Ve věznici nejde o biblickou nalejvárnu, ale o naslouchání

Zdeněk Turek se vyučil čalouníkem a následně vystudoval střední školu v oboru speciální pedagogika pro vězeňskou službu. Studium pedagogické fakulty a DAMU nedokončil. Úspěšně rozjel uměleckou kariéru coby šermíř, herec, scénárista a režisér. Nyní pracuje hlavně jako výpravčí. V 90. letech uvěřil a vstoupil do Evangelické církve. Záhy se stal kurátorem, později výpomocným kazatelem. Již několik let je v rámci Vězeňské duchovenské péče (VDP) dobrovolným duchovním ve věznicích. Dlouhodobě se také věnuje aktivitám spojeným s podporou otevřenosti církví k LGBT+ lidem.

Kudy vedla tvoje cesta „k taláru“? Proč ses rozhodl stát evangelickým výpomocným kazatelem?

Vlastně nemohu úplně říct, že jsem se tak rozhodl sám. Abych se na tuto cestu vydal, tomu předcházelo spíš rozhodnutí těch, kteří mě přesvědčili, že bych to měl zkusit. Tak jsem to zkusil.

Co obnášela tvá příprava ke kazatelské službě? Kde jsi studoval?

Tenkrát otvíral seminář Ústecký seniorát. Hlavními organizátory byli Tomáš Pavelka a Jiří Bureš. Původní plán délky semináře byly tři roky. Moc nás účastníků nebylo, tuším asi čtyři, takže to bylo takové rodinné. Scházeli jsme se ke studiu pravidelně, myslím že po čtrnácti dnech pátky, soboty a domů jsme si nosili spousty domácích úkolů. Komunikace s lektory probíhala i v mezičase prostřednictvím emailů. Bylo to skvělé, člověk se dozvídal mnoho nových věcí a moc mě to bavilo. Jenže látky, kterou bylo třeba probrat, bylo stále mnoho, takže se to pak protáhlo o další dva roky.

Co bylo na cestě k ordinaci nejtěžší?

Asi nejtěžší bylo přemluvit mě, abych šel ke zkouškám a celý proces dokončil. Bylo to vlastně už několik let poté, co jsem seminář absolvoval. On se nikdo z nás studujících k uzavření zkoušek nehrnul. Navíc já jsem už bydlel na Rakovnicku a stal se členem ve sboru v Kladně, kde byla farářkou Daniela Brodská. A právě Daniele vděčím za to, že mě dosti povzbuzovala a k těm zkouškám tak trochu dotlačila.

Jak často vedeš bohoslužby a kde?

Je to různé, jsou měsíce, kdy nemám žádné bohoslužby, a také měsíce, kdy mám obsazené i čtyři neděle a mohl bych být i v jednu neděli na třech místech. Sloužím všude, kam mě pozvou a je možné tam včas dojet. Nejvíce domácí sbor, kterým je dnes opět Chomutov, a Pražský seniorát. Občas se dostanu i dál, sloužil jsem i na Moravě.

Co je na přípravě bohoslužeb nejnáročnější, a co naopak radostné?

Náročné je vždycky vybrat písně. Ovšem nejnáročnější bývá přemluvit sebe sama, abych začal s přípravami včas. Ale když už se do toho pustím, je celý proces radostí. Jako bych se vždycky přiblížil Bohu, intenzivněji pociťuji jeho blízkost, a to i přes to, že prožívám spousty nejistot, jestli to dělám dobře, hledám, jak to pojmout nebo i správná slova, zkouším varianty, zamotávám se do svých myšlenek nebo si nevím zrovna rady… To vnímání Boží blízkosti je myslím v tom, že ono Boží téma, které zrovna zpracovávám, mě jako by obejme a probírám se jím nejen u notebooku, ale i v tom obyčejném běžném životě. A občas mám pocit, že Bůh mi do života přímo podstrkuje situace či podněty, které s tím, nad čím zrovna rozjímám, souvisí.

Jsi taky herec a divadelník. Využíváš své zkušenosti z jeviště na kazatelně?

Co se týče metod a technik v mluvení i přípravy textu, jako součásti rétoriky, tak ano. Určitě lehčeji zvládám i trému. Ale taky jsem si musel zpracovat otázku, kde je hranice mezi divadelní rolí a kazatelem. Jestli je vůbec vhodné, abych lezl za kazatelnu. Nakonec jsem pochopil, že být kazatelem je v jistém smyslu také role, ale rozhodně ne z onoho divadelního úhlu pohledu. 

Na loňském sjezdu mládeže v Teplicích jste ve spolupráci s farářem Jiřím Šamšulou připravili netradiční techno pobožnost. Prý jsi tam vůbec poprvé recitoval autorskou poezii. 

To byla skvělá zkušenost. A děkuji za tuto příležitost, protože mi to přináší i spousty nových uvědomění i otázek. Třeba i otázky kolem toho, jak oslovit mladé, jak oslovit lidi necírkevní, jak čelit formou kázání obrovské konkurenci komunikačních vymožeností současnosti (jako třeba sociální sítě atd.), a jestli je to vůbec možné kázáním nějak konkurovat či v konkurenci uspět.

Otevřeně hovoříš o svojí sexuální orientaci, jsi aktivní nejen ve sdružení Logos. Jak to ovlivňuje tvoji kazatelskou službu?

Vzhledem k tomu, že jsem dost „profláknutej“, určitě jsou sbory, kam mě nikdy za kazatelnu nepozvou. Ale nijak to neřeším. Myslím, že i tak jsem dost vytížen. Dokonce tak, že na mindráky z případného nepřijetí není čas.

Setkáváš se kvůli svojí orientaci s nějakými překážkami? A naopak – vyhledávají tě právě proto LGBT+ lidé?

