Všechno zkoumejte, dobrého se držte

V roce 2017 byl k pětistému výročí reformace v Německu naprogramován robot BlessU-2, který žehná věřícím v pěti jazycích. Jeho poslání bylo otevřít diskusi o budoucnosti církve a možnostech využití umělé inteligence v kontextu evangelické církve. V souvislosti s pandemií nemoci covid-19 vytvořil Gabriele Trovato v Polsku robota SanTO, který umí vést s věřícími římskokatolické církve duchovní rozhovory. V buddhistickém chrámu u japonského Kjóta působí robotický mnich Mindar. Ten recituje Sútru srdce a má za cíl stát se v podstatě nesmrtelnou studnicí mnišské moudrosti. Malý robot Pepper je zase naprogramován k provádění buddhistických pohřebních rituálů. V Indii se vyrábí a prodává robotická ruka, aby prováděla zcela přesným a předepsaným způsobem každodenní rituál uctívání božstva (púdža). Ve Francii zase teprve jedenadvacetiletá studentka a modelka Lior Cole, vycházející z prostředí amerického židovství, vytvořila digitálního rabína, využívajícího nejpokročilejší model jazykové predikce GPT-3. V islámu jsou pak velice populární modlitební mobilní aplikace. A tak bychom mohli pokračovat dál.

Je tedy zřejmé, že nové technologie v interakci s náboženstvím (včetně křesťanství) představují celou řadu nových příležitostí, ale budí také mnoho otázek i kontroverzí. Proto považuji za velmi zajímavé a potřebné podívat se na toto téma také teologickým pohledem. Ve své podstatě jde o holistický přístup k tématu lidské zkušenosti v informační společnosti, přičemž ústřední hypotézou je, že pokročilé technologie a informační systémy proměňují nejen lidskou zkušenost světa či konstrukci lidské identity, ale formují také celá společenská i politická uskupení. V této situaci, při snaze o porozumění proměnám současného světa, představuje teologie cenný úhel pohledu. Myslím, že může být zvlášť užitečná v oblasti analýzy a kritiky technologie samotné i technologického způsobu myšlení. Jde o (znovu) objevování svobodného vztahu člověka k technologiím, tedy o hledání odpovědí na klíčovou otázku: Kdo je člověk tváří v tvář novým technologiím? Teologický pohled na nové technologie nás přivádí k teologické antropologii, tedy k nové interpretaci toho, kdo je člověk, zrcadlící se v technologiích, které vyvíjí a používá a jak se v tomto kontextu proměňuje jeho vztah k Bohu.

Z pohledu teologické antropologie (ale i fundamentální teologie a teologické hermeneutiky) je ovšem nejzajímavější vývoj tzv. umělé inteligence. Přitom je důležité reflektovat nejen jednotlivé způsoby jejího využití, ale také realitu, kterou vytváří. Již dnes je jasné, že umělá inteligence je technologie, která mění a změní svět. Je to tzv. technologie obecného určení. Podobně jako parní stroj, spalovací motor či elektřina. Proto je potřeba uvažovat o výhodách i rizicích s ní spojených. Je třeba zvážit přínos této technologie i potenciální nebezpečí dříve, než se budeme muset potýkat s následky jejího užívání. Koho by napadlo v době překotné industrializace v 19. století, že o nějakých 100–150 let později bude muset lidstvo řešit zásadní ekologické otázky, spojené se změnou klimatu, za kterou nepochybně stojí právě lidská (zejména průmyslová) činnost uplynulých let? V této souvislosti má rozhodně co říci nejen etika (či teologická etika) umělé inteligence, ale také její hermeneutika a ontologie. Umělou inteligenci nemůžeme hodnotit jen podle její užitečnosti vzhledem k nějakému konkrétnímu problému. Tedy nejen podle technických parametrů ani jen podle jejího potenciálu zvýšit lidskou produktivitu či efektivitu, ale spíše podle toho, jakým způsobem ovlivňuje lidskou svobodu a činnost ve světě. Z teologického pohledu tedy nejde o to nové technologie včetně umělé inteligence nekriticky adorovat, ale ani o to je z principu odmítat jako a priori nebezpečné. Spíše jde o vyvážený přístup rozvíjení našeho vztahu k přírodě (Boží stvoření) i k technologii (lidské stvoření). Jinými slovy jde o to osvojit si přístup sv. Pavla, který ve svém 1. listě Tesalonickým píše: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ (1Te 5,19–22).“

Pro akademickou teologii jsou dále velmi zajímavé otázky spojené s hypotézou tzv. obecné umělé inteligence. Ty už směřují vyloženě k samotné podstatě náboženské víry i podstatě lidství, a to je pro křesťanskou teologii výzva, kterou nelze minout. Tak například z hlediska teologické antropologie jde o nové definování lidské jedinečnosti a nové porozumění tomu, co znamená být stvořen k Božímu obrazu. Jak přistoupit k otázce lidské jedinečnosti v případě, že umělá inteligence dosáhne lidské úrovně? A co když ji případně i překoná? Máme se tohoto scénáře obávat? Nebo to může být naopak nová příležitost znovu a lépe porozumět tomu, co (či kdo) je člověk? Mohl by inteligentní stroj uvěřit v Boha? Jak by se proměnila lidská zkušenost stvořenosti pod vlivem zkušenosti stvořitele obecné umělé inteligence? Může být stroj schopen autentického osobního vztahu? Lze se na příběh stvoření člověka (inteligentní bytosti) v zahradě Eden dívat jako na příběh o místě, kde Bůh stvořil umělou inteligenci? Byl-li člověk stvořen k Božímu obrazu, je také sám nadán tvořivostí. Co ale činí, když usiluje o vytvoření obecné umělé inteligence? Realizuje tím svůj legitimní tvůrčí potenciál, daný jeho stvořeností? Nebo se snaží zaujmout místo svého Stvořitele tím, že usiluje o totéž, co učinil Bůh při stvoření člověka? A tím není okruh teologických otázek spojených s tématem obecné umělé inteligence zdaleka vyčerpán.

Dlužno říci, že zatím se možnost obecné umělé inteligence jeví spíše jako nesplnitelný sen techno-optimistů. I přes to však také nelze s jistotou tvrdit, že se jeho splnění nikdy nedočkají. Ať to celé dopadne jakkoli, mám za to, že již dnes si můžeme díky umělé inteligenci (v podobě, ve které již existuje) nově uvědomit, co nás činí lidmi právě díky tomu, že zjistíme, v čem jsme odlišní od strojů. V minulosti se někteří teologové, inspirovaní Aristotelovou filosofií, domnívali, že racionalita je to, co lidem umožňuje být „jako Bůh“. Zároveň to bylo také jednoznačné kritérium pro odlišení člověka od zvířete. Ale i když jsme rozhodně rozumovější bytosti než zvířata, umělá inteligence nám dnes ukazuje, že nejsme výlučně racionální. A právě díky tomu jsme schopni vstupovat do autentických vztahů. Není to tedy rozum, ale spíše tajemná lidská „nerozumnost“, která nám umožňuje být jako Bůh. Dokonalost vždy racionální umělé inteligence nám může umožnit nové pochopení lidské nedokonalosti či omezenosti, a skrze láskyplné, autentické, osobní vztahy kultivovat „to Boží v nás“. V teologickém slova smyslu jsou tak lidská omezení stejně důležitá jako lidské schopnosti. Upamatovávají nás totiž na skutečnost, že zranitelní lidé v sobě nesou obraz zranitelného Boha.

Autor působí jako vedoucí výzkumné skupiny pro teologii a současnou kulturu na ETF UK a vyučující Ekumenického institutu tamtéž.

František Štěch

foto: pexels.com, welt.de