešla na jiný materiál. Perličkové plátno je naopak tvrdé, nemačkavé, a jsou na něm takové nitky, že na ně vidím i já,“  směje se.  

„Člověk musí být hlavně pečlivý. Na tom se nic neuspěchá. A chce to trpělivost,“ vypočítává paní Květa předpoklady k úspěchu s výšivkou. I přesto se jí i po letech občas stane, že tabulky zkazí. Stačí třeba omylem přestřihnout nitky. Taková výšivka už nejde zachránit a musí se začít nanovo.

Bavlněné Písmo svaté

Nedostatkem inspirace prý sestra Sukupčáková netrpí. Vychází sice z folklorních vzorníků, ale výsledný vzor vznikne spontánně. Při výrobě tabulek si prý představuje Desatero. „Vždycky myslím na to, že Desatero je hodně slov, tak se to snažím i tou výšivkou zpodobnit. Aby to nebyly jen ty kraje, ale vypadalo to jako popsané tabulky. Pod výšivkou si představuju Písmo. U nás se tomu říkalo „desaterky“. Oblibený vzorek sestra Sukupčáková nemá. „Všechny jsou pěkné,“ usměje se. Své dílo i v tom velkém množství rozpozná. „Když jsou třeba v Českém bratru nějaké fotky farářů, tak se dívám a říkám si: Jo, to jsou moje tabulky! A moc mě to potěší,“ rozzáří se.

Občas se na ni zákazníci obrací s vlastní představou vzorku. Nedávno prý vyšívala na tabulky kalich a kříž, měla prý ale taky objednávku na tabulky s logem církve. Tabulky ale nejsou jediný liturgický předmět, který ve svém portfoliu má. Každoročně například vyšívá záložky do knihy, které se pak rozdávají kazatelům na rorátech. A zakázku měla i z katolického prostředí. „Jeden katolický kněz, který se chystal do Vatikánu, za mnou přišel, abych mu ušila biskupskou čepici [mitru],“ ukazuje. Možná se tak dílo sestry Sukupčákové dostalo až k papeži.

Budoucnost není černá

O zánik řemesla starost nemá. V současnosti totiž vyučuje několik zájemkyň, které se do kroužku vyšívání přihlásili. Impulz prý přišel přímo z obce, která paní Sukupčákovou oslovila, zda by vyšívání nechtěla učit. Podobný návrh prý dostala už před časem, tehdy se ale pro malý zájem kroužek neuskutečnil. Výuka probíhá v místní knihovně. Scházejí se nejen mladé dívky ze základní školy, ale třeba také maminky na mateřské dovolené. A jak jim řemeslo jde? „Jsou šikovné! Některé držely jehlu poprvé a hned jim to šlo,“ chválí sestra Sukupčáková. 

Až půjdete příště na bohoslužby, pořádně si prohlédněte tabulky na krku svého faráře. Dost možná je šila právě sestra Sukupčáková. Její tabulky nosí naše kazatelky a kazatelé od Aše po Jablunkov. Sestra Sukupčáková tak už desítky let neokázale slouží naší církvi. Za to jí patří velký dík a vděčnost za podíl na dobrém Božím díle.  

Adéla Rozbořilová