Velebme vždy s veselím Stvořitele svého

(ČB 12/2020) V éře postupného smývání přirozených životních i liturgických cyklů a v situaci omezených možností společného zpěvu se vzpomínání na doby, jež byly natolik prostoupeny aktualizací novozákonního příběhu, že křesťanské písně tvořily podstatnou součást vnímání času, jeví skoro jako hledání ztraceného ráje. Chceme-li se navíc zamyslet nad dodnes tradovanými vánočními zpěvy, obestře nás tato nostalgie dvojnásob. Nenechme se však svést k představě jednoduchých, sladce znějících lidových písní, které si rádi spojujeme s idylickou atmosférou staročeských Vánoc. Nejstarší dochovaná píseň, která se vžila při evangelických bohoslužbách, nám snad pomůže do skutečné nálady těchto časů trochu nahlédnout.

První zápis latinského cantia Dies est leticiae, které je původním předobrazem známé písně Velebme vždy s veselím, lze najít v tzv. //Vyšebrodském sborníku// z roku 1410, tedy v rukopisu s latinskými a českými písněmi a doplňkovými částmi liturgických obřadů, uloženém v Knihovně Cisterciáckého opatství ve Vyšším Brodě. Odráží se v něm způsob, kterým se písňové útvary postupně dostávaly do latinské liturgie, neboť se jedná o tropus, vsuvku v mešním zpěvu Gloria in excelsis Deo. Právě takové písňové vsuvky aktualizovaly neměnné liturgické texty a vnášely do nich tematiku zrovna slaveného svátku. První český překlad této písně se objevuje v několika rukopisných pramenech v polovině 15. století. Jeho začátek zní: „Nastal nám den veselý z rodu královského, jenž nám pošlo dnešní den z břicha panenského dietě velmi předivné.“ Brzy se stal stejně rozšířeným jako text latinský a v obou jazycích začala píseň vévodit žákovskému repertoáru utrakvistických škol, který byl zpíván jak v kostele, tak při žebravých koledních pochůzkách. Do čela vánočních zpěvů tuto píseň klade rukopisný kancionál z Kolína z roku 1517, tištěný pražský zpěvník z roku 1531 i tištěný soubor žákovských koled z roku 1537. Právě žánr koledy stojí zřejmě za obrovskou oblibou a rozšířeností této písně, jež neochabla ani v období rekatolizace.

Ještě v průběhu 16. století však zůstávala v povědomí také její prvotní role, role vánočního tropu ve zpěvu Gloria. Zároveň se melodie písně stávala hudebním symbolem Božího narození a byla o Vánocích užívána i u jiných textů (po čtení, při eucharistii). Při hledání nápěvů k novým veršovým útvarům nebývala totiž volba melodie většinou libovolná, ale přihlíželo se k obsahu a liturgické funkci textu, s nímž se nápěv původně vyskytoval. S melodiemi se tak pracovalo jako s určitými symboly.

Roku 1501 se poprvé objevuje nový český překlad, který Jan Blahoslav později připsal vzdělanému husitskému a bratrskému knězi a členu úzké rady Janu Vilímkovi Táborskému († 1495). Text Velebmež vždy s veselím Stvořitele svého byl vložen do tištěného zpěvníku, čerpajícího z aktuální tvorby Jednoty bratrské, ale určeného především utrakvistickým měšťanským vrstvám. V této nové podobě písně lze pozorovat všechny rysy právě se utvářejícího bratrského repertoáru: použití velmi populární melodie, snahu o využití strofické hudební formy, navázání na původní českojazyčnou předlohu (např. sloka Když byl svět popisován) a její teologickou proměnu v souladu s bratrskou naukou. Liturgickou tvorbu Jednoty lze v této době totiž dobře přirovnat ke stavbě bratrského centra Karmel v Mladé Boleslavi: na konci 15. století bylo vybudováno na ruinách původního minoritského konventu a nově pojmenováno jako symbolické místo eschatologického setkání s Hospodinem. V písních lze toto tvoření „nových staveb na starých ruinách“ pozorovat velmi často. V té naší je proměna textu Dies est leticiae / Nastal nám den veselý patrna v potlačení mariánské mystiky a v obrácení pozornosti k biblickému starozákonnímu i novozákonnímu svědectví a k motivu Mariiny i Kristovy pokory. Díky zařazení do zmíněného zpěvníku pro utrakvistické kruhy se však brzy i tento text rozšířil po celých českých zemích. Roku 1517 je v Kolínském kancionálu text Velebmež vždy s veselím uveden hned za písní Nastal nám den veselý a v pražském tisku z roku 1531 je již použit jako melodický odkaz – tedy připomínka, jakou známou melodii zpívat.

Ať už tedy píseň sloužila jako nezbytný prostředek obživy žáků, či jako teologické vyjádření nové církve, ani v jednom případě nelze mluvit o jejím „lidovém“ původu, ač je zřejmé, že právě kolední repertoár vstupoval z celé palety církevního zpěvu mezi laickou populaci nejvýrazněji. Podobně je to i s melodií písně. Po více než století své – nám známé – existence byla zapisována v mixolydické tónině, tedy ve starém církevním modu, jenž začíná jako durová stupnice, ale chybí mu citlivý tón, takže působí měkčím a starobylým dojmem. Při původním propojení se zpěvem Gloria v téže tónině je to ostatně zcela přirozené. Od poloviny 16. století se začaly vyskytovat i zápisy v tónině durové, která se však tehdy nijak výrazně neprosadila. Novodobý příklon k durovým tóninám a přesvědčení, že jde o tóniny původní, odpovídající českému lidovému, ba dokonce starému slovanskému nápěvnému typu, nemá v pramenech spojených se vznikem písně oporu. Rozšířil se díky Nejedlého vlivnému vyzdvihnutí obrozeneckých teorií počátků české hudby a jeho příklonu k romantizující představě lidových vrstev.

Proto i tvůrčí komise, dokončující dnes práce na přípravě nového evangelického zpěvníku, došla k názoru, že píseň by měla být uváděna v původní mixolydické tónině. Ta se projeví v úvodním předznamenání notového zápisu, v harmonizaci doprovodu písně a na pěti místech při samotném zpěvu. Vedle jásavé atmosféry se tak i v nápěvu objeví původní, dnes pro nás nově objevované mystické zabarvení, které se v textu projevuje hned v první sloce (Divné to dítě bylo, nebo se tu spojilo božství s člověčenstvím).

Málokdy vystupuje opomíjení duchovního rozměru Vánoc ve společnosti tak výrazně, jako letos. Máloco je však zároveň tak osvobozující, jako jistota, že narozený Kristus přichází bez ohledu na naše omezení, zákazy či opatření. Ať již tedy budeme letos vánoční písně a koledy zpívat, číst, nebo o nich pouze přemýšlet, můžeme si jen přát, aby jejich mystika – i ta méně idylická – promlouvala v nových situacích ještě silněji než dřív.

Eliška Baťová, muzikoložka