„V církvi by mělo být místo pro všechny“

K víře si sama našla cestu v 11 letech, kdy se nechala pokřtít. Po svém zvolení vyrazila v létě 2021 s batohem na zádech napříč Německem, aby lépe poznala jednotlivé církevní regiony. Charakterizuje ji nejen nekonvenční způsob vystupování, ale také přesvědčení, že současná církev by měla být odvážná a více se otvírat dnešnímu světu. Se svým manželem žije v Řezně, kde na místní univerzitě studuje obor digitální studia. Na jednání Rady dojíždí každý měsíc do několik set kilometrů vzdáleného Hannoveru. Ve svém nabitém programu si našla čas i na náš časopis, a tak jsme měli možnost s ní některá témata probrat.

Co se vám vybaví, když se řekne Česko? Máte je spojeno s nějakým zážitkem, máte osobní vztah k něčemu českému?

K Česku mám doslova osobní vztah. Nejprve jsem byla v 7. třídě na týdenním setkání se studenty z Rokycan a později i na výměnném pobytu. Strávila jsem dva týdny v Česku a na oplátku jsem potom měla u sebe doma českého hosta. Byl to skvělý zážitek a zajímavé setkání, na které ráda vzpomínám. A práce s mládeží zde, v šumavském pohraničí, přirozeně zahrnuje přeshraniční spolupráci.     

Co vás na funkci předsedkyně synodu lákalo? Proč jste se rozhodla o post ucházet? Neříkala jste si, že máte na takové věci ještě čas?

Předsednická pozice na mém seznamu životních cílů určitě nebyla. Když jsem byla oslovena s otázkou, jestli bych si dokázala představit svoji nominaci, byla jsem vážně překvapena. Hodně jsem o tom mluvila s dalšími lidmi a přemýšlela, jestli je to práce pro mě a jestli bude zapadat do mého současného života. Ale vzhledem k tomu, že už několik let vyzývám k tomu, abychom byli církev odvážná, rozhodla jsem se téhle příležitosti chopit, a to hlavně proto, že se už dlouhou dobu zabývám vnitrocírkevními záležitostmi a činností synodu.    

Měla jste od začátku respekt okolí a církevní veřejnosti, anebo to byl šok, že jednu z předních pozic obsadila tak mladá žena? Když jsem před dvěma lety jako nejmladší v historii nastoupila na pozici šéfredaktorky, musím přiznat, že lidem chvíli trvalo, než se s tím faktem vyrovnali, a to jde v porovnání s vámi o zanedbatelnou funkci…     

Všechny pozice jsou důležité. To, že předsednická funkce poutá více pozornosti, neznamená, že je to důležitější práce. Když se ohlédnu na těch posledních devět měsíců, musím říct, že se ke mně lidé chovali s respektem. To ale rozhodně neznamená, že některým lidem chvíli netrvalo, než se srovnali s tím, jak se věci mají. Někdy mám pocit, že jako mladá žena musím nejdřív něco dokázat, aby se na mě lidé přestali dívat skepticky. Ale myslím, že nejde ani tak o dostatek respektu, jako spíše o vzájemnou důvěru, protože lidé mě ještě z dřívějška neznali.    

Co v nové pozici překvapilo naopak vás? Je něco, s čím jste se musela srovnat a co je pro vás ve vaší práci pořád výzva? 

Jsem ohromena, jak dobře všechno klape a do sebe zapadá. Tato dobrovolná funkce, moje zaměstnání na univerzitě, můj osobní život. Funguje to jen proto, že je tady výtečný tým, pracující na plný úvazek, který mě všemožně podporuje. A – uznávám – na začátku to bylo trochu nezvyklé: poskytnout své věci někomu jinému, zpřístupnit svůj diář několika dalším lidem a pro určitý okruh lidí se relativně zbavit soukromí. Ale jde to, baví mě to, a navíc mám pocit, že jsou všichni svolní s tím, že jsem přece jen trochu jiná a jednám jinak než moji předchůdci. 

Jak vlastně probíhá běžný den předsedy synodu EKD? Čemu se obvykle věnujete?    

Opravdu „běžný den“ neexistuje, každý je jiný. Úkoly jsou různorodé: Kromě přípravy zasedání předsednictva a synodu, účasti na měsíčních jednáních Rady EKD jde například o mediální výstupy, přednášky a reprezentativní záležitosti. Teď, když se toho hodně děje online, obvykle vstávám o něco později, pracuju na katedře, kde mám úvazek jako pomocná vědecká síla, když to jde dobře, tak udělám i něco do školy, a pak se zabývám touto krásnou dobrovolnickou činností. A ačkoliv se to nezdá, i na Playstation, pokec s přáteli nebo lezeckou stěnu se většinou nějaký čas najde.     

