Vánoční píseň J. G. Herdera

(ČB 1/2022) Johann Gottfried Herder (1744–1803) napsal na sklonku svého života tento text, který byl nedlouho po jeho smrti upraven. Vybral si k tomu melodii pocházející z 15. století, kterou podle všeho do duchovní hudby uvedl Nikolaus Herman (1500–1561), učitel a kantor, který je znám především díky svému dlouhému a plodnému působení v Jáchymově spolu s Janem Mathesiem. Naše melodie se dosti podobá nápěvu Všichni věrní Pána znejme (nápěv EZ 205 a 455), který pochází z Kancionálu bratra Jana Roha (1541). Dále se naší písni podobá pozdější Jak jasně svítíš, hvězdo má (EZ 271). Melodie této písně tedy s největší pravděpodobností pochází z Čech 15. století, jak dokládají výskyty u Roha a Hermana ve století následujícím.

Je tedy přinejmenším zajímavé, že Herder navázal (možná nevědomky) na starou českou tradici, přičemž se stal hlavním inspirátorem české tradice nové. Herder díky několika svým přejným výrokům na adresu Slovanů vzbudil i v Češích naději, že se jim podaří to, co i jemu v Německu – totiž povýšit češtinu na jazyk vědy a vysoké kultury. Mezi jeho čtenáře patřili Josef Jungmann, P. J. Šafařík, Ján Kollár i František Palacký a celé jejich generace. Jak vidíme kolem sebe, snaha našich obrozenců byla víceméně korunována úspěchem. Je tedy jistě dobré a užitečné Herdera číst, uvážíme-li, nakolik je mu novodobá česká kultura zavázána. Je proto škoda, že z Herderova olbřímího spisovatelského a sběratelského díla je jej v češtině dostupný jen nepatrný zlomek. Tento překlad má snahu tento dluh o maličko snížit. Podívejme se nyní, o čem Herder v této písni zpívá.

Hned v první sloce se setkáváme s protikladem světla a tmy. Mnohé ihned může napadnout, že tato obraznost souvisí s Herderovým zasazením do období osvícenství. Může to tak být, ovšem slova o jitřní hvězdě pocházejí už z Herderových předloh z 16. století. Pravý původ autorovy inspirace je třeba hledat v prologu k Janovu evangeliu. Naši píseň zařazuje německý evangelický zpěvník ke svátku Zjevení Páně a J 1,1–18 je znám také jako „janovské Vánoce“.

Druhá sloka rozvíjí myšlenku první a odpovídá přesně: „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (J 1,4–5)

Třetí sloka kromě odkazu k J 14,6 (Já jsem… pravda) přibírá i Boží obraz jako narážku na Gn 1,26 a mluví se zde i o poznání Boha (Gotterkenntnis). Tento pojem může znít poněkud podezřele, už jen proto, že ve spojení s osvícenstvím připomíná rozumářství, neřkuli gnózi. I poznání Boha je nutné chápat ve „světle“ Janova prologu, kde se praví, že „Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově nám jej vyložil (exégésato)“. Ježíš Kristus je tedy to slovo, které provádí exegezi, vysvětluje Boha. Poznání Boha v tom případě spočívá ve Slovu, a ne v krvi, etnicitě nebo podobných vychýlenostech. To Slovo je pro poznání Boha naprosto klíčové a dostačující.

Závěrečná sloka se metaforikou světla a tmy, dne a noci vrací zpět k začátku písně. Změnou je ale přímé oslovení Boha, které střídá výpovědi o Bohu v předchozích slokách. Je pozoruhodné, že Herder jako osvícenec by mohl doufat v pokrok ve vědě a mravech a plynulé prosvětlování lidských dějin, avšak na závěr mluví o soumraku tohoto světla. Jako by počítal s katastrofickým vývojem. Poslední dobou se celý náš svět zmítá v jakýchsi temnotách a abychom ještě někdy spatřili světlo, nezbývá než najít cestu k pravé humanitě. To znamená zajímat se o druhé lidi a společnosti, i ty méně rozvinuté, a nakládat spravedlivě se zdroji, které máme. Tato cesta k humanitě, jak se mi zdá, se bez Boží pomoci neobejde.

Jan Lukáš, vikář v Jindřichově Hradci