Ve středu našeho slavení by měl být Kristus

Čím se liší křesťanské slavení od jiného? Asi tím, že hledá svá měřítka v Bibli. Ve Starém zákoně je spojeno s Božím slovem a oběťmi, v Novém zákoně se slavením večeře Páně.

Někteří lidé v našem sboru na Štědrý den s úsměvem na rtech čekají na slovo poslání z knihy Nehemjášovy: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ (Neh 8,10) Tak slavil Boží lid svůj návrat z Babylóna. Četli Písmo, znalci Zákona je vykládali a potěšovali a povzbuzovali shromáždění. Naslouchání Božímu slovu vedlo k reflexi, k pokání a radosti. 

Myslím si, že obsahem našeho slavení by nemělo být to, že si pochválíme, jak se máme (nebo „přichválíme“, jak se říká u nás na Valašsku). Naše slavení má vést k reflexi. Boží slovo nabízí často jiný pohled – zaslechnu něco jiného než to, co očekávám. Součástí křesťanského slavení by jistě mělo být povzbuzení a vděčnost za to, co se děje dobrého, i poděkování konkrétním lidem. Ale neměl by nám chybět i sebekritický pohled a otevřenost k výzvám. Neslavíme své zásluhy. Ve středu našeho slavení by měl být ten, komu jsme vděčni za všechno.

Bohoslužby nedělní a sváteční jsou základ

Při bohoslužbách proto (1) přicházíme, abychom byli spolu a (2) naslouchali slovům Bible, která se pro nás stávají Božím slovem, a slavili svátosti. (3) Dáváme a přijímáme. Nejsme jen konzumenti, každý se rád připojí ke společné radosti, a učíme se přijímat dary i pozornost od druhých. (4) Jsme posláni a k tomu dostáváme Boží požehnání. Slavnost pokračuje v dalším životě, něco nás oslovilo, něco nám došlo, a my z toho žijeme.

Každý den se ukazuje, jestli myslíme vážně to, co slibujeme a na čem nám záleží. Kdybychom však druhým řekli, že na jejich slavnost nepřijdeme, protože to pro nás není důležité (protože je důležitější to všední), bylo by to divné. Slavení je pro společenství důležité – pro místní komunitu i pro spojení s celou církví. Slavení posiluje vazby a vztahy mezi těmi, kdo slaví; vede k překonávání hranic tím, že pozveme někoho odjinud. 
Často se dnes už i u nás říká, že bohoslužby se slaví namísto toho, že se prostě konají. Možná i proto, že mnoho z našich farářů studovalo v zahraničí. Němci, ač mají rádi pořádek a systém, také rádi slaví. A angličtina používá stejný výraz pro slavení bohoslužeb a pro chválu. Židé se dovedou radovat, přes svůj tragický úděl a k jejich slavení patří nejen Boží slovo, ale třeba i tanec. V Africe je to ještě živelnější a bohoslužby tam trvají i tři hodiny. Kritérium „hlavně aby to bylo krátké“ je podivné – jako bychom někomu řekli, že na oslavu přijdeme jen na chvilku, protože pak máme něco důležitějšího.

Co všechno dále slavíme 

Jsem rád, že křest dospělého i dítěte není privátní záležitost rodiny, že křtíme vždy při bohoslužbách celého společenství, které se za křtěného modlí.

Konfirmace se stále častěji slaví nejen jako zakončení křesťanského vyučování a jako slavnost dospělosti, ale jako plnohodnotné přiznání ke křtu. Od svého mentora jsem se naučil, že je dobré starší děti pozvat do mládeže, odkud se pak mohou individuálně nebo v menších skupinkách hlásit ke konfirmaci. Ve výsledku je konfirmandů asi méně, ale je to pravdivější.

Svatby jsou dnes asi více než dříve záležitost privátní. Vedle toho, že si pro požehnání jdeme do kostela, vychází církev za lidmi i tam, kam snoubenci svatební shromáždění pozvou.

Možná jste někdy slyšeli větu „To byl krásný pohřeb!“ Také loučení totiž bývá vzácným společným okamžikem. I tato oblast života se však privatizuje, nicméně já bych byl rád, kdyby všichni lidé dopřáli druhým možnost přijít se rozloučit. Je to důležitější, než si myslíme. Nebojme se ani pohřbu s průvodem na hřbitov, když je čas prožít zármutek, k čemuž patří i pohyb, šumění stromů, třeba i déšť…

Mezi slavnosti v našich sborech patří i zahájení školního roku, při kterém můžeme žehnat nejen vyučujícím v nedělní škole, ale i všem přítomným učitelům. Podobně se někde slaví i konec školního roku s poděkováním a prosbou za vedoucí táborů a dobře prožitý čas prázdnin.
Dožínky asi přirozeně prožívají lidé, kteří pracuji jako zemědělci. Nevím, nakolik prožíváme svou vděčnost nad plným nákupním vozíkem my ostatní. Proto je právě velmi důležité slavit díkčinění za úrodu i ve městech a připomínat si odpovědnost a vztah ke stvoření.

V rámci různých komunitních aktivit se opět objevuje masopust. Snad díky tomu objevíme i půst nejen jako dietní program. U evangelíků v Německu jsem zažil popelec. Umět si „nasypat popel na hlavu“ – i to je někdy v životě důležité. Prožít jednou za rok bohoslužby pokání by nám určitě neuškodilo.

Slavit je možné zlatou svatbu (či jiné výročí). Když je to spojeno s obnovou manželského slibu, je to ještě krásnější. Starší lidé se také mohou setkat při příležitosti stříbrné či zlaté konfirmace. Pro sbor to může být povzbuzení a pro ty, kdo přijedou či přijdou, to může být krásné setkání po mnoha letech i nový začátek života ve společenství.

Když slavíme různá církevní jubilea (výročí kostela či sboru), položme si otázku, proč tu jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme, a snažme se o to, aby to ta naše slavnost nějak vyjadřovala. Je škoda, když se jen pozve řečník na libovolné téma.

Nestyďme se slavit i osobní jubilea. Do slavnosti se může otisknout, na čem nám záleží, může to být nenucené svědectví. Každá příležitost ke slavení je příležitost ke zvěstování evangelia, a tak je to vlastně šance na vnitřní obnovu církve i šance misijní.

Slavnostní žehnání či svěcení 

Židé mají velkou kulturu požehnání (což se řekne stejně jako dobrořečení). Také apoštol Pavel píše: „Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.“ (1Tm 4,4–5)

Něčemu požehnat nebo něco „posvětit“ (ať se jedná o hasičskou stříkačku nebo o žehnání lidem v různých životních situacích) znamená zahrnout lidi i lidské situace vědomě do prostoru Boží lásky. Toužíme přece po tom, abychom svůj život prožívali v Boží přítomnosti a v souladu s Boží vůlí. 

Někteří lidé mají v případě těchto slavností obavy z obřadnictví a z manipulace. Chápu je. Ten, kdo jakékoli slavení moderuje, by měl jednat pokorně. A důležité také je, že při žehnání vždy prosíme ne za věci, které jsou požehnány, ale za lidi, kteří je budou užívat.

Nemám co slavit?

Co když někdo neslaví rád? Nemusí za tím být nevděčnost, třeba ho něco trápí. Nebo mu připadá pokrytecké slavit, protože si myslí, že není co. Křesťanské slavnosti nás však nenutí do bujarého veselí. Jsou jako příležitost k vyznání: Život není jen můj a můj svět nejsem jen já sám. Bůh je s námi ve smutku a v trápení i v radosti. 

Daniel Heller ml.
foto: ARo