Vyjádřit nevyjádřitelné

„Jako teologové máme mluvit o Bohu. Jsme však lidé a jako takoví o Bohu mluvit nemůžeme. Máme vědět obojí: jak to, že máme, tak to, že nemůžeme, a právě tím vzdát Bohu čest,” říká evangelický teolog Karl Barth.

Slovo je zkrátka samo o sobě slabé na to, aby dokázalo v plnosti vypovědět o Boží zvěsti. Běžný jazyk zde tahá za kratší konec. Jak s touto svízelnou pozicí naložit? Máme to vzdát, protože všechny pokusy o výpovědi o Bohu vyjdou naplano? Existují některé cesty, kudy se – nejen v kázání – vydat? 

Posunout hranice jazyka

Obnovený důraz na výklad Písma a porozumění biblickému textu v době reformační vynesl v bohoslužbách do popředí pozornosti kázání. Není náhodou, že velcí křesťanští reformátoři bývají i reformátory jazykovými. Pokusit se popsat nepopsatelné s sebou totiž nese nutnost posouvat hranice jazyka. Dnes považujeme za obvyklé (minimálně v západním světě), že v kostele zní z kazatelen promluvy v místních jazycích. Ale snahy o překlenutí propastí, které zásadně brání zvěstování Božího slova, jsou často složité a patří k nim i jazyková bariéra a limity jednotlivých jazyků.

Přestože první úplný překlad Bible do češtiny spatřil světlo světa už kolem roku 1360, latina, případně němčina se v českých kostelích udržely ještě dlouho. Prolomit tuto bariéru se v průběhu středověku pokoušelo více kazatelů, například pražský Konrád Waldhauser, Štěpán z Kolína či Jan Milíč z Kroměříže. Také ti významně připravili půdu pro reformační hnutí, které dorazilo o necelé století později. 

Koncem 15. století se české kazatelství podařilo významně ovlivnit Janu Husovi. Zatímco latinsky se vyjadřoval zejména ve vědecké sféře, češtinu využíval právě na kazatelně. Husova čeština byla progresivní zejména ve tvarosloví a slovní zásobě. Maximálně ji přizpůsobil tomu, co by mohlo jejímu porozumění bránit. Nové výrazy také sám aktivně tvořil. Největším Husovým dílem však nejspíš byla příprava vlastního českého překladu Bible, bohužel dnes však není spolehlivě doloženo, do jaké míry se na jejím vzniku podílel.

Lutherův překlad Bible je naproti tomu dobře znám a v německých zemích se stal přelomovou událostí. Mimo jiné měl zásadní vliv na vznik spisovné němčiny. Také on s jazykem experimentoval. Téměř každému z nás je známý inovativní překlad tvůrců Českého ekumenického překladu, který hebrejské íšá překládá jako „mužena“, aby tím vyjádřili slovotvornou odvozenost od slova íš (muž). Jenže to samé provedl už Luther, který ve svém překladu používá novotvaru Männin (namísto náležitého „Frau“).

Ještě dále šel v jazykové progresivitě v překladu Tóry z hebrejštiny Martin Buber. Ten svůj překladatelský záměr popisuje jako „zněmčení“ (Vordeutscherung). Nestačí pouze převést z jednoho jazyka do druhého, důležité je přenést smysl, a to s veškerými významovými nuancemi. Proto používá nově konstruované jazykové prostředky, díky nimž by lépe zachytil to, co konvenční jazyk nedokáže. Například tak známou pasáž z Gn 1,1 „ale země byla pustá a prázdná“ překládá jako Die Erde aber war Irrsal und Wirrsal. Výrazy Irrsal ani Wirrsal v němčině neexistují, Buber si je vymyslel a používá je proto, aby jimi evokoval zmatenost, nejistotu a chaos, který na počátku věků panoval. 

Svět v obrazech

Pro pojmenování nezachytitelné zkušenosti si jazyk vybudoval „pomocný mechanismus“: Metaforický (obrazný) jazyk. Ten využívá pro vyjádření abstraktních skutečností jazykové prostředky, kterých se užívá k popisu skutečností konkrétních („hmotných“), např. o bolesti či nemoci mluvíme, jako by to byla živá entita (něco na mně leze; chytla mě záda), případně jako o následku mechanického poškození (má zlomené srdce; řeže ho na hrudi; svírá ho horečka).

Široká obraznost se vyvinula kolem označení samotného Boha. V judaismu patří mezi nejčastější označení Hospodina tzv. tetragram (složený ze čtyř hebrejských písmen יהוה). Z bázně a posvátné úcty jej však Židé nikdy nahlas nevyslovují, místo toho užívají výrazu adonaj (pán) či prostě ha-Šem (jméno). Tak je vyjádřena nejpojmenovatelnost Hospodina lidským jazykem (v podobném duchu se používá tautologismu Ehje ašer ehje (jsem, který jsem). Kromě těchto výrazů však hebrejština používá i jiná metaforická označení. 

