Víra v přírodě

Pro lidského pozorovatele jsou ovšem nebesa i jakýmsi baldachýnem, který zastřešuje přírodu. Z nebe je pozemský přírodní svět prozařován. Jen se podívejme do Žalmu 104, který oslavuje Hospodina těmito slovy: „Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu.“ Jsou to velmi zvláštní slova. Mluví o světle, o té kosmické síle životodárné, a říká, že zároveň Boha zahaluje. Tím žalm dává na vědomí, že Bůh je nekonečně vzdálen, a zároveň bezmezně blízký. Blízký všude v přírodě. Žalm 104 prostě patří k textům, z nichž můžeme odvodit, že příroda není cosi, co Stvořitel stvořil a pak nechal být, nýbrž že je i Boží zjevení, z něhož je možné číst jako z knihy. Je také možné, že přírodu Pán Bůh stvořil sobě pro radost. Stačí však bližší pohled do přírodních procesů – a je tu záhada, jak vůbec ve své nedohledné rozmanitosti vypovídají o Stvořiteli. Jen se podivuji, jak se rozsáhlá zvídavost přírodovědců ne a ne nasytit, když zdálky dobíhají za tím, co Boží důmysl vytvořil dávno před nimi.

Přírodní vědy jsou přitom jen jedním ze zásadních faktorů, které vedly v západním světě k proměně lidského vztahu k přírodě. Co vůbec to slovo „příroda“ znamená? Soudě podle latinského slova natura (příroda, přirozenost) se jím myslí něco, co vzniká a popřípadě se rodí a roste, anebo dokonce celý stvořený svět. V moderní době se ovšem mimo jiné projevuje snaha s přírodou spojovat oblast živých organismů neboli biosféru. To také svědčí o velké moderní proměně. Příroda už není pozemská říše bujících a hemžících se projevů života, po níž jsou rozeseta lidská sídliště jako ostrůvky v širém moři. Spíše je to ona sféra živých organismů, avšak ustupující před lidskou civilizací.

Rozlišujeme také přírodu a kulturu jako dva odlišné světy: jeden na člověku nezávislý, druhý člověkem vytvářený. Když pak ale kultura přerůstá člověku velmi přes hlavu, je vhodné mluvit o civilizaci. Slovo civilizace má sice své dlouhé dějiny, ale v současnosti se hodí pro celou sféru, která přesahuje nejen místa a města, ale i národy, státy a dokonce světadíly. Pozorujeme ji jako sféru mediální komunikace, plodů technického vývoje, nadnárodních korporací a širokých ekonomických vztahů. Jak vzdálena se tomu všemu příroda stává…

Civilizace se mnohými způsoby rozmáhá po celé Zemi, a přitom jako by jí nikdo neřídil a nevládl ji. Žije z aktivity mnoha lidí, a přitom jako by byla cosi většího a mocnějšího než celosvětový souhrn vlivných lidí. Při nahlédnutí do biblických časů se mi pak zdá, jako by dějiny lidstva přešly z jednoho světa do druhého…

A přitom je nanejvýš naléhavé věnovat se vztahu křesťanů k přírodě a zápasu s ohrožováním přírody lidskou činností. Přitom však na úrovni civilizace se jednotlivec ztrácí. Vypadá to, jako by civilizace triumfovala v tažení proti přírodě a vedle toho jako by se někdo snažil toto tažení korigovat a někdo dokonce dosáhl i jistých úspěchů. Tendence ustupovat od fosilních paliv je již nyní široko daleko známa. Přitom reaguje na velmi závažný vývoj civilizace.

Co však tady s vírou a s teologií? Někteří jazykové dokonce už dávno tvrdí, že ničení přírody má původ v Bibli, v jejíž první kapitole se píše: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1,28) To však bylo vysloveno v době, kdy na dobývání přírody lidskou rukou nemohlo být ani pomyšlení. Spíše je možné přemáhání přírody odvozovat od anglického filosofa Jamese Bacona na prahu moderní doby (počátek 17. století). Jaká je však lidská odpovědnost za moderní civilizaci, jež si počíná tak neosobně a nadlidsky?

Zkusme být odvážní a ptát se: Jak to, že si lidé vůbec dovolili tak masivně přírodu ničit? Není takové ničení globálním zločiněním? Jen si vezměme – když kuchařka připraví oběd, jaké by to bylo provinění, kdyby její dílo někdo pohaněl anebo alespoň kdyby nepoděkoval? A tak když někdo vytvoří přírodu, měl by sám poděkovat všem, co ji devastují? Nedevastují ji jen vandalové, jde třeba o čerpání z přírodních zdrojů. Zdánlivě zdarma, protože například ropu si člověk nekupuje od Pána Boha. Nicméně stále silnější vědomí, že zamořovat ovzduší je neúnosné a že zdroje nejsou bezmezné vede k hledání šetrnějších alternativ. Trvalo to… Zabrání nové trendy případnému sebezničení lidstva? Perspektiva civilizace je příliš široká, než abychom si troufli na takové otázky odpovídat. Klást si je však nutné, aby se před námi objevily nové cesty.

Moderní doba prostě podcenila skutečnost, že příroda je dílo Boží a že takto je i Božím zjevení. Alespoň že s jistým zpožděním vůči konstruování prostředků, jež vedou k ničení přírody, se objevila i věda věnující se životnímu prostředí, a sice s praktickými záměry. A pak i ekoteologie s různými odvětvími, k nimž v posledních letech patří i teologická zoologie. Odtud se můžeme něco dozvědět o potřebě zakoušet stvoření, překonat pocit, že člověk musí být střed všeho, a také nechat přírodu, aby sama byla přírodou. Tak tedy s vírou nejen do kostelů, ale i do přírody pod úžasnou nebeskou klenbu… A pěkně poděkovat!

Jiří Hoblík