V taláru se světelným mečem

O víře, popkultuře a humoru bez křeče. V podcastu „Teologičtí lehkooděnci“ čtveřice mladých evangelických farářů (Magdalena Horáková, Benjamin Kučera, Jan Lavický a Benjamin Roll) nenásilně propojuje spiritualitu a teologii se světem fantasy a sci-fi. Název si vypůjčili z vojenské terminologie – označuje jednotky, které se dokážou hbitě pohybovat i v náročném terénu. Ke komu v podcastu vlastně mluví? Kde vidí průniky mezi křesťanstvím a populární kulturou? A proč může být Bilbo Pytlík inspirací pro naši církev? O tom všem jsme mluvili s tvůrci – evangelickými faráři Magdalenou Horákovou a Janem Lavickým. 

Odkud se vzala myšlenka začít dělat vlastní podcast? 

Jan: Vzniklo to před dvěma nebo třemi roky na farářském kurzu, kde jsme se potkali s Majdou [Horákovou] a Benem Kučerou. Došlo nám, že se většina našich společných rozhovorů točí kolem toho, co jsme viděli nebo četli. Tak mě napadlo, že bychom si o tom mohli povídat formou podcastu. Jasnější podobu tomu dal název – Teologičtí lehkooděnci – což je sousloví, které zaznělo na farářském kurzu, a mně se to hrozně líbilo. 

Magdalena: Původně je to spíš pejorativní označení faráře nebo teologa, který není úplně dobře teologicky vyzbrojen. Nemá dost načteno a není dostatečně vzdělán. 

Mluvíte hlavně k „evangelickým nerdům“? 

J: Myslím si, že v realitě mluvíme především k nim. Záměrem ale bylo dělat podcast i pro ty, kteří v církvi třeba nejsou úplně ukotvení, ale zajímají je přesahová témata nebo průřezové přehledy oblastí popkultury. Ale jaký dosah ten podcast má mimo naše evangelické kamarády a nerdy, to opravdu nedokážu odhadnout. 

M: Když natáčíme, vlastně moc nepřemýšlím nad tím, kdo to bude poslouchat. Dělám to hlavně kvůli tomu, že mě to baví. A pokud to, co z toho vznikne, bude bavit i někoho dalšího, tak je to skvělé. 

Vy sami Teologické lehkooděnce popisujete jako „neformální pokec o teologii, víře a popkultuře“.  Jak se takový neformální pokec připravuje? 

J: Většinou tak, že se shodneme na tématu. Jeden z nás pak má na starost připravit osnovu dílu – nadhodit témata v takovém předstihu, aby se na ně ostatní mohli připravit. Míra přípravy je pak na každém zvlášť. 

Od začátku jsme chtěli, aby to bylo hodně neformální. Aby to nebyla další schůze, další práce, protože takových věcí máme každý až nad hlavu. Snažili jsme se ten formát vymyslet prostě tak, aby nás to nezatěžovalo, ale abychom se u toho spíš odreagovali. 

M: Pro posluchače by bylo samozřejmě lepší, kdybychom měli scénář a odpovědi si dopředu připravili. Ale to by nás stálo energii a čas, a hlavně by se z toho pro nás ztratila radost. 

Technickou a organizační výzvou může být i to, že každý z vás bydlí v jiném koutu země. Jak se vám to daří skloubit? 

M: Je pro nás nejlepší se scházet online. Dlouhé mezery mezi díly jsou dané tím, že trvá, než se domluvíme na termínu nahrávání. Můžeme až večer, po staršovstvu, když děti spí a partneři nic nenamítají. 

J: Rádi využijeme příležitost živého nahrávání. Zatím se to v plné sestavě podařilo jednou ve studiu a jednou částečně, když jsme se během akce pro mládež sešli v Třebechovicích [p. Orebem] s publikem. Jen Ben Roll se připojil online. 

M: Shodli jsme se na tom, že sejít se osobně nad mikrofonem je vždycky lepší. Víc to odsýpá, cítíme se líp, než když koukáme do kamery a přemýšlíme nad tím, jestli jsme se vyjádřili správně. Víc to připomíná ten přátelský pokec. 

Jaká to pro vás byla zkušenost, nahrávat před živým publikem? Chtěli byste si to zopakovat? 

J: Mně to přišlo fajn, byl jsem moc rád, že nás pozvali. Myslím si, že ohlas byl dobrý, na druhou stranu je to skutečně jiný formát a budeme ještě do příště přemýšlet, jak tam tomu publiku dát víc prostoru nebo nějak jinak s ním interagovat. Na příští jaro jsme pozvaní na Quattro, mládežnické setkání pěti seniorátů. 

M: Bylo to strašně fajn. Mě teda to pozvání dost překvapilo, ale vlastně jsem si to tam užila. 

