Věřící mají legitimní touhu po Božím jednání

6. prosince 2022

(ČB 11/2022) Tereza Halasová vystudovala Evangelickou teologickou fakultu, kde v roce 2021 obhájila dizertační práci Dynamika vývoje českého charismatického a neocharismatického hnutí: Religionistická reflexe vztahu etablovaných denominací a obnovných hnutí. Tereza je zapsána mezi kandidáty služby v církvi, toho času je na mateřské dovolené.

Věřící mají legitimní touhu po Božím jednání
6. prosince 2022 - Věřící mají legitimní touhu po Božím jednání

Hnutí víry, charismatické, neocharismatické… O co vlastně jde? Jaké církve si pod těmito pojmy může čtenář Českého bratra představit?

Ajaj, nejtěžší na úvod, když máš odpovědět pár větami. Všechna tato hnutí kladou velký důraz na třetí osobu Boží trojice, na Ducha svatého, a jeho dary a působení.

Charismatické hnutí přineslo tento důraz do tradičních, zavedených církví, kde byla osoba Ducha svatého po staletí opomíjena, neocharismatické hnutí je mimo jiné i výsledek toho, že ne všude byly tyto důrazy, nebo spíše pak projevy tohoto hnutí vítány, a postavilo své působení na nezávislých autoritách apoštolů, proroků, učitelů, evangelistů a pastýřů. Přijalo též mnohá působivá „zjevení“ a „učení“, která mají velký potenciál přitáhnout posluchače a s kterými se jim dobře „evangelizuje“.

Hnutí Víry je pak jeden z těch produktů nauk, které už jsou na hraně, nebo dokonce za hranou pravověří. Učitelé Hnutí Víry se totiž snaží popsat a propagovat tzv. funkční víru, víru, kterou věřící tvoří novou realitu. Vyučují principům a způsobům růstu a „budování“ této víry, a to prostřednictvím sdělování příkladu buďto svojí vlastní zkušenosti, zkušenosti biblických postav, nebo sdělují svědectví dalších osob se zkušeností uzdravení. Hnutí Víry se svým požadavkem na sílu víry nemocné osoby, na víru, která je předpokladem Božího uzdravení, se následkem mnohých osobních tragédií, způsobených důsledným dodržováním tohoto učení a dalších různých kontroverzí, pak stalo předmětem odsouzení ze strany většinových či evangelikálních církví i sekulární veřejnosti pro ne příliš pravověrné učení a praxi.

Církve, které do tohoto proudu náleží?

Církev Slovo života, Církev Nová naděje, Církev víry, Církev živého Boha, Církev Oáza, Triumfální centrum víry a další. Ale pozor, i mezi nimi dokážou být velké rozdíly. Některá společenství jsou umírněnější, některá radikálnější. Křesťanská společenství spadají více do té charismatické vlny než do té neocharismatické. Zájemce o tuto problematiku bych odkázala na Encyklopedii menších křesťanských církví v České republice, vyšla poměrně nedávno a přináší opravdu dobrou orientaci v našem křesťanském prostoru.

Tomuto tématu se věnuješ intenzivně už roky. Je za tím nějaká tvá osobní zkušenost?

Určitě. Kdo to nezažil, nemá šanci porozumět, a vlastně ani moc chuti se v tom vyznat. Je to jako houština, v které se spíš zamotáš a chytíš, než abys v ní rád odpočíval a pobýval, když chceš mít svůj čas oddělený pro Boha. A přitom je to naprosto fascinující prostředí, které opravdu dokáže uchvátit, pokud máš tomuto způsobu zbožnosti nakloněné a otevřené srdce. A ono stačí, že toužíš po Boží přítomnosti, vyjádřené nějakým radikálnějším způsobem.

Bible je plná zázraků – dějí se ještě?

Určitě ano, Bůh je Bůh zázraků a tak o něm také Bible svědčí. Nicméně – Bůh k tomu, aby učinil nějaký zázrak, nepotřebuje ani senzacechtivý štáb televize Nova ani bandu juchajících charismatiků nebo dav fascinovaných věřících v křiku upadajících do náboženského vytržení. Bůh jedná nevypočitatelně, skrytě, skrývá i své zázraky, jedná roztodivně, nepotřebuje pozornost. A tak máme jeho zázraky také přijímat, jsou osobním darem, ne hurá pozdvihující náboženskou extází.

V některých církvích jsou zázraky velké téma, v té naší zas tak ne. Jak se dívat na vyprávění o zázračných uzdraveních – může tam být nějaký problém? Má člověk čekat od Boha zázračné uzdravení, nebo raději chtít lékaře?

Ten problém už jsem nastínila výše. Jedná se o zcela legitimní touhu po Božím jednání nebo po náboženských prožitcích, o potřebu nějaké vzpruhy, nové naděje, něčeho silnějšího, co nám pomůže. Jenomže vytvářet a budovat tuto atmosféru Božích zázraků a naděje lidskými prostředky, a přitom využívat lidské touhy po Božím jednání nebo síly a sklonu k manipulaci či touhy být ovládán vyšší mocí, to všechno je nesmírně zrádné a dovede se to vymstít.

Ale i v tom všem lidském a zmateném Bůh stále zázraky činí. Jde o to srdcem vědět, že to dělá on a jak to dělá. Hlas Ducha svatého je jemný, tichý, absolutně nenásilný, a i když víš, že k tobě mluví, můžeš jej ignorovat; respektuje to, neozývá se, neprosazuje se. Bůh nám dal i moderní medicínu a je to skutečně jeho dar. Samozřejmě, lékař je člověk, je omylný, nemusí poznat diagnózu, nemusí znát správný postup léčby. Ale může. Jde o důvěru v hledání, jak konkrétně chce Bůh v mém životě jednat.

Například jakýsi člověk měl autoimunitní onemocnění, absolutně nevyzpytatelné, jednou pořádně zaútočilo a pak se na nějakých pět let odmlčelo. Myslel si, že ho uzdravil Bůh, svědčil o tom… Než se to ozvalo znovu… Jako vulkán, u něhož také nikdy nevíš, kdy se probudí… No a pak byl pěkně zmaten. Zradil ho Bůh? Ne. Jen ten člověk něco nějak prožíval a nějak si to vyložil. Pro tyto chvíle je nutné být pokorný, být připraven přijmout, že věc může být i jinak, přijmout korekci své vytvořené či přijaté teologie, korekci, kterou Bůh nabízí, protože názory na něho se mění a vyvíjejí, i člověk se mění a vyvíjí, jenom Bůh je tentýž, včera, dnes i navěky.

připravil Jaroslav Pechar
foto: pexels.com