V jakém těle povstaneme?

Není divu, že v mnohých náboženských a duchovních tradicích se s myšlenkou vzkříšení těla vůbec nesetkáváme. Významná část řecké filozofie považovala tělo za vězení či přímo hrob duše. Podle Platóna patří tělo k nižšímu smyslovému světu, zotročuje duši žádostmi a brání jí v poznání pravdy. V takové perspektivě je smrt vnímána jako vysvobození, na které se člověk má těšit a připravovat. Vzkříšení těla se nemohlo jevit jinak než jako zcela absurdní věc, kterou si žádný rozumný člověk nemůže přát.

Když křesťanství vstoupilo do helénského světa, muselo s myšlenkou vzkříšení nutně narazit. Výmluvný doklad o tom nalézáme už v Novém zákoně, kde se popisuje setkání apoštola Pavla s místními vzdělanci na athénském Areopagu. Pavel se svým posluchačům upřímně snaží přiblížit křesťanskou víru pomocí pojmů a myšlenek řecké filozofie, avšak v okamžiku, kdy zmíní Ježíšovo vzkříšení, dočká se jen výsměchu a odmítnutí (Sk 17,32).

Tentýž a přece jiný

Ježíšovo vzkříšení bylo od počátku vnímáno nikoli jako izolovaná, kuriózní událost v dějinách, ale jako počátek nového věku. Apoštol Pavel rozpracoval myšlenku, že kdo je ve víře spojen s Kristem, bude mít podíl také na jeho vzkříšení (Ř 6,3–5). Kristus je tedy první ze vzkříšených, ostatní budou na konci tohoto věku následovat.

Vzkříšení v sobě obsahuje moment kontinuity a diskontinuity, jak to dokládají také novozákonní popisy setkání s Ježíšem. Ježíš je tentýž a přece jiný, není pokaždé ihned rozpoznán. Je vzkříšen spolu s tělem, které vypadá jako skutečné a nese dokonce stopy po jeho mučení, ale současně je jeho tělesnost jiná než naše, protože může například procházet zavřenými dveřmi. Pavel tento paradox vyjadřuje spojením „duchovní tělo“, tedy tělo proměněné Duchem svatým (1Kor 15,44).

Právě vzkříšení těla (a nevídané zhodnocení hmoty) se stalo jedním z nejvýraznějších rysů křesťanské víry. Tělo nezbytně patří k člověku, konstituuje lidské vztahy, propojuje člověka s okolním světem. Proto vzkříšení zahrnuje obnovení také všech těchto vztahů. Proti spiritualizujícím proudům tehdejšího světa musela křesťanská teologie vždy znovu obhajovat právě tělesnost věčného života.

Oficiální dokumenty církve z prvních křesťanských století opakovaně zdůrazňují, že na konci času povstane z mrtvých totéž tělo, které nyní máme. Současně bylo zapotřebí upřesnit, že vzkříšené tělo bude mít jinou podobu. V dějinách teologie najdeme celou plejádu představ o tom, v čem bude obnovené tělo odlišné. Protože nám o tom Bible nic konkrétního neříká, bylo nutné se uchýlit ke spekulacím. Vzkříšené tělo je prý sice tělesné, ale zároveň oslavené, tedy neporušitelné. Vzkříšený člověk bude mít ideální věk (občas se uvádí 30 let), nebude mít žádné vady či nemoci. Pohlaví bude zachováno, ale nebude už sloužit ke svému původnímu účelu, tedy k rozmnožování.

Samostatnou otázkou bylo, do jaké míry bude vzkříšené tělo navazovat na zbytky těla pozemského. Opět můžeme sledovat celou řadu řešení. Někteří teologové upozorňovali na to, že vzkříšení nemůže obejít tělesné ostatky člověka, zejména jedná-li se o uctívané ostatky svatých. Pro jiné byla zase postačujícím nositelem identity člověka jeho nesmrtelná duše jako forma těla, podle které bude tělo nově zrekonstruováno. Řečeno dnešním slovníkem: hardware se mění, software zůstává uchován. Teologie se nevyhýbala ani bizarním problémům, jako například co se stane s lidským tělem, které bylo pozřeno nějakým zvířetem. Při současném stavu vědeckého poznání je představa, že bude vzkříšené tělo znovu poskládáno z týchž atomů, které kdysi za pozemského života mělo, těžko schůdná, uvědomíme-li si, že tyto atomy byly během celého trvání vesmíru součástí identity nesčetného množství tvorů a věcí.

Nenarušené společenství s Bohem a bližními

Jakkoli pochopitelná je naše zvědavost ohledně podoby vzkříšeného těla, neměla by nás odvést od toho, co je jádrem naší posmrtné naděje. Zatímco o vzhledu a funkcích obnoveného těla Bible mlčí, naopak zřetelně očekává, že věčný život bude zbavený všeho utrpení a smrti, jak zaznívá již v jednom z prvních dokladů víry ve vzkříšení (Iz 25, 8). Stejně tak nebude v Božím království místo pro lidský hřích a jeho různé projevy. Podstatné není, jak naše tělo bude vypadat, ale spíš, co bude prožívat – a v tom je biblická zvěst jednoznačná: bude to radost v ničím nenarušeném společenství s Bohem a ostatními lidmi.

Současná teologie se také zamýšlí nad tím, zda a jak může být u Boha uchován nejen člověk sám, ale také jeho celý životní příběh. Zatímco v pozemském životě zakoušíme čas jako plynutí pomíjivých okamžiků, které naši existenci nemilosrdně trhají na kousíčky, vzkříšení znamená vstup do nové dimenze bytí, která již uplývajícím časem nebude ohrožena. Záměrně se vyhýbám slovu „věčná“, protože skutečně věčný, tedy nadřazený času, může být jen Bůh. Opět tu narážíme na hranici naší představivosti. Jak může být člověk obnoven do této nové, doposud nevídané celistvosti? To jistě nevíme. Avšak tato myšlenka má zásadní dopad na to, jak budeme vnímat naši přítomnost. Bude-li každý okamžik našeho života nějakým způsobem „vzkříšen“, pak to znamená, že má před Bohem svou váhu a není jen čímsi prchavým a nepodstatným, co se beztak propadá do nicoty. Naopak: i ten nejmenší čin lásky, který jsme vykonali, bude mít své místo v Božím království.

Vzkříšení z mrtvých je v Bibli zasazeno do širší vize nové země a nového nebe. Stejným směrem míří také očekávání Božího království či nebeského Jeruzaléma. Přímo se vnucuje otázka, jaké místo v budoucím věku bude mít mimolidské stvoření. Je příroda pouhou kulisou pro lidské divadlo, která po jeho skončení může být definitivně odstraněna? To by znamenalo, že svět obklopující člověka nemá svůj poslední cíl, přesněji řečeno že tento cíl spočívá pouze v tom, aby pro člověka tvořil sice velkolepé, ale pouze přechodné bydliště, které nebeský občan už může klidně postrádat. Chápeme-li ale vzkříšení nejen jako obnovu člověka samotného, ale také jeho vztahů, pak bychom měli do horizontu Boží obnovy zahrnout také přírodu, s níž je člověk nerozlučitelně propojen. Otázku, jak si to můžeme představit, ale opět musíme pokorně ponechat stranou.

Ondřej Kolář
foto: en.wikipedia.org