Vydat svědectví o lásce, která je osobní

Zdeněk Vojtíšek (*1963) je český religionista zabývající se především studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. Působí na Husitské i Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Je zakládajícím členem a mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a šéfredaktorem religionistického čtvrtletníku Dingir. Hlásí se k Církvi bratrské^∗. Hovořili jsme s ním o srovnání dvou aktuálně nejsilnějších českých náboženských proudů – alternativní spirituality a křesťanství.

Kdybych jako kazatel křesťanského sboru oznámil řadu kázání „Ezokřesťan?!“ a vy byl členem tohoto sboru, co byste od takové řady čekal?

Nejprve pozitivní zamyšlení, proč je tradice západního ezoterismu tak oblíbená. A zda v pokladnici křesťanství nejsou prvky, které by mohly současné náboženské poptávce vyhovět, aniž by sklouzávaly mimo pravověrnou křesťanskou ohrádku. Pak realistické zamyšlení nad tím, jak se i do života nás křesťanů dostávají prvky jiných tradic, aniž bychom to reflektovali a považovali za něco nevhodného. Uvádí se, že někde až desítky procent praktikujících křesťanů věří v reinkarnaci! A nakonec bych čekal i negativní vymezení, že ezoterické motivy můžou být pokušením k vyprázdnění a infantilizaci víry. Např. věštění v jeho nejrůznějších podobách. Nebo zaplňování lidského obzoru primárně různými populárními postavami andělů nebo démonů. Ta vaše kazatelská řada by rozhodně mohla být docela dlouhá a zajímavá!

Teolog Martin Putna označil v jednom svém nedávném kázání ezoterismus za lidové náboženství současného Česka. Jak to vychází z vašich čísel?

Z čísel se toho moc přesného nedá vyčíst. Západní ezoterická tradice nevnímá sebe sama za náboženství. Tradiční náboženství považuje v lepším případě za povrchní, v horším případě za něco nebezpečného nebo škodlivého. Častěji užívá pojem „spiritualita“ nebo zdánlivě protikladný obrat „nenáboženská spiritualita“. Často se nehlásí ani ke kategorii „věřící“ ve sčítání lidu. Nejrozšířenější naukou ezoterismu je nauka o „energiích“ a ta není vnímána nutně jako náboženská. Vždyť podle mnohých je jen otázkou času, kdy vědecká fyzika tuto duchovní energii objeví. Spočítat jeho zastánce je tedy těžké. Moje kolegyně Z. Kostičová, která se ezoterismem dlouhodobě zaobírá, odhaduje, že ezoterickou naukou nebo praxí se někdy zabývalo nebo aktuálně zabývá 40–50 procent Čechů. Takže ano, je to největší současný český náboženský proud. 

Při takovém záběru musí jít o velmi široké a pestrobarevné hnutí.

To jistě. Má třeba své lidové i intelektuální vrstvy. To, co je vidět nejvíce, a co se trochu opovržlivě nazývá „ezo“, je právě to lidové, typicky např. věštění nebo kouzelné kameny. Ale určitě bych neřekl, že není možné se v tomto hnutí i intelektuálně realizovat. Některé segmenty této tradice se vlastně staly už součástí mainstreamu, protože obstály i v širší diskuzi. Mám na mysli např. holotropní terapii Stanislava Grofa, západní variantu akupunktury nebo homeopatie, které už pronikly do oficiální medicíny.

Toto číslo našeho časopisu je tematicky zaměřeno na Ježíšovo učení. Co učí alternativní spiritualita? 

Základní dogma současného, u nás všudypřítomného západního ezoterismu jako dědice hnutí Nového věku (New Age) je dogma o energii. Ta je všepronikající, božská, kosmická a sjednocuje viditelný i neviditelný svět. Rozdíly a napětí, které pozorujeme, jsou způsobeny různými vibracemi této energie. Z této energie a z těchto vibrací vyplývá základní přesvědčení o božské jednotě našeho světa. Důležitý je také předpoklad celistvosti. Vše má být nahlíženo ve snaze o překonání protikladů, např. božství a lidství, člověka a přírody, dobra a zla. V tom všem je potřeba hledat rovnováhu.

Odkud se ta energie podle ezoteriků bere? Je v zásadě pozitivní, nebo negativní?