Pro svoje pořady vybíráte témata, jejichž spojení s teologií je neobvyklé – zabíháte třeba do fantasy literatury nebo popkultury, např. k Pratchettovi, Tolkienovi a dalším. Odkud pro ně čerpáte inspiraci? Jak vznikají ta témata, to spojení teologie a popkultury? 

M: Máme sdílený soubor, kam Jeník na začátku vykopnul pár témat, kterým by se rád věnoval a ke kterým všichni můžeme připisovat další věci. Z toho seznamu vybíráme, na co máme chuť. Když jsme natáčeli před publikem, tak to bylo zrovna na Mikuláše, takže se nabízelo téma „andělé a démoni“. Nebo prostě zvolíme to, co nás zrovna láká. 

Jedním ze základních prvků vašeho formátu je o tématech hovořit odlehčeně a s humorem.  Co je pro vás hranice „odlehčenosti“ v teologii? A nemáte někdy pocit, že už je to na úkor myšlenkové hloubky? 

J: Velká výhoda je, že nevysíláme živě. To nám dává možnost si to trochu promyslet. Taky do různých otázek vstupujeme s různou intenzitou – někdy se o ní baví všichni, někdy dva a ostatní spíš přizvukují. K humoru přistupuju stejně jako ve své práci. Co bych si nedovolil v neformálním rozhovoru, který vedu jako farář, to si nedovolím ani v podcastu. 

M: Doufám, že jako faráři máme tuhle vnitřní stopku nastavenou automaticky. Dovedu si představit, že jsou lidi, kterým náš podcast nic neřekne. Humor je velmi individuální záležitost, stejně jako víra. Je vlastně velmi snadné dostat se v tom přes čáru. Neděláme si legraci z Boha, ale ze sebe. Ale dovedu si představit, že i přesto bychom mohli někoho podráždit. Už jenom to, že přirovnáváme různé fantasy a pohádkové postavy k mesiášům, k Ježíšovi, k různým biblickým postavám, by mohlo být vnímáno jako rouhání. 

Stává se vám někdy že se na něčem teologicky nebo interpretačně neshodnete? Necháváte ty rozdíly zaznít i v podcastu? 

M: Mně se stává, že se mi v diskuzi otevře nový obzor na věc, na kterou jsem měla nějaký svůj názor. Ale že bychom se vyloženě neshodli ve smyslu nějakého konfliktu, to ne. Můžeme mít různé preference, co se týče postav. Kluci třeba nesdíleli můj názor na Andreje Sapkovského a styl, jakým píše svoje ženské postavy, k čemuž já jsem velmi kritická. O takových věcech se pak bavíme ještě mimo nahrávání. 

Teologicky jsme víceméně na stejné vlně, protože jsme všichni studovali stejnou školu ve stejnou dobu. Chodili jsme na téže přednášky, ovlivňovali nás titíž teologové a učitelé. 

J: Myslím si, že je to důležitá součást toho podcastu. Kdyby se jen harmonicky slepovaly dílky mozaiky, chyběl by podcastu určitý šmrnc, který je důležitý. Právě třeba v pohledu na daného autora. Debaty o tom, jestli je Pratchett cynik, patří k mým nejoblíbenějším momentům. 

Mnohé současné filmy, seriály či ságy pracují s motivy oběti, vzkříšení, vyvoleného (mesiáše) nebo transcendence – pojmy, jejichž doménou je křesťanství. Co se podle vás děje s jejich významem, když se přesouvají z náboženského kontextu do popkultury? A proč vlastně podle vás křesťanskou symboliku využívají? 

M: Evropská kultura – a nejen ta – je křesťanstvím hodně ovlivněná a čerpá z něj různé archetypy a motivy. Zároveň jde o věci, které s člověkem nějakým způsobem rezonují a autoři se s nimi snaží vypořádat – mnohdy jinak než právě křesťanství. Možná hledají odpověď tím, že o tom píšou. Je zajímavé, jak často se dotknou něčeho hlubokého. Něčeho, o čem víra ví a má to pojmenované. Vždycky mám radost, když v knížce nebo ve filmu zasvítí ta schovaná perla, ke které se člověk musel nějak promyslet, a odkrývá poznání víry. 

Ale je to případ od případu. Ta škála filmů, seriálů, knížek nebo počítačových her je obrovská. Jsou tu kvalitní věci, které nesou řemeslný um i myšlenku, na druhé straně spektra je pak čistě konzumní zboží. 

J: Druhá věc je, že mnoho věcí, o kterých se bavíme, buď přímo pochází ze Spojených států, anebo jsou americkým kulturním prostředím hodně ovlivněné. Americká společnost je výrazně religiózní a vkládat do kulturních děl náboženské nebo křesťanské motivy tam není nic divného. Odvrácená stránka věci je, že to může být taky dobrý byznys. Taky se k tomu dostáváme, stejně jako k banalizaci nebo vyprázdněnosti, byť spíš okrajově, protože hlavně si povídáme o tom, co nás baví. 

