Výhonek ztraceného ráje (Iz 11,1-10 + Mt 3,1-12)
(ČB 12/2022) Na hranicích stáli vojáci, za hradbami obléhatelé, Jeruzalém byl v nebezpečí. A v té chvíli seděl někde v Jeruzalémě prorok, který si říkal Izajáš a psal báseň: Bůh svůj lid, svoji zemi, svůj svět neopustil. Tam, kde nadělali lidé paseku, na pařezu vyraší Boží výhonek. A s tímto výhonkem přijde do světa zpět ztracený ráj. I ti největší nepřátelé budou sedět pospolu a slabí budou sdílet stejný prostor se silnými.
Izajášovu naději sdílel Boží lid několik staletí, přežil díky ní vyhnanství a obzvlášť silně se k ní upínal vždy, když zase nebyl zcela svobodný. Teď právě je zaslíbená zem pod správou římských pohanů.
A tu se roznese zpráva o podivínovi, který se jmenuje Jan, vychází do pouště a říká: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Vize dávného proroka Izajáše už je za rohem, brzy se splní to, co Bůh slibuje. Jako když se na hranicích šikuje armáda, aby vtrhla do země, tak je připraven Hospodin vtrhnout do vašeho života. Už je to tady! Za humny je nebe! Takže se podle toho zařiďte! Ejhle, Hospodin přijde, všichni svatí jeho s ním. A co vy, v onen den?“
Lidé tomu dobře rozumějí: Je-li Bůh na hranicích, je třeba něco dělat. Přeběhnout na stranu Boží. Nejlépe tomu v Křtitelově době rozumí ti, kdo doteď spolupracovali se současnou vládou, s Římany. Ti různí celníci a podobně zjevní hříšníci. Ano, kdo vězí v hříchu skutečně hluboko, touží po očistění a ospravedlnění.
Jiní si vyslouží Janovu kritiku – jsme to my, církevní lidé, kteří máme pocit, že stačí tak nějak trochu převléknout kabát. Ale ono je třeba skutečně přejít na druhou stranu. Jan ukazuje, že blížící se změna režimu potřebuje něco víc než být hodný. Musí být vidět, že jsme vyšli z otroctví, že žijeme ve svobodě Božích dětí.
Jan Křtitel popisuje Boží příchod jako příchod soudu. Až Bůh vejde na naše území, ukáže se, co všechno je prázdné a zbytečné. Není snad lepší to přiznat už teď? Už teď se toho zbavit? Nemůžeme hrát na obě strany, tak trochu pro sebe a tak trochu pro Boha. Postavme se skutečně na stranu Boží. Protože stejně přijde oheň, ve kterém leccos shoří. Naše zásluhy, naše ješitnost, že jsme to my, kdo to tady řídíme a určujeme.
A zároveň je tu oheň jako něco, co v nás zůstává. Když se setkáme s přicházejícím Pánem, budeme pokřtěni Duchem svatým a ohněm. Bude v nás zažehnuto něco silného a dobrého. Budeme zapáleni pro Boží vizi světa, kde i ti největší nepřátelé budou sedět pospolu a slabí budou sdílet stejný prostor se silnými. Kde nepůjde o nás, naše ego a naše polepšení, ale o uzdravení světa. O lásku, která jako oheň zahřívá a prozařuje a uzdravuje život každého, kdo se s ní setká.
Tohle není možno dělat nějak napůl. Jestliže se připojíme k Božímu záměru uzdravovat svět, jestliže podle svých možností a sil k tomu budeme přispívat, tenhle „nový svět na druhé straně“ od nás bude vyžadovat nasazení a odvahu. Protože touha po Boží vládě osvobozuje druhé, uzdravuje náš svět, a Ježíše Krista a mnoho jeho následovníků stála život.
Naše otevřenost změně smýšlení ovšem znamená, že se každým dnem skutečně blíží doba, kdy už nikdo nebude páchat zlo a šířit zkázu. Už aby to bylo! Pane, přijď již!
Marta Sedláčková
foto: ARo