Vítejte k nám do rodiny!

Ne snad kvůli tomu, že by ve vesničce s pohádkovým názvem chyběli lidé s otevřeným srdcem, těch je tu naopak mnoho. Jde spíš o to, že tu nenajdete žádná velká centra sociálních služeb, žádné zástupy profesionálních terénních pracovníků nebo prostě jen zázemí, jako je ve velkých městech.

Horní Dubenky je malinká obec uprostřed Českomoravské vrchoviny, přibližně na půli cesty mezi Jihlavou a Jindřichovým Hradcem. Zdejší kopcovitou krajinu v historii formovaly hlavně dva fenomény: sklářská tradice a silné reformační hnutí. 
Tajní evangelíci se scházeli v lesích v okolí a s příchodem tolerančního patentu se tu podařilo ustavit farní sbor. V roce 1786 vlastními silami vybudovali kostel s farou. 

A právě tento areál se letos stal centrem pomoci pro lidi na útěku před válkou. Obec, která má sama necelých 600 obyvatel, nabídla ubytování několika ukrajinským uprchlíkům. Bydlí v rodinách i v obecních prostorách. Z evangelické fary vzniklo přirozené místo setkávání, koordinace aktivit, místo pomoci…

Organizují tu hmotnou pomoc pro ženy a děti. Shánějí oblečení, obuv, potraviny, ale i vybavení pokojů a další nejnutnější potřeby. Ve svých prostorách zřídili sdílenou „kancelář“ pro ženy, které pracují online – nabídli jim techniku a připojení k internetu. Ostatním „jejich ženám“, jak je s láskou nazývají, pomohli velmi rychle zajistit zaměstnání. „Ony se ale navíc všechny přihlásily ještě také k dobrovolnické práci pro obec – ke zkrášlování okolí. Považují to za svou čest a výraz vděku,“ prozrazují lidé z Dubenek. 

„Vydržte mi vteřinku na telefonu, já zrovna vyjíždím autem…,“ přerušuje náhle náš telefonát Eva Tkadlečková, manželka místního faráře Českobratrské církve evangelické (ČCE) a hlavní koordinátorka místního dění. Úsměvná situace naznačuje, jak překotně se tu všechno odehrává. 

Po pár vteřinách ticha je zpět u hovoru, trpělivě mě vyslechne a snaží se vyjít vstříc. Dozvídám se, že právě míří na kurzy češtiny, které tu pořádají třikrát týdně. Kromě toho také organizují pro ženy i děti kroužky, sport, výlety… Všem potřebným pomohli vyřídit náležitosti se státní správou, doprovázeli je na úřady či k lékařům, registracím i povinným očkováním a asistovali při hledání zaměstnání i škol. 
Na jednom z pravidelných středečních podvečerních on-line setkání všech koordinátorů sborové pomoci se mluví také o účasti a pomoci válečných uprchlíků při různých církevních činnostech. Dbá se na to, aby se ukrajinským hostům dostalo pozvání, ale zároveň aby jasně znělo, že účast na sborovém životě a bohoslužbách není jakkoli vyžadována. 

A zrovna v Horních Dubenkách se aktivity odehrávají zcela přirozeně. Ukrajinské děti a mládež se začaly spontánně scházet, dospělí vyhledávají faráře Hynka Tkadlečka k rozhovorům, on zase zařadil do nedělních bohoslužeb prvky v ukrajinštině, aby se mohli příchozí připojit. Společná posezení u kávy a čaje po bohoslužbách nebo při dalších příležitostech už nikoho nepřekvapí. 

Několik ukrajinských žen se přidalo k nácviku písní pro slavnostní velikonoční bohoslužby. „Odmala jsem si přála zpívat v pěveckém sboru, byl to můj velký sen. Ale zároveň jsem nevěřila, že by se mi někdy mohl splnit. Tady v Dubenkách se to povedlo,“ líčí s nadšením jedna z nových zpěvaček. 

Evangelíci v Horních Dubenkách našli svůj přirozený způsob pomoci. Stali se partnerem pro obec, která poskytla ubytovací kapacity. Oni pak nabídli veškeré další zázemí – pracovní, právní, vzdělávací, kulturní, duchovní i společenské. Zároveň pomáhají koordinovat regionální pomoc: Komunikují s dalšími centry ubytování v blízkém okolí, společně řeší problémy, koordinují hmotnou výpomoc. Čeho se někde nedostává, jinde třeba přebývá. Co někde neumí, to efektivně zajistí někdo druhý.

Jiří Hofman

foto: FB Horní Dubenky