Velká i malá pomoc. Vždy, s láskou a s noblesou

„Vemte si jablíčka, jsou umytá a nakrájená na malé kousky, ať se vám to dobře kouše,“ nabízel Pavel každý rok svým druhům v intervizní farářské skupině.

„Byl jsem v Miro na hrobě a tak jsem vám taky zalil a chtěl jsem ti říct, že vy máte na hrobě nově vysazenou řadu afrikánů a že se uchytily. Konec hlášení,“ napsal mi Pavel 13. července loňského roku (on i já máme na miroslavském hřbitově pochované své předky). 

„Jasně, když budeš v Praze, nech si auto u mě na Žižkově na dvoře“ nabízel Pavel přátelům, kteří řešili „kam s ním“ – se svým autem po příjezdu do Prahy. A tak dále. Kolik je těch, kdo by mohli pokračovat dlouhým výčtem takových zkušeností?

Čím byl Pavel jedinečný a užitečný? Kdyby byla živnost, nejspíš by se to jmenovalo „Pavel Kalus: velká i malá pomoc: vždy, s láskou a s noblesou.“ To v sobě zahrnovalo všímavost a pozornost. Musel na lidi kolem sebe hodně myslet, všímat si, co je asi tíží. Co my ostatní jsme spíš přehlíželi. A pak to zahrnovalo, že vzal telefon, nastartoval auto, povlékl peřiny pro hosta… V obojím byla jemnost: ve vnímání, co druzí potřebují, a v invenci: co se dá pro ně udělat. 

Vedla k tomu pozoruhodná cesta. V prvních letech svého působení myslím patřil k té skupině mladých farářů, které Sváťa Karásek nazýval „rafani“: pracovali na 120 %, jezdili s mládeží na vodu, vedli brigády, puťáky… Z jejich životů mizelo soukromí, volný čas, ohraničení domácnosti; všecko dali církvi – když byla ohrožena bolševikem i potom, když se otevřely možnosti svobody. Kolik chodí po Vysočině i jinde lidí, kteří mohou říct: „Ta akce s Pavlem byla pro mě formující životní zkušenost“!

Pavel Kalus vyrostl spolu s rodiči a sestrami Martou a Evou v Miroslavi na faře. Žil v prostředí, kde všechno formovala evangelická víra: městečko s výraznými osobnostmi písmáků, brigády (Kunvald), tábory na Blažkově, seniorátní mládeže… Evangelickou víru jako by dýchal se vzduchem a vstupovala do jeho metabolismu. To ho vedlo po průmyslovce a vojně přirozeně ke studiu teologie. Po něm působil jako farář v Prosetíně, v Brně I, Krouně, jako tajemník pro výchovu na ÚCK, jako zástupce ředitele Diakonie ČCE a konečně jako farář ve sboru Praha-Žižkov I.

Nad to byl předsedou Spolku evangelických kazatelů. Stál u zrodu vzdělávání kazatelů v pastoraci, které pracuje s prožitky samotného faráře. Díky kontaktům svého otce, Vladimíra Kaluse, přivedl do Čech dva holandské lektory Clinical Pastoral Training. Ti pracovali se skupinou farářů čtyři roky. A ta skupina se schází dodnes. Tento „kvas“ dal vzniknout sedmi (pokud vím) dalším takovým skupinám. Tak získáváme my faráři to, co je cenné v jiných profesích: „Svěřím se kolegovi, poradím se s kolegyní“. Pavel nechyběl ani v dalším podobném projektu naší církve: v supervizi kazatelů. Spolu s dalšími absolvoval výcvik v supervizi a aktivně tuto práci rozvíjel. Nepochybně tady všude taky rostla ta jemnost a vnímavost, o kterých už byla řeč. 

A nepochybně taky v jeho osobním a rodinném životě. Byl klikatý. Byla období, kdy chodil po světě s jásotem. Byla jiná, kdy kulhal jak raněné zvíře. Jak v jeho životě přibývalo jemných rejstříků, mluvil o svých obou manželstvích už jenom s vděčností, bez hořkosti. A což teprve o synovi Honzovi a partnerce Kateřině. 

Pavel zemřel po operaci srdce, nebylo mu ještě 65 let. Jednak se nám to příčí: Dozrál jako osobnost a křesťan a přinášel tolik plodů – a ta sklizeň trvala tak krátce. Jednak to, co mezi nás přinesl, prohřívá naše vzpomínky a rozhovory. K čemu z toho „příčí se – prohřívá“ by nás Pavel víc pobídl? Kdo Pavla znal, ale i pozorný čtenář jistě zná odpověď.