Jak jste se vyrovnala s mediálním ruchem okolo své osoby? Nezaskočilo vás to? Jak si člověk udrží pevnou půdu pod nohama?

Nečekala jsem, že zájem médií bude tak veliký. Beru to ale především jako příležitost, jak může církev jednat viditelně a srozumitelně. A taky je to zábava. Ale i když jsem teď víc vidět v médiích, můj normální život se nijak nezměnil. To mě drží nohama na zemi. Pracuju, vídám se s přáteli a samozřejmě taky dál dodržuju rozpis úklidových služeb v našem sdíleném bytě.     

Naše církev je poměrně malá, přestože jde o druhou největší církev v zemi. I proto je pro nás klíčovou oblastí ekumenická spolupráce. Živé vztahy udržujeme ve velké míře právě s německými partnery. Jak na ekumenu nahlížíte vy? Je to pro vás důležité?

Vyrostla jsem na německé straně Šumavy jako evangelička, tedy také v situaci silné diaspory. Úzká spolupráce s římskokatolickými sestrami a bratry mě proto provázela a formovala od samého počátku. V mládeži jsem objevila široké pole ekumeny, její globální rozměr, ale taky rozmanitost napříč křesťanskými komunitami. Proto je pro mě velmi důležité mít vždy otevřený a komplexní ekumenický pohled.

Svého úřadu se ujímáte ne zrovna v klidné době. Zhoršuje se klimatická krize, ve světě řádí už třetím rokem pandemie covid-19, velké změny se dějí také v německé politice, kde skončila dlouhá éra kancléřky Angely Merkel. Zároveň se ale EKD musí věnovat vlastní agendě. Co jsou podle vás hlavní témata, se kterými se německá evangelická církev v následujících letech bude muset vyrovnávat?

Je tu samozřejmě mnoho problémů, které musíme řešit. Kromě zpracování případů sexuálního násilí a zajištění jeho prevence jsou to především velká témata týkající se budoucnosti. Jednoduše bych to asi vyjádřila tak, že bychom měli „vykročit do dáli“ a ukazovat tak křesťanský postoj ve světě, který se na jednu stranu stále víc digitalizuje, na druhou stranu je čím dál víc ohrožen klimatickou změnou. V těchto převratných časech je pro nás jako instituci důležité, abychom se jako církev také proměňovali; postarali se o vlastní finanční udržitelnost a nabídli nové styčné body s duchovnem, když ubývá tradičních způsobů církevní socializace. Při tom všem je však prioritou neztrácet ze zřetele ani lidi v nouzi a životně důležitá témata.

Jakožto zástupce tzv. generace Y si i já sama občas lámu hlavu, co můžu pro svoji církev udělat, abych jí byla přínosem. Co byste mladým evangelíkům poradila vy? 

Dělejte hlavně to, co vás baví, a neřešte, „co je přínosem pro církev“. Pak řekněte ostatním, co děláte rádi a co vám dává v životě smysl. Přispějte svými nápady a schopnostmi. Dopřejte si, aby vaše aktivity prospěly i vám samotným – nejen duchovně, ale třeba i v oblasti soft skills [termín označující dovednosti v oblastech komunikace, týmové spolupráce, sociální gramotnosti, pozn. red.]. A vezměte s sebou kamarády!    

Působíte velmi nekonvenčně, neformálně a uvolněně. Sama o sobě říkáte, že „mluvíte i vypadáte jinak“. O své práci referujete prostřednictvím instagramu a používáte uvolněný mladistvý slovník jako například mé oblíbené slovo „synodenshizzle“ [volně přeloženo: záležitosti týkající se synodu, pozn. red.]. Potřebuje současná německá církev mluvit a vypadat jinak?

Komunikace je pro mě velmi důležitá, protože vytváří transparentnost. Obzvlášť v případě interaktivních kanálů, jako je instagram, který mi poskytuje cennou zpětnou vazbu. Je pro mě důležité být autentická v tom, jak mluvím, a oblékat se i vystupovat tak, jak je pro mě přirozené. Jen tak je podle mého názoru možné vést otevřenou a upřímnou komunikaci. