V životě na faře není všedních dní

V centru dění sborového života se obvykle ocitají i farářští partneři a jejich rodiny. Představy o tom, jak by měla ve sboru fungovat „paní farářová“, se mění. Přesto i dnes mnohým z farářských partnerů naše sbory vděčí za jejich podporu. Jak se dnes žije farářskému protějšku, jsme se zeptali Tomáše Lavického, který pracuje v IT a jehož manželka Anna je farářka v Chrudimi. 

Co tě na životě na faře těší, a v čem je to naopak náročné?

Je to život bez všedních dnů, nikdy se nenudím – i když někdy bych se docela rád aspoň chvilku nějak nezávazně nudil. To je v základě odpověď na obě otázky, pořád se něco děje, což je fajn i náročné. Do kostela to mám kousek, mohl bych chodit v papučích. Výhodou je prostředí, spousta kontaktů. Když jsme nastoupili do Telecího i když jsme pak přesídlili do Chrudimi, rázem jsme měli hromadu nových blízkých lidí. Mluvil jsem o tom s jedním známým z Německa a ten říkal, že po přestěhování získal přátele až po řadě let. Druhou stranou je, že čas je jenom jeden a těch možností a potřeb, komu ho věnovat, přespříliš.

Jaké činnosti a služby ve sboru děláš a kolik ti to zabírá času?

Teď už skoro nic – když nepočítám, jak si občas Anička v neděli ráno vzpomene, že nemá domluveno, kdo bude doprovázet na kytaru písně ze Svítá. A samozřejmě řeším IT záležitosti a tak. Ono se někdy blbě rozlišuje, co dělám „ve sboru“, co „na faře“, „doma“, „pracovně“ a „soukromě“, zvlášť od pandemie, kdy pracuju většinou z domu. V Telecím mě hned kooptovali do staršovstva, a když pak byla Anička na mateřské, dělal jsem i pokladníka, uklízel kostel, digitalizoval sborovou kartotéku… To nebyl nárok ze strany sboru, ale moje vlastní řekněme „iniciativa“. V Chrudimi jsem pak byl docela rád, že už nejsem nezbytný. Téměř od začátku děláme taky tábory s dětmi, skoro vždy ve spolupráci ještě s dalším sborem, takže nás bývá docela dost. Ale to beru jako dovolenou, většinou chystám bojovku a místa pro hry, takže běhám po lese, toho se mi během roku nedostává. Času mi všechno zabírá dost, pořád vytloukám jedny klíny jinými a lítám od jednoho k druhému, ale to asi znáš taky, za to nemůže povolání mé ženy.

Napadá tě někdy, že bys něco udělat měl (nebo neměl) protože jsi „pan farářový“?

Asi jen technicky – že mám od něčeho klíče nebo o něčem vědomosti, které neobyvatel fary nemá. Nějaký zvláštní vnější ani vnitřní morální tlak na to, co bych jako „pan falářovej“ (jak se říkalo v Telecím) měl nebo neměl dělat, necítím.

Život přímo uprostřed sborového společenství může být v těžkých životních situacích velkou oporou, ale platí to i naopak: Složitosti ve sboru se dotýkají farářů osobně, a často tedy zasahují i do jejich domovů. Jaké proměny přinesl tobě a vaší rodině životní styl po boku farářky?

My jsme se vzali, pak jsem byl rok na vojně a půl roku po návratu do civilu jsme se stěhovali na první sbor, takže co se týče rodiny, byli jsme v tom skoro od začátku. Pravda, předtím jsem si maloval a plánoval, čemu všemu se budeme věnovat, a pak to bylo, jako když člověk stoupne na banánovou slupku. Já bych asi měl stejný životní styl, i kdybych si vzal prodavačku, doktorku nebo traktoristku, bagristku a kombajnistku (povolání, o nichž v pěti letech snil náš Jeník) a do sboru bychom „jenom“ docházeli. Možná by to bylo o něco méně hektické. Ale co já vím.

Na jakou formu podpory farářských rodin bychom měli v církvi společně pamatovat?

O tom jsem nikdy moc nepřemýšlel, ale na setkání partnerů farářů a farářek v Herlíkovicích letos v březnu jsem si uvědomil, že ti mladší jsou v situaci o dost jiné, než jsme byli my. Když si za bolševika člověk vzal farářku, z pohledu společnosti a státní moci se tím vydělil a měl to svým způsobem jednodušší. O řadu možností přišel, takže byl ušetřen mnohých rozhodování, čemu dát přednost, hranice byla zřetelněji vymezena. To se týkalo i dětí, takže z toho celkem přirozeně vyplynulo, že sborové a církevní aktivity se staly i centrem rodinného života. Dnes vnímám, že je povolání faráře v daleko větším napětí s rodinnými a společenskými aktivitami, což někdy vede i k odchodu ze služby. Tohle zvládnout bude jeden z prubířských kamenů církve odshora dolů.

připravila Jana Hofmanová

foto: Benfoto