Nevýhoda obrazného vyjádření spočívá v tom, že popisovanou skutečnost neobsáhne celou, ale pouze poukáže na část její charakteristiky. Některé sémantické komponenty jsou navíc neplatné a je třeba je pro výklad v daném kontextu vyřadit. Tak například Beránek Boží nezdůrazňuje rohatost nebo čtyři nohy, ale obětinu.

Zároveň je určitá otevřenost metafory i její výhoda. Vždyť jak jinak můžeme mluvit Bohu než v nekonečné neúplnosti? Metafora pak má vystihnout důležitou charakteristiku Boží podstaty. Ať už je to rodičovský vztah (Otec), moc, ušlechtilost a důstojnost (Král, Pán, Vládce), autorita a vlastní podřízenost (Nejvyšší) či svazek či jednota s Kristem (Nevěsta) anebo živ(n)ý organismus (vinný kmen).

V obrazném vyjádření můžeme jako ve sklíčku postřehnout paprsek božské podstaty, přestože se nám nikdy neodkryje cele.

Vyprávět příběh

Další ze způsobů, jak hovořit o duchovních věcech, je pomoci si příběhem. Je to vlastně takový podtyp metafory v širokém slova smyslu. Vzpomínáte si, jak jste ve škole čítávali bajky? Zpravidla to bylo vyprávění o zvířátkách, z něhož plynulo nějaké ponaučení. A něco obdobného dělá ve svých podobenstvích i Ježíš. Povětšinou tam sice vystupují lidé, sděleným příběhem se ale chce poukázat za skutečnost, která je vyjádřená v ději. Ježíš se nesnaží moralizovat, ale spíš dát klíčovou dírkou nahlédnout do Božího tajemství. 

Příběh sami přímo neprožíváme, jsme ale do něj nějakým způsobem vtaženi. Ať je psaný či mluvený, nějak na nás působí a musíme se s tím vypořádat. Vyzývá nás k vlastnímu výkladu. Dá se říct, že nás příběh nutí se jím zabývat, klepe nám na dveře. Můžeme odmítnout, ale můžeme se také stát jeho součástí. 

Biblickému textu příběhovost sedí. Židovská kultura je kolem vyprávění podnes výrazně postavena. Ve prospěch příběhovosti Bible svědčí i fakt, že její části byly dlouho předávány ústní tradicí, než byla kodifikována. Je to efektivní – co si zapamatuju, to předám. Nesrozumitelné, přesložité, dlouhé a špatně zapamatovatelné příběhy byly ústní tradicí odsouzeny k záhubě. 

Příběh má ještě jednu velkou výhodu. V jednom příběhu sami žijeme. Lidský život je složen z dějů a událostí, děje se v čase. Ale děje se také Bůh. Ač je věčný, je přítomen. Tady a teď. Následování Krista, naše víra, dějiny spásy, to vše je příběh.

Není divu, že kolem příběhu vyrostl celý teologický směr, tzv. narativní teologie. Nico ter Linden, jehož knihy jsou českému evangelickému publiku známy díky péči nakladatelství Eman, hovoří o tom, abychom se nechali pozvat do příběhu – do příběhu s Bohem.

A takovým mikropříběhem může být i kázání. I kázání vyžaduje nějakou reakci. Nuda? Vztek? Povzbuzení? To vše jsou možné výsledky. Na dveře nám tu klepe Pán Ježíš, který nás do svého příběhu zve. 

Síla prožitku

Kázání je už ze své podstaty spojeno s tím, že se něco říká (lat. sermo, praedicatio = promluva; srov. něm. Predigt, angl. sermon). Slovo je ale příliš slabé na to, aby samo dokázalo vypovědět o Boží zvěsti. Při zprostředkování evangelia si však jazyk pomáhá dalšími znakovými systémy, jako je výtvarné umění, hudba apod. 

„Nejen chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, které vychází z jeho úst,“ říká Kristus v Matoušově evangeliu. Dokládá tím zásadní význam evangelia ve smyslu zvěstování, ale šířeji též Boží spásnou moc, která se děje skrze Slovo. „Bez bohoslužby slova není dnes možné v římskokatolické církvi řádně slavit žádnou svátost,“ možná trochu překvapivě tvrdí liturgik Pavel Hradilek. V církvích navazujících na reformaci má slovo roli ještě významnější.

Jenže jsou významy, které slovo ze své podstaty přenést nedokáže. Boží slovo se totiž děje. O Boží přítomnosti tak výmluvně svědčí i svátosti. Viditelná, zakusitelná voda křtu je nám znamením Božího daru nového života. Společné lámání chleba a pití vína je nám společenstvím krve a těla Kristova, proto tvořilo se zvěstováním vždy jeden a jedinečný celek. Někdy se hovoří o tom, že liturgie se rozvíjí kolem dvou ohnisek: kázání a večeře Páně. Šířeji je takovým „jazykem prožitku“ celá liturgie, která dodává slyšenému plasticitu a rozměr.

Promlouvat k dnešku

Zcela jiná otázka, ne však s jazykem nesouvisející, je jak dnes o Bohu hovořit. Nejde tu jen o rovinu jazykovou, ale také pojmovou. Jak dnešnímu člověku zprostředkovat složitou terminologii, jako je vykoupení, vzkříšení, spása? Je ještě vůbec namístě hovořit o Kristu jako o pastýři, když v dnešní době má zkušenost s chováním ovcí už málokdo, takže vztahu mezi pastevcem a ovcemi jen těžko rozumí?

V předmluvě ke knize Otřásání základů popisuje autor, protestantský teolog Paul Tillich, co vedlo k jejímu vzniku: „Velká čas sboru na nedělních bohoslužbách pocházela z mimokřesťanských kruhů, v nejradikálnějším smyslu tohoto slova. Pro ně by kázání v tradičním biblickém pojetí nemělo smysl. Proto jsem byl nucen sáhnout k jinému způsobu vyjádření lidské zkušenosti, k níž se vztahuje biblická a církevní terminologie.“

Tillichova slova pocházejí z poloviny minulého století. Zdá se však, že i my dnes v sekulární společnosti, v zemi, kde se ke křesťanství hlásí cca 11 % občanů, čelíme podobnému problému. Ukazuje se, že „náboženská gramotnost“ současné společnosti je velmi nízká. „Křesťanština“ je pro dnešního člověka velmi nesrozumitelná.

Je proto třeba hledat jiné způsoby, jak o Bohu a víře hovořit? Paul Tillich se o to odvážně pokoušel zcela bez použití křesťanské terminologie, jako by to bylo civilní téma. Máme však i v naší tradici představitele, kteří zkusili o Bohu mluvit jiným způsobem. Bardem této „civilní zbožnosti“ je Svatopluk Karásek – o náboženských tématech mluví obyčejně a civilně, přesto však netriviálně a s hloubkou. Podobně můžeme zmínit i Miloše Rejchrta a další zástupce evangelického proudu Nová orientace, kteří se, inspirováni myšlenkami Dietricha Bonhoeffera, pokoušeli o náboženskou interpretaci evangelia právě civilním jazykem. V posledních letech na tuto tradici volně navázal Alexandr Flek, který křesťanskou zvěst staví do dnešních kulis (Boží milost připodobňuje k amnestii, Ježíš se zde nemá stát židovským králem, ale prezidentem).

Živ(n)é slovo

Výše řečené snad dostatečně výmluvně naznačilo, s jakými nesnázemi se musí každý, kdo se chce věnovat Božímu slovu, potýkat. Je důležité zdůraznit, že i všechny zmíněné cesty jsou řešením principiálně nedokonalým. Boží tajemství je jako nekonečný oceán, jenž žádný lidský most nedokáže překlenout.

Karl Barth tuto frustrující skutečnost trefně popsal takto: „Musíme mít jasno v tom, že nedojdeme do cíle, stejně jako nedošel Mojžíš do zaslíbené země.“ „Cílem naší cesty je to, že mluví Bůh sám,“ dodává Barth. V tom dává zapravdu Lutherovi, podle něhož by mělo být kázání především „živým hlasem evangelia“. Ne přednáškou, ne výkladem Bible, ne historickým exkurzem, ne jazykovým rozborem.

Každé setkání k bohoslužbám, příležitost slyšet kázání a slavit svátosti je vždy jedinečná a neopakovatelná událost, a proto stojí za to si ji nenechat ujít. Každý příběh, který se odvypráví, každé kázání, které vyslechneme, nám poodkrývá políčko z mozaiky Boží tváře. Přestože se nám Bůh nikdy cele neodkryje, chce, abychom ho poznávali a sám se nám poznávat dává – třeba skrze Slovo a svátosti. 

Je možné, že nám některá kázání „nesednou“ – obsahem, stylem či prostředky. Kazatelé jsou různí, stejně tak, jako jsou různá obdarování. Vždy je to ale pozvánka k obohacující a inspirující příležitosti sdílet ve společenství svoji víru a zaslechnout Boží slovo.

Adéla Rozbořilová
foto: pexels.com, wikipedia.cz