Často se hledá zdroj, který by byl božským nebo transcendentním principem. Může být nazván vědomím. A toto vědomí má různé úrovně, třebas i u neživých objektů. Lidské vědomí je daleko rozvinutější a má před sebou cíl dostat se ještě na vyšší úroveň, až ke splynutí s božským vědomím. Pojmy dobra a zla jsou v tomto kontextu velmi relativní. I něco špatného může mít pozitivní vyústění a naopak. Dobré a špatné je viděno v komplementární jednotě, jedno nemůže být bez druhého.

V křesťanské praxi máme skutečnost a pojem obrácení. Analogií v ezoterismu je zřejmě transformace. Jak probíhá a co ji spouští?

Počáteční zkušeností může být např. už stanovení cíle spojení s božským nebo vyšším vědomím. Spouštěčem může být podobně jako v jiných tradicích např. setkání s lidmi, kteří takto žijí. Nebo četba knih na tato témata. Především člověku ta alternativní nauka začne dávat nějaký smysl, odpovídat na jeho důležité otázky. Tato konverze může být i dlouhodobá podobně jako u některých křesťanů. Zastánci západního ezoterismu by ale této zkušenosti zřejmě neříkali transformace. Tu oni spíše ještě čekají. Je spíše teprve cílem, ke kterému směřují. Možná to může nastat už tady, za našich životů. Pro tu první důležitou zkušenost by možná ani žádné jméno přesně jméno neměli. Vždyť i na počátku křesťanského obrácení člověk ani sám neví, že začíná jeho konverze, natož aby to uměl pojmenovat.

Dalším typickým rysem ezoterismu je už zmíněný holismus – důraz na celistvost. Mohl byste to ještě rozvést? 

Západní ezoterismus se dosti silně vymezuje vůči křesťanství. Jeho hlavní námitkou vůči křesťanství je, že rozdělovalo a rozděluje základní jevy našeho světa. Tím působí škody. Typickým příkladem je protiklad mezi člověkem a přírodou. Toto oddělení přineslo technologický pokrok, ale zároveň vedlo k drancování přírody a nynějším enviromentálním těžkostem. Tento protiklad je potřeba překonat. Nahlídnout znovu jednotu mezi člověkem a přírodou, do které člověk patří. A živoucí bytosti je podle mnoha ezoteriků i planeta Země. Takové přesvědčení by pak mohlo pomoci v současné ekologické krizi. O podobné sjednocení protikladů se usiluje mezi lidstvím a božstvím nebo mužstvím a ženstvím.

Člověk je podle ezoterických nauk pánem svého osudu. Ezoterické hnutí se snaží o rozvíjení lidského potenciálu, nalezení dobrých vibrací. Ale v posledních letech to jde se světem spíše od desíti k pěti. Jak jejich učitelé vysvětlují ekologickou krizi, pandemii covidu, geopolitické otřesy? Vždyť by lidstvo s šířením alternativní spirituality mělo mířit k čím dál lepšímu stavu.

Takový optimistický výhled začal převažovat v alternativní spiritualitě teprve až na konci 19. století. Původní a tradiční východní nauka o reinkarnace např. učila, že nově převtělení je trestem. Teprve počínaje Teosofickou společnosti začal západní ezoterismus převtělování chápat pozitivně jako novou šanci najít nové znalosti a vyšší vědomí. Skutečně se ještě stále očekává přechod do věku vyššího vědomí, ve kterém budou např. překonány výše zmíněné protiklady. Přítomné negativní jevy ve světě jsou pak dnes často nahlíženy v konspiračních souvislostech. Přesto se ezoterici snaží neztratit přesvědčení, že s tím je možné nějak pracovat. A že je to na každém člověku, aby neustále pracoval na svém vědomí a na své energii. A že je možné to špatné, třebas i spiknutí zlých konspirátorů, překonat a přispět k příchodu Nového věku. 

Není křesťanské očekávání uzdravení světa z Boží strany, při druhém Kristovu příchodu, mnohem realističtější? 

Pro západní ezoterismus hraje obrovskou roli přesvědčení západní civilizace, které sdílíme nevědomky skoro všichni, a to přesvědčení o pokroku. Technologický pokrok, který nelze popřít, se dříve nebo později promítne i do společenského pokroku. To můžeme sledovat na postoji společnosti k menšinám, postiženým, na vzrůstu dobrovolnické práce nebo příspěvků na různé dobré projekty… Naše dnešní realita může být nahlídnuta z obou stran: Je možné vidět, že svět je stále horší. Ale z druhé strany můžeme ve stejnou chvíli sledovat mnoho dobrého. Myslím, že i jako křesťané se po celou dobu svých dějin pohybujeme mezi těmito dvěma póly. 

