V církvi nemáme tlačítko, po jehož zmáčknutí by Duch začal působit

Pavel Pokorný vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, studoval také v Německu a ve Spojených státech. V letech 1985–1999 působil jako vikář a později farář v Trutnově, poté byl farářem sboru v Praze-Střešovicích. Pracoval také jako nemocniční kaplan v motolské nemocnici a v hospici Cesta domů. Od roku 2015 působil v synodní radě Českobratrské církve evangelické jako první náměstek synodního seniora Daniela Ženatého, v roce 2021 byl synodem zvolen synodním seniorem. Jako nejviditelnějšího představitele naší církve jsme se ho krátce vyptali na roli a působení Ducha svatého v církevním prostoru.

Kdyby se tě někdo zeptal, jak působí Duch svatý v naší církvi, co bys mu řekl?

Řekl bych, že stejně jako v jiných církvích i ve světě: Duch svatý působí svobodně, je Boží. Nemáme v církvi tlačítko, po jehož zmáčknutí by Duch začal působit. Věříme ovšem, že Pán Bůh nám svého Ducha přeje, neustále a opakovaně nám ho nabízí. Představuji si, že tu (všude kolem nás) Duch vane, profukuje, a pokud neschováme hlavu do písku nebo pod peřinu, tak ten vítr můžeme zachytit a nechat se jím nést. 

V čem je to pro tebe, jako jejího čelného představitele, osvobozující, nebo naopak svazující?

Osvobozující je, že je tu vůbec něco krom vlastních sil a zdrojů, z čeho lze čerpat. A nikoli svazující, ale zavazující je, že vůči tomuto duchovnímu zdroji zároveň máme odpovědnost. 

Každé jednání církevních grémií (synodu, staršovstva apod.) začíná prosbami o to, aby nás Pán Bůh vedl, aby tam byl svým Duchem přítomen a nejednali jsme „sami ze sebe, ale z Ducha“. Zvykli jsme si vůbec brát to vážně? A že by nám některé rozhodnutí, mohlo být „svěřeno shora“? Jak se na to díváš?

Že se modlíme k Duchu svatému dříve, než učiníme nějaké rozhodnutí, mne nezbavuje odpovědnosti. Duch svatý nehlasoval. Hlasoval jsem já. Ta modlitba předcházející hlasování mne upamatovává, abych přemýšlel o Božím pohledu na věc. Abych kriticky zkoumal své motivy, své uvažování. Jaký by mohl být vztah Kristova evangelia k tomu, o čem se budeme rozhodovat? Měli bychom být s evangeliem v souladu. Prosím proto o pomoc a stavím sám sebe pod autoritu Božího slova. Jde ovšem o moje porozumění, moje vědomí a svědomí. Nelze z toho vyvodit, že naše hlasování bude neomylné a naše rozhodnutí bude nekritizovatelné. Lze říci, že dostáváme pomoc shůry, ale rozhodujeme se tady dole. 

Také ovšem hrozí opačný extrém – každé svoje lidské rozhodnutí maskovat Boží vůlí. Jak s možností Božího vedení s důvěrou počítat, ale přitom si ho nebrat jako bič na druhé nebo jako zástěrku?

Ano. Nelze brát vážně toho, kdo takové rozhodnutí církevního grémia kritizuje s tím, že jedině on ví, jak a kudy Duch vane. Měřítkem může být právě soulad s evangeliem. V praxi jde většinou o to, že pak vedeme rozhovor o tom, jak kdo evangeliu rozumíme a co z něho vyvozujeme.     

Právě s Duchem svatým je spojen začátek církve jakožto „organizace“. V čem je to pro nás závazek? Co z toho pro naše (církevní) společenství plyne dnes?

S Duchem svatým je spíše spojen počátek církve jako živého hnutí. Jako společenství víry. Na prvním místě je v tom naděje. Duch svatý při zrození církve zahání strach silou svědectví o Kristově vzkříšení. Věřím, že na své síle tohle svědectví nic neztrácí. Jen může docházet k tomu, že se s touto nádhernou darovanou silou církevní jedinci i organizace míjejí. 

A co Duch svatý v našich životech? Je možná nejabstraktnější z Trojice. Jak o něm mluvíš třeba jako nemocniční kaplan?

Duch svatý je nám nejbližší. Duchem totiž žijeme. Přiléhavým podobenstvím Ducha je dech. Většinou dýcháme, aniž jsem si toho vědomi. V kritických chvílích, při námaze, v nemoci, ve stresu však najednou vidíme, jak potřebujeme nabrat dech. A tak je to i s Duchem. V kritických chvílích potřebujeme ujištění o lásce, smyslu, o přijetí, o naději. O Bohu, který se k nám vztahuje. Ale vlastně z těchto zdrojů žijeme pořád a bez nich žít nemůžeme. 

připravili Jiří Hofman a Adéla Rozbořilová
foto: archiv ČCE