Všechno stálo za to, všechno bylo dobré

Opera jej zcela uchvátila. Rok po maturitě ho přijali na pražskou konzervatoř, kterou absolvoval roku 1955 v oboru sólového zpěvu pod vedením profesora Jana Berlíka, někdejšího dramatického tenoristy a sólisty Národního divadla. Velký vliv zde na něj měla osobnost pěvce a režiséra Hanuše Theina, který vyučoval operní herectví. Ten u něj zároveň prohloubil zájem o operní režii a stal se jeho laskavým mentorem a přítelem.

Miloslav Nekvasil byl nejdříve angažován dirigentem Rudolfem Vašatou jako sólista ostravské opery, kde po několik sezón zpíval menší barytonové role. První režijní příležitost mu nabídl až režisér Ilja Hylas, který ho přizval k práci asistenta režie při zkouškách opery Boris Godunov (1959), pak následovaly další. Samostatné režie se poprvé ujal roku 1960 při nastudování Pucciniho opery Tosca, kde měl také poprvé možnost spolupracovat s výtvarníkem Vladimírem Šrámkem, jenž se posléze stal jedním z jeho nejbližších uměleckých spolupracovníků, a to až do roku 1990. Zaujal svou hned druhou inscenací, opery Gaetana Donizettiho Nápoj lásky, v níž poprvé ke spolupráci získal do té doby výlučně činoherního scénografa Otakara Schindlera. Záhy dostal v Ostravě režijní smlouvu a opustil dráhu operního sólisty. Osobní zájem a aktivní láska ke zpěvu a zejména písňové tvorbě však u něj přetrvala až do konce života. V ostravském angažmá během třiceti sedmi let realizoval více než šest desítek inscenací světového i domácího repertoáru. Z těch nejvýznamnější to byly dále například Rusalka (1965), Trubadúr (1963 a 1982), Prodaná nevěsta (1969), Ženitba (1971) a potom spousta dalších; jeho poslední inscenací ve stálém angažmá byla Arabella (1992). V letech 1990–1992 se stal na dva roky uměleckým šéfem ostravské opery. 

Nejsystematičtější byla jeho spolupráce s operou Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kterou zahájil v roce 1978 pozoruhodnou inscenací opery Osud Leoše Janáčka a poté zde provedl do roku 1987 celkem devět operních inscenací. Hostoval také v zahraničí (Finsko, Lotyšsko). Celkem uskutečnil přes 100 operních inscenací. Jeho režijní práce se vyznačovala velkým tvůrčím respektem k inscenovanému dílu. 

Po odchodu ze svého jediného divadelního angažmá v Ostravě, kde strávil od roku 1955 celkem 38 let, se v roce 1993 přestěhoval do rodné Prahy. Již v roce 1992 začal studovat teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, jako farář Českobratrské církve evangelické pak působil až do roku 2008 hned v několika sborech v Praze a jinde v Čechách. Na divadlo však nezanevřel. Věnoval se pedagogické činnosti na katedře zpěvu a operní režii na Hudební fakultě AMU. 

Veškeré práci, před kterou byl životem postaven, se věnoval s pokorou, úctou, plným nasazením, odpovědností a radostí. Na ostravské jeviště se symbolicky vrátil v předvečer svých 90. narozenin při premiéře nové inscenace opery Giuseppa Verdiho Nabucco, která vznikla jako replika inscenace, kterou zde připravil v roce 1968 spolu se scénografem Vladimírem Šrámkem. 

„Všechno stálo za to, všechno bylo dobré.“ Těmito slovy ze závěru jedné písně Gustava Mahlera uzavřel Miloslav Nekvasil svůj rozhovor pro Paměť národa v roce 2019.

S láskou, úctou a obdivem vzpomínáme a děkujeme!

Jiří Nekvasil, syn a ředitel Národního divadla moravskoslezského

foto: klasikaplus.cz