Občas se stane, že mi někdo naznačí, že bych neměl kázat, protože údajně žiju v hříchu, nebo něco podobného. Ale v prostředí, kde se hlavně nacházím, je to spíš ojediněle. Spíš se mi stává, a to nevím, zda je to kvůli mé citové a sexuální orientaci, že se mi lehčeji o svých strastech v osobním životě svěřují ženy. A to nejen v církvi. 

Jaká byla největší výzva, kterou jsi musel dosud jako kazatel překonat?

Jako největší výzvu vnímám všechno, co bylo poprvé – první vlastní bohoslužby, první pohřeb, první svatba, první požehnání hasičskému sboru… Ale jinak chápu jako novou výzvu každé bohoslužby.

Působíš také jako dobrovolník ve věznici. Co tě tam přivedlo?

Cesta k této službě byla dlouhá a krkolomná. Nikdy mě nenapadlo, že bych něco podobného mohl dělat. To, co mě k tomu přivedlo, bylo divadlo, a tak trochu i má sexuální orientace. Jeden psycholog v jedné věznici začínal s projektem „dramaterapie pro mladistvé vězně“. Potřeboval někoho od divadla, tak jsem s ním byl prostřednictvím mého faráře Jiřího Bureše seznámen a po krátkém čase se zapojil do projektu coby lektor. S psychologem jsme si rozuměli a projekt se začínal skvěle rozjíždět. Jenže po pár sezeních, když se pan psycholog dozvěděl, že jsem gay, další spolupráci se mnou odmítl. Dokonce zrušil i ten projekt. Protože jsem v té době studoval na DAMU, chtěl jsem v něčem podobném pokračovat, hledal jsem přes Vězeňskou duchovenskou péči (VDP) jiného psychologa, který by chtěl podobný projekt otevřít. Jenže pak mi VDP nabídla spolupráci ne s psychology, ale s kaplany. A protože jsem zrovna procházel i oním seminářem pro výpomocné kazatele, vzniklo z toho členství ve VDP a služba běžného duchovního ve věznici. Tedy žádná dramaterapie, ale bohoslužby, biblické a osobní rozhovory.

V čem je duchovenská služba „za mřížemi“ jiná?

Na první pohled se zdá, že zas tak jiná není. To, co je jiné, je specifické prostředí věznic a klienti. Věznice má svá pravidla a řády, které musí dodržovat nejen klienti, ale i personál, a tudíž i duchovní. U duchovních dobrovolníků to platí obzvlášť, a tak jsou v mnoha věcech omezení. Nemohou se volně pohybovat po prostoru, nemohou přicházet a odcházet, jak chtějí, nesmí si s sebou brát co chtějí atd. Vše se musí dopředu domluvit a následně přesně dodržet. Klienti jsou lidé stejní jako ti mimo věznici, ale i tak práce s nimi je jiná než s lidmi v církvi. Vězni jsou často velice málo zběhlí v církevním životě, znalosti o Bohu a církvích jsou velice povrchní, ale hlavně jsou to lidé, kteří se nachází ve velice náročné životní situaci. Lidé, kteří zápasí se svým svědomím. Mnohdy by chtěli žít lepší život, ale neměli možnost se to naučit. Bojí se budoucnosti, společnosti a mnohdy i sami sebe. Jsou to lidé, kteří spáchali něco zlého a zaslouží si trest, ale zároveň lidé zoufalí a nešťastní. Duchovní jim musí hodně naslouchat a umět vystopovat jejich potřeby. Tato služba není o „nalejvání“ biblicko-teologických vědomostí, ale hlavně o naslouchání a aplikování Božího slova do současného života konkrétních lidí. Někdy i bez otevření Bible. A protože se klienti často mění, začínáte stále od začátku a často nevidíte žádný velký výsledek. Povzbuzením vám je většinou pouze jejich vděčnost za to, že se jim někdo upřímně věnuje, že s nimi někdo mluví jako se sobě rovným, že se mohli zpovídat a brečet u toho a že to proběhlo bez odsuzování. 

Jak se potkává role výpomocného kazatele s tvým občanským povoláním? Je to výhoda, nebo spíš překážka?

Často si říkávám, že kdybych mohl, tak bych šel už do důchodu, abych měl na ty všechny svoje aktivity víc času. Ale bohužel ještě nepřišel ten čas a něco mě musí živit. Takže mé povolání bývá překážkou ve chvíli, když musím být v práci v době, kdy bych potřeboval být jinde. Někdy zdržuje, jindy umožňuje zařídit či připravit něco i v pracovní době. Zároveň mě živí, takže pomáhá. A možná mi pomáhá i držet se nohama při zemi a v blízkosti života obyčejných lidí.

Jak vnímáš podporu ze strany církve?

Určitě vnímám dostatečnou podporu jak ze strany svého sboru, farářů, SpEKu (Spolek evangelických kazatelů, pozn. red.) i vedení církve. Někdy mě to až překvapí i dojímá. Děkuji za to! A za velkou podporu děkuji i mému partnerovi. 

Jak vidíš své působení v kazatelské službě do budoucna?

To záleží na tom, co všechno budoucnost přinese. A tuším, že budoucnost přinese ještě opravdu hodně změn, dokonce i takových, o kterých se nám ještě ani v náznaku nezdá. Takže v té brzké budoucnosti vidím nutnost být co nejotevřenější jakýmkoliv změnám a podporovat tuto otevřenost i u ostatních, co církev tvoříme. Ovšem vždycky to bude ve snaze o zvěstování evangelia Ježíše Krista a hledání forem, jak toto zvěstování naplňovat slovem i skutkem.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: Jiří Vopálenský, archiv ČCE