Ivan Ryšavý
foto: Benfoto/archiv ÚCK

Farář Prvního žižkovského sboru Pavel Kalus (1958–2023) zemřel v sobotu 21. ledna 2023 ve věku 64 let.

Ze vzpomínek kolegů a přátel:

„Bratr Pavel Kalus přišel do vedení Diakonie v březnu 2007 jako náměstek pro péči o zaměstnance a spolupráci uvnitř církve a pracoval zde do července 2011. Přinesl nový prvek, čerpající z pastoračních zkušeností faráře: schopnost empatického a podpůrného rozhovoru. Stal se zároveň jedním z článků, které posilovaly a podporovaly spojení mezi Diakonií a její matkou zřizovatelkou ČCE. Zároveň přinášel do řízení a vedení Diakonie celou řadu podnětů a zkušeností nejen z pastorační, ale i supervizní práce. Právě o možnostech využití a rozvinutí supervizní spolupráce mezi Diakonií a ČCE jsme spolu diskutovali ještě v nedávných měsících. Ať už v čase profesionálního působení v Diakonii, nebo kdykoli ve spolupráci později se bratr Pavel stal nedílnou součástí rozvoje diakonického díla a za to jsme velmi vděčni; a s touto vděčností na vzájemnou spolupráci vzpomínáme.“

– Jan Soběslavský, ředitel Diakonie

„Moje první Běleč, kterou vedl Pavel Kalus, byla nesmírně důležitým bodem na mé cestě životem. V církvi jsem jako dítě nevyrůstala, evangelické prostředí jsem znala jen relativně krátce. Neměla jsem pochyb o své víře, ale stále jsem měla rozpaky požádat o křest. Připadala jsem si příliš nedokonalá, nehotová… 

Všichni faráři, které jsem do té doby potkávala, pro mě byli tu více, tu méně úctyhodní pánové, se kterými bylo nutno hovořit s respektem a vážit slova. A najednou tu byl Pavel. Člověk, se kterým se dalo jít do hospody na Bělečského cara nebo do dlouhých nočních hodin sedět a povídat v táboře před chatkami s lahví vína a krabičkou cigaret. 

Na konci své druhé Bělče jsem Pavla požádala, zda by se mohl stát mým kmotrem. To, že jsem s ním mohla otevřeně a s důvěrou mluvit o své víře, pro mě bylo nesmírně důležité. Pavel měl podstatný vliv na mém ukotvení, a proto jsem si přála, aby při tak důležitém kroku byl vedle mě.
Mnozí z asistentů, se kterými jsme do té naší Bělče jezdili společně, vzpomínají na Pavla podobně. Byl to pro nás pro všechny takový důležitý pevný bod. Jeden z důvodů, proč se s nadšením těšit na další léto.“

– Berenika Haladová, bývalá asistentka při pobytech v Bělči

„Pavel se ke mně uměl hezky chovat jak v dětství, tak k holce z mládeže, studentce či později kolegyni. Pár střípků: Nechal mě drzou jedenáctiletou holku procházet prosetínskou farou a okukovat, jak se tam věci změnily poté, co tam nastoupil po našem tátovi. Chápal, že Prosetín zůstal mým domovem… Náctiletou mě ještě se dvěma holkama jednou vezl z kurzu mládeže z Prahy a necelých 20 kilometrů před cílem zastavil. A poslal nás na půl hodinky se projít. Že si potřebuje dát pauzu. Brblala jsem, proč ten kousek už nedojede. Přesně si pamatuju jeho unavené oči, kdy mi vážně říká, že s námi nechce nabourat a že mu kvůli autonehodě umřel otec. Když jsem při řízení unavena, zastavím. Fakt si na toho Pavla vždycky vzpomenu. 

A taky na krounský sklep a kotel si vzpomenu. Tam jsme proseděli hodiny, když jsem u Pavla byla v páťáku na dlouhodobé praxi. Odpověděl mi na každou otázku, kterou jsem mu položila. Za to jsem byla vděčná. A ještě jeden střípek: Jsme opřeni o zeď kunvaldské hájenky, to už mi je necelých 30 a Pavlovi o 17 let víc. A ten dospělý chlap mi tam dvě hodiny povídá o svých vnitřních bojích a bolestech a nadějích. A já jen poslouchám. Přišlo mi to hrozně vzácný…“

– Marta Židková, farářka (Brno)