Má v ezoterismu komunita spřízněných význam srovnatelný s důležitostí církve v křesťanství? 

Ty koncepty jsou dosti odlišné. Ezoterismus žije a čerpá z individualismu. Ten se projevuje hlavně v tom, že si svoje náboženství sám tvořím. Sešívám si ho z mnou vybraných menších kousků různých náboženství jako patchwork. Společenství nechybí, není ale závazné na celý život. Není zakořeněno v dějinách nebo univerzálně jako církev. Bývá to společenství ad hoc, typicky na víkendovém semináři, při večerním bubnování, na dovolené s jógou či taiči. Toto krátkodobé a náhodné společenství bývá ovšem prožíváno velmi intenzívně, s touhou se otevřít, nalézt otevřené srdce druhých. Končí to ovšem často v neděli večer odjezdem ze semináře. Což ovšem nemá tuto zkušenost degradovat, jsou to spíše rozdílné nesouměřitelné kvality.

Ve vašem časopise Dingir jsem zaregistroval dvě opačná tvrzení o alternativní spiritualitě. Že aktuálně prožívá velkou krizi. A zároveň se stává v západním světě novým velkým náboženstvím. Jak to vidíte vy?

Souhlasím s oběma tvrzeními. Hnutí Nového věku bylo na počátku dosti konsolidované, mělo své výrazné osobnosti, centra. Vymezovalo se vůči křesťanství i vůči konzumerismu a materialismu. Pokud bychom vzali za normu to, co se dělo v 90. letech, došlo k určitému oslabení. Vychází méně knih, festivaly nejsou tak navštěvované, nevidíme výrazné vlny, které dříve nastaly kolem populárních nových knih, technik nebo myšlenek jako např. andělské terapie nebo indigové děti. Poslední velkou vlnou bylo silné očekávání kolektivní transformace v roce 2012. Zároveň je ovšem potřeba tomuto hnutí připsat neuvěřitelný úspěch. Nikoli v jednotlivých aktivitách, ale tím, jak se dostalo „pod kůži“ celé společnosti. Zrovna dneska ráno jsem v tramvaji viděl reklamu, že žena má o sebe pečovat, aby měla dobrý „vibe“. To je slovo, které vzniklo z ezoterického konceptu vibrace. 

Vidíte v Novém zákoně a jeho světě nějaké analogie k dnešním vztahům mezi křesťany a příznivci alternativní spirituality? 

Laicky bych si dovolil říct, že dnešní doba je velmi podobná době, kdy křesťanství vzniklo a začalo se rozvíjet. I tehdejší doba byla plná náboženské plurality. Náboženství bylo rozprostřeno po celé tehdejší společnosti. Křesťanství si v ohromném množství těch nepřehledných kultů vybudovalo velmi silnou pozici.

Co byste u nás křesťanů dneška považoval za důležité, když se my sami, třebas u svých blízkých, setkáme s těmito ezoterickými motivy? 

To nejdůležitější je spolu mluvit. Byla by škoda nevidět zájem druhé strany o duchovní či spirituální záležitosti. Můžeme ocenit např. citlivost k životnímu prostředí, snahu překonat nějaké polarizující rozpory. Tady se máme i my co učit. Největší chybou na straně křesťanů by byl strach, že přijdu o svou víru, že mně to nějak „převálcuje“. Takový strach vede ke konfrontační nebo agresivní komunikaci. A do toho mluvení a slyšení bychom měli přinášet právě to, co bylo typické pro první křesťany, totiž svědectví. Už se nemůžeme a nechceme spoléhat na nějaké instituční opory. Instituce dnes skoro nikdo nebere vážně. Právě svědectví je v tomto nenahraditelné: Sám se setkávám s láskou, která je osobní. Dotýkám se božství, které má o mně osobní zájem, které mě zbavuje pocitu viny. Přinášet prostě a neútočně do toho pluralitního prostředí své osobní svědectví.

připravil Roman Mazur
foto: archiv respondenta, Ben Skála

^∗ V tištěné verzi rozhovoru jsme chybně uvedli, že Z. Vojtíšek je členem Českobratrské církve evangelické. Za tuto nepřesnost se jemu i čtenářům omlouváme.