V podstatném jednota. V nepodstatném svoboda. Ve všem pak láska.

Jedna z nejgeniálnějších teologických myšlenek, které totiž tato církvička přijala, inspirována Jakoubkem ze Stříbra již v 15. století, je rozlišení věcí podstatných, věcí služebných a věcí případných. Později je rozpracoval Lukáš Pražský, který popsal, že pro spásu podstatné jsou jedině: 1) Boží milost, která vede k víře.
2) Smrt a vzkříšení Ježíše Krista, které zakládá naši naději.
3) Působení Ducha svatého, které vede k lásce.

Všechno ostatní v církevním životě je méně důležité. Na ničem jiném křesťanská víra nestojí. Dokonce i Bible a svátosti jsou spolu s církevní institucí a církevními pracovníky pouze věcmi služebnými. Jejich úkolem je sloužit tomu, co je podstatné. Mají tedy 1) svědčit o Boží milosti a vést k víře. 2) Předávat příběh Ježíše Krista a probouzet v lidech naději. 3) S pomocí Ducha svatého žít spolu a se všemi v lásce.

Pokud by výklad Písma, pojetí svátostí, organizace církve a církevní služebníci vedli k něčemu jinému, jsou podle Lukáše Pražského dokonce škodliví. Ano, naše písmácká tradice, hlásící se k principu sola scriptura, velmi dobře ví o rizicích spojených s absolutizací Bible a jejím zneužitím proti člověku. Ostatně to věděl i Ježíš, proti kterému se Biblí oháněl i pokušitel na poušti. Věci služebné, respektive lidský přístup k nim a jejich vnímání, se proto vyvíjejí v dějinách tak, aby co nejlépe plnily svůj úkol. Proto je v naší církvi veliká úcta k historicko-kritickému přístupu k Písmu a nutnosti Bibli stále znovu vykládat. Proto se hlásíme k protestantskému principu, že „církev se musí neustále reformovat“. Proto se stále vyvíjí pojetí role farářů a presbyterů. Proto jsme také (inspirováni Lutherem) opustili počítání manželství a dalších čtyř obřadů mezi svátosti. Za svátosti považujeme pouze ty rituály, které podle evangelií ustanovil přímo Ježíš a jejichž základním a jediným smyslem je viditelně a fyzicky svědčit o neviditelné Boží milosti: večeři Páně a křest.

A všechno ostatní je pro církev podružné (starým scholastickým jazykem „případné“). Může to být důležité. Může a má to být jistě vírou formováno, ale nehraje to žádnou věroučnou roli. Náš život, naše víra, naděje a láska nestojí na ničem jiném než na Boží milosti, kterou jsme poznali v Kristu a která živě proudí ve světě jako Duch svatý. A kdykoli v církevních dějinách někdo absolutizoval něco nepodstatného nebo se kvůli tomu dokonce štěpil od církve, byl označen za heretika (hereze, αἵρεσις = výběr, myšleno svévolná volba toho, co je pravověrné bez ohledu na zbytek církve, tradici, Bibli). Zkrátka politika, vztahy, etické normy, kultura, podoba rituálů a fungování institucí, zákony, vnímání sexuality, genderových rolí a rodiny, estetika, komunikace, technologie… to všechno se v dějinách vyvíjí a mění. V tom všem máme svobodu zastávat odlišné postoje, byť se hlásíme ke stejné víře. Ta společná víra by však měla být uvědomělou a reflektovanou perspektivou, se kterou se na všechny ty všední věci díváme.

Mám za to, že rozbouřené vody posledních let nás vedou k tomu, že bychom měli otevřít celocírkevní diskusi o tom, co je pro naši víru skutečně podstatné. O čem chceme světu svědčit? Co je smyslem existence církve? Co je naším posláním a cílem? V jakého Boha věříme? Jakým způsobem vykládáme svědectví o Bohu, obsažené v Bibli? A teprve když toto bude ujasněno, začněme hledat cesty, jak se to má propisovat do všedního života a našich každodenních postojů. Teprve s vědomím a formulováním, co je podstatné, vstupujme do etických a politických debat s ponecháním svobody se třeba i ostře pohádat. Pevný vztah, založený na sdílených pevných kořenech, přece hádky unese. Shoda na tom podstatném otevírá dveře smíření.

Věřím, že na tom podstatném se skutečně shodneme. A věřím, že se společně zvládneme držet také starého křesťanského hesla: „V podstatném jednota. V nepodstatném svoboda. Ve všem pak láska!“

Benjamin Roll, farář v Litoměřicích
foto: J. Hofman,ARo