Víc než střecha nad hlavou

Už jako studenta teologie mě fascinovalo úsilí papeže Jana Pavla II., který v řadě svých textů, promluv a rozhovorů hovořil o právu na domov a o svobodě žít tam, kam člověka táhne jeho srdce. Papa Wojtyła tím v průběhu svého pontifikátu naštval řadu těch, kteří se domnívali a dodnes domnívají, že domov je něčím, co si musí člověk zasloužit a co podléhá výhradně obchodním pravidlům. 

Nejen starozákonní, ale i novozákonní dějiny jsou v jistém ohledu dějinami hledání ztraceného domova. Není bez zajímavosti a myslím, že to není jen básnická metafora, když se pro vyjádření lásky k domovu používají slova rodina, země a dům. Ten je po vzoru chrámu – a to i v jiných náboženstvích, než je judaismus a křesťanství – považován za svého druhu dům modlitby, a tedy dům, kde přebývá Bůh. Ten, jak víme a zažíváme i ve svých životech, však má smysl pro dramatično a pro pointu. Nebyl by to on, kdyby člověku na jeho cestě domů občas nepostavil vysoké hory nebo poušť. Když se totiž člověk svými silami a svým vložením do Boží náruče probojovává skrze nehostinná a nepřístupná místa domů, bývá jeho prožitek domova obvykle silný, či přímo život určující.

Když i domov zevšední

Rád se vracím k příběhu anglického spisovatele G. K. Chesterona Muž, který byl příliš živý. Hrdinou tohoto typického chestertonovského detektivního příběhu je totiž muž, manžel, který opakovaně utíká z domova a od své ženy a dělá věci, které se nesluší. Jenže Innocent Smith, jak se nakonec ukáže, dělal všechno proto, aby se vzepřel obecné představě, že nic není svaté, nic nemá smysl a všechno je relativní. Utíká a dělá šílené věci proto, aby se mohl znovu vracet domů, ke své ženě, a znovu a zas se do ní zamilovat. Chesterton svým hrdinou bojuje proti zdánlivé absurditě života, proti celospolečenské apatii, proti erozi mezilidských a partnerských vztahů, proti zúžení domova na místo určené k přespávání. Innocent Smith, svatý blázen počátku 20. století, chtěl život, který se jeví zbytečný a nudný, ukázat jako Boží dar, za který se sluší poděkovat a mít ho v úctě.

Domov v Bibli – tam, kde nechybí Bůh

Biblické příběhy a peripetie vyvoleného národa a následně i křesťanů jsou nám po těch mnoha staletích a tisíciletích srozumitelné a blízké také proto, že i nám křižují cestu domů všelijaké pouště, hory a bariéry. I podle toho, jak se s nimi vyrovnáme, se tříbí naše vědomí domova a jeho posvátnosti. Možná jste tak jako já zažili lidi, kteří už přestali vnímat svůj domov jako něco svatého, i když žijí na nejlepších adresách s ikonickými výhledy. Pokud se totiž člověk nikdy nekonfrontuje se svými pouštěmi, pokud nezakusí, že i mnohonásobně větší počet lidí, než má Česká republika, žije stále ještě na úrovni doby kamenné – a to jak v zemích třetího světa, tak paradoxně na dohled neuvěřitelného bohatství druhých –, může se dokonce i domov stát vězením nebo prostorem, v němž člověk pouze existuje, spí, je. Bible nám však ukazuje, že posvátnost domova nespočívá ani tak v jeho zdech, ale ve vztazích a atmosféře, kterou jeho obyvatelé svým životem vytvářejí.

Je krásné, že už od starozákonních dob má domov své jméno: „Dům otce; dům Abrahámův, dům Jákobův, dům Boží.“ Čeština je dnes na rozdíl od jižních zemí v tomto ohledu jiná. Neříkáme tak jako Italové „la casa Martinelli“, a tedy „dům pana, paní nebo manželů Martinelli“, ale zuby nehty se ještě drží cedulky na zvoncích: „Novákovi, Cihlářovi, Skaličtí.“ Z prvorepublikových názvů se ještě občas někde zachovala Vila Šafránka nebo Vila Marta, ale domy a činžáky jsou dnes daleko anonymnější než dřív a jen málokdy mají své jméno. Přitom lidé, kteří jsou v dnešním světě bezprizorní, na útěku před válkou nebo teprve vstupují do života, touží možná nejvíc po tom mít šťastný domov, který má své jméno.

Všimněme si, že Ježíš, který hodně chodíval mezi městy, podél moře a zdržoval se venku, patrně dost často navštěvoval domy lidí, kteří byli v nouzi (materiální a zvláště duchovní) a potřebovali pomoci. Domy se tak v Ježíšově příběhu stávají místy jeho zjevování, uzdravování a zázraků. Připomeňme si dům Šimonův a Ondřejův (Mk 1), dům Jairův (Mk 5), dům Šimona Malomocného (Mk 13), dům Zachariášův (L 1), dům Leviho (Mk 2), dům Šimona farizee (L 7). A je tu ještě mnoho dalších domů, v nichž nacházíme Martu, Marii, Lazara. Všude se dějí zázraky, všude se hlásá Boží království, všude dominuje život nad bolestí a smrtí. Ježíš ukazuje, jak důležitý a posvátný domov je.

Apoštol Pavel nám ve svých listech a na svých cestách vypráví o domech pokřtěných, které se stávají prvními domácími církvemi, v nichž přichází na oltář Pán, kde se zvěstuje jeho Slovo a kde se vytvářejí – později i skrze krev mučedníků – dějiny církve, kterou v některé z jejích podob obýváme a pokládáme za součást svého domova. Ideál domácí církve, která se posléze rozrostla v plnohodnotné církevní společenství, spočíval v tom, že pán nebo paní domu se měli stát také služebníky Pána čili těmi, kteří už nebudou bazírovat na hierarchii sociálních vztahů. Tento ideál se nepodařilo nikdy uskutečnit, protože v každém z nás se občas ozve něco z pána, který by chtěl být nad druhými. Některé domy (rodiny či kláštery) a některá společenství měly – jak nám ukazují dějiny římské církve i dějiny reformační – k tomuto ideálu docela blízko. Asi nejblíž je k němu tam, kde se dům či církev snaží v rámci svého okolí být nablízku těm, kteří to nejvíc potřebují.

Svět jako domov, svět jako dům Boží

Často se dával do protikladu obraz nebeského a pozemského domova. Řada křesťanů a mezi nimi i teologové někdy kladli přehnaný důraz na to, že křesťané jsou v tomto světě cizinci bez domovského práva (1Pt 2). Katolická tradice, a to nejenom ta zasvěceného života, občas ráda představovala svět a zemi jako „slzavé údolí“, které je třeba co nejrychleji přeběhnout a skočit do věčnosti. Jenže nejen katolíci, ale třeba i Dietrich Bonhoeffer, si postupně začali uvědomovat, že člověk nemůže žít a věřit jinde než tam, kam je postaven. Bonhoeffer napsal: „Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života.“ On a před i po něm mnozí další přinesli této víře oběť nejvyšší. Zdá se mi, že se dnes už tolik nepotácíme mezi extrémy a že těch křesťanů, kteří mají svůj domov upřímně rádi, je nesouměřitelně víc než těch, kteří jsou pořád jednou nohou na cestě. 

Zelená encyklika papeže Františka Laudato si’, jejíž podtitul je O péči o společný domov, nám připomíná, že člověk se k tomuto světu nemá chovat jako pán, ale jako správce a pastýř. Nejen v sekulárních, ale i v křesťansky orientovaných komunitách však najdeme zvláštní druh nihilismu a beznaděje, které hlásají, že jeden člověk nemá proti silám tohoto světa, které mají zvláště své ekonomické zájmy, velkou šanci být dobrým správcem a pastýřem svěřeného světa. Jenže tady se moje srdce a duše začnou bouřit, protestovat a být neklidné. Cožpak nám mnozí lidé a často i naši blízcí, prarodiče, rodiče a přátelé nedokázali, že i ve skutečně náročných podmínkách, kdy se zdá, že „nic nemá cenu“, je třeba pečovat právě o domov, o dům, o zahradu, o ten maličký kousek světa, na který dohlédneme z okna? O domov, v němž nám, jak pěkně napsal věčný exulant, teolog a filozof Karel Vrána, „rozumí i němá tvář“?

Není tohle podstata teologie domova, a nejen teologie, ale víry v domov, který je víc než všechna obchodní pravidla dohromady? Cožpak si někdo někdy koupil šťastný domov? Cožpak existuje síla – řečeno s Viktorem E. Franklem – která by z nás vymazala vaše nejkrásnější vzpomínky na domov a vzala nám touhu jít hledat místo, které by se nám stalo domovem? Cožpak by se někomu podařilo vzít nám to, co bude, jak napsal římský teolog Vladimír Boublík, součástí vaší věčnosti?

„Růže, která v mém pokoji doprovázela několik dní moji práci a snění, stala se součástí mého života, a proto její krása bude přítomna – prostřednictvím mé paměti – též ve věčnosti. (…) Neboť jestliže Bůh chce vzkřísit mne, musí vzkřísit celý můj život a můj svět – vše, co náleží k opravdovému osobnímu obsahu mého života.“ Tohle je pro mě domov. Pro tohle má cenu mít svůj domov rád.

Zdeněk A. Eminger, teolog
foto: ARo