Víra vždy znovu darovaná

Ani takzvaně ateistické Česko není výjimka: Podle loňského sčítání lidu se jako věřící označuje téměř čtvrtina obyvatel, ačkoli se mnozí z nich s žádným institučním náboženstvím neztotožňují. Jejich počet dokonce za posledních deset let mírně vzrostl. Nejspíš by se jich dost našlo i mezi těmi, kdo se v dotazníku ke své víře nijak nevyjádřili.

Základní otázka dnes nezní, jestli věříš v boha, ale spíš – v jakého boha věříš? Anebo raději ještě obecněji: O co se ve svém životě opíráš? Podle čeho sestavuješ svůj žebříček hodnot? Co ti pomáhá zvládat různé krize? Co určuje směr tvého života? Co ti dává naději? Odpovědi na tyto otázky zdaleka nemusejí být náboženské, a možná se budou dokonce vůči náboženství vymezovat. To ale nic nemění na tom, že spirituální dimenze je v lidském životě přítomna. Je možné ji po nějakou dobu ignorovat, vytěsnit ji, ale ona se vždy znovu přihlásí ke slovu.

Není ale takový pojem víry příliš bezbřehý, a tím vlastně nicneříkající? Je samozřejmě možné jej nahradit jiným, například právě slovem spiritualita, které se dnes těší velké popularitě také proto, že není vázáno na žádné konkrétní náboženství. Funkci, kterou v životech lidí tradičně plnilo náboženství, dnes může převzít i něco zcela jiného, co bychom mohli nazvat (poněkud hanlivě) náhražkové náboženství. Pojem víry ovšem není radno ani příliš zužovat a vyhradit jej pouze pro křesťanství – s nevysloveným předpokladem, že v ostatních náboženstvích se nejedná o skutečnou víru, ale pouhou modloslužbu. 

Ať už se přikloníme k jakémukoli vymezení, musíme připustit, že přinejmenším lidská touha po transcendentním ukotvení, nepodmíněném smyslu a plnosti života se jeví jako přirozená. Současně ale křesťanská tradice vždy zdůrazňovala nesamozřejmost víry. Doklad o tom nalézáme už v Bibli, která vznikala v době, kdy o ateismu v dnešním významu tohoto slova samozřejmě ještě nemohla být řeč. Nicméně už tehdy si bloud v srdci mohl říkat, že Bůh tu není (Ž 14,1). Takového člověka bychom mohli označit za praktického ateistu či, postaru, za bezbožníka. Teoreticky Boží existenci nepopírá, ale ve svém každodenním životě se chová, jako by Bůh nebyl: nerespektuje Boží slovo, žije podle svých vlastních pravidel, nepočítá s tím, že by Bůh mohl jakkoli zasahovat do světa a lidských osudů. 

S nevěřícími lidmi se setkával také Ježíš. A s údivem zjišťoval, že víra chybí právě těm, pro které by měla být přirozenou součástí života, a naopak ji nacházel tam, kde by ji nikdo nehledal, totiž u pohanů. Ani Ježíšovi učedníci žádní přeborníci ve víře nebyli, jak dokládá třeba jejich prosba: „Dej nám více víry.“ (Lk 17,5) Otec jednoho nemocného chlapce zase na Ježíše zavolal: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ (Mk 9,24) To je zajímavý paradox: Ten, kdo prosí Boha o víru, přece sám musí už být věřící, jinak by se ani modlit nemohl. A přece si uvědomuje, že jeho víře něco schází. Víra totiž není jakýsi neměnný stav, do něhož člověk vstoupí a pak v něm už prostě setrvává – tak jako když vyplním přihlášku do církve a pak jsem zanesen do sborové kartotéky. Víra není něco, co prostě mám, ale spíš o ni musím každý den zápasit a přivlastňovat si ji. Náboženství bývá někdy charakterizováno jako stabilizující prvek, protože dává životu řád a pevné kontury. To je ale pravda jen částečně. Víra není přístav, v němž klidně spočinu, ale spíš plavba, cesta s Bohem. (Mimochodem některé novozákonní příběhy o zkoušené víře se odehrávají právě na rozbouřeném moři). Víra je neustálý pohyb od nedůvěry, strachu a beznaděje k Bohu a jeho zaslíbením. Lidé mimo církev si někdy představují, že existuje buď víra, nebo nevěra, nic mezi tím. Pro běžného křesťana je ale charakteristické něco jiného: malověrnost. Víra nedostatečná, kolísající a krátkodechá.

Je tedy víra přirozená? Ano i ne. Lidé si různým způsobem odpovídají na otázku po smyslu svého života a hledají jeho ukotvení v tom, co je přesahuje (a zdaleka to nemusí být jen Bůh). Takovou vírou je také pověstný český „něcismus“. Právě na něm můžeme ukázat rozdíl oproti křesťanské víře. Přesvědčení, že kdesi nad námi něco je, člověka k ničemu nevolá, je nezávazné, a nemusí mít proto žádný dopad na každodenní rozhodování, jednání a vztahy. Často zůstává jen neurčitým pocitem nebo sváteční chvílí. Křesťanská víra (nechci teď mluvit za jiné náboženské víry) naproti tomu lidský život zásadně tvaruje a proměňuje. Vede člověka k tomu, aby se na Boha zjeveného v Ježíši Kristu skutečně plně spolehl. Život s Bohem má proniknout celé moje bytí, se vším, co k němu patří. Věřící člověk si nemůže uhájit žádný prostor, kam by Boha nevpustil a kde by s ním nepočítal. Musí uznat, že už nepatří sám sobě, ale Bohu, že není sám nad sebou absolutním pánem. Bůh si totiž klade nárok na nás celé. 

Křesťanská víra není přirozená ještě v dalším smyslu – tím, jak narušuje zažité modely myšlení a jednání. Zpochybňuje to, co pokládáme za normální a co nám velí takzvaný zdravý rozum. Spolehnout se na Boha vede k odhození různých falešných berliček, které ale ve společnosti platí za známky úspěchu. Přirozené je sám sebe neustále potvrzovat, zatímco víra nám ukazuje, že hodnota člověka se neodvozuje od toho, co dokážu a zvládnu, ale je založena na Boží nepodmíněné lásce. Přirozené je sám sebe zajišťovat, zatímco víra umožňuje odevzdat se do Božích rukou. Přirozené je sám sebe prosazovat na úkor druhého a urvat si, co se dá, zatímco Ježíš nás učí milovat – dokonce i vlastní nepřátele. Stačí si přečíst Ježíšovo Kázání na hoře: dají se jeho pokyny označit za přirozené? Jsou to pravidla Božího království, které odkazují k pravému určení člověka, tedy k tomu, kým by člověk měl být. Tím se ale dostávají do rozporu s přirozenými animálními programy, jež máme uloženy hluboko ve své mysli.

Je jasné, že takto pojatou víru, která umí obrátit život naruby, člověk nečerpá z vlastních zdrojů. Již reformátoři zdůraznili, že víru v nás tvoří Bůh sám. Reformační zásada, že jsme spaseni pouhou vírou, rozhodně nechce chápat víru jako zbožný výkon, který pak Bůh odmění svou přízní. Naše spása je výhradně dílo Ježíše Krista. Kdyby byla závislá na naší vlastní schopnosti věřit, stála by na hodně chatrných základech. Bůh počítá s tím, že naše víra je právě spíš nedověra: je to víra neustále namíchaná s pochybnostmi, strachem, rezignací, neposlušností. Plnokrevná víra, proměňující a uzdravující, je Boží dar.

Ondřej Kolář
foto: wikipedia.com