Svět superhrdinů a geekovská subkultura jsou i dnes z velké části „mužská záležitost“. Jak se v takovém prostředí hledá prostor pro jiné hlasy a perspektivy – třeba tu ženskou? 

M: Já to tak vlastně ani nevnímám. Zase záleží, do kterého žánru se díváme. Tipuju, že v oblasti počítačových her budou spíš dominovat muži, ale pak jsou literární žánry, ve kterých absolutně dominují ženy. Teď je třeba hodně na vzestupu romantická fantasy [tzv. romantasy, pozn. red.], kterou píšou ženy pro ženy a má obrovskou fanouškovskou základnu. 

J: Situace se v posledních 15 letech dost proměnila. Konkrétně třeba fantasy nebo komiks se stal hodně mainstreamovou záležitostí. Je mnohem běžnější než třeba během mého dospívání. Ani to genderové rozložení není tak jednostranné. Obecně přibývá i autorek – v literatuře, filmu i v herním designu. 

Jaké máte na podcast ohlasy? 

M: Zatím jsme pro ohlasy moc prostor nedávali. Teprve teď, rok od prvního dílu, jsme si založili facebookovou stránku. Epizody nahráváme na církevní SoundCloud, kde není možné přidávat komentáře. Takže vlastně nevíme. Já bych moc ráda zřídila YouTube kanál, kde by lidé mohli reagovat a dávat nám nové návrhy, a třeba i stížnosti. 

J: Pokud nějaké stížnosti byly, týkaly se technické roviny, ale ne obsahu. Jinak mě až překvapuje, kdo všechno podcast slyšel, nebo dokonce pravidelně poslouchá. To mě vždycky potěší. Taky mě moc potěšili Pastoral Brothers, kteří se stali našimi velkými fanoušky, naše díly sdílí a upozorňují na ně. 

Jaké máte Lehkooděnci aktuálně plány? Chystáte nějaké novinky? 

M: Už máme domluvené téma dalšího dílu, kterým bude „Harry Potter“ [rozhovor proběhl v květnu 2026, pozn. red.]. Na to se moc těším. I s ohledem na to, že se teď připravuje nový seriál. 

J: Rádi bychom měli YouTube kanál. A já bych byl rád, kdyby i další grafiky od Majdy našly pozdější uplatnění. Myslím, že i ta grafická stránka, kterou díky Majdině zručnosti máme, je pěkná rovina našeho podcastu. Uvítali bychom, kdyby se nám s tím dařilo líp pracovat, třeba právě na YouTube. 

M: Ke každému dílu kreslím originální logo tak, aby tam bylo ideálně nějaké splynutí teologie a popkultury. Mám i rozpracované portréty každého Lehkooděnce v této souhře – třeba Bena Rolla v taláru se světelným mečem nebo Jeníka v zaklínačské zbroji držícího Bibli. Ale bere to hodně času. 

Jaká popkulturní postava by mohla být pro naši církev inspirací? 

M: Mě napadla Tonička Bolavá z Úžasné Zeměplochy. Je to mladá čarodějka, což ovšem ve světě Zeměplochy není kdovíjak dobrá práce, protože čarodějky většinou chodí po horách a zapadlých vesnicích a koukají, kde je co potřeba. Jsou to vlastně takové pastorační pracovnice. Tonička Bolavá chce pomáhat lidem, a zároveň jí ti samí lidé často házejí klacky pod nohy. Ona je z toho zoufalá a nešťastná, jak někdy lidi můžou být zabednění, ale nevzdává to. Vlastně tu svoji dobrou práci nedělá kvůli uznání. A má i pružné myšlení, hledá nové způsoby, jak něco oživit, jak to dělat jinak. Když tohle nefunguje, proč na to nejít úplně odjinud. Proč dělat službu, kterou nikdo nechce, a místo toho tu energii nevěnovat do něčeho potřebnějšího. 

J: Vybral bych Bilba Pytlíka. Hobita, který měl rád svůj pohodlný nedobrodružný život a netoužil po žádném velkém dobrodružství, po objevování neznámého. Ale vývoj událostí ho tím směrem nasměroval a on se k tomu postavil vlastně velmi statečně, i s vědomím vlastních limitů a předností. Navzdory různým pokušením zvládl projít celým dobrodružstvím. A myslím, že pro naši církev, která se teď taky vydává do neznáma, na velké dobrodružství související s proměnou struktury, a třeba i zažitých formátů fungování církve, to může být dobrá inspirace. Nebát se ty kroky udělat, ale být si zároveň vědomi toho, na co naše síly nestačí.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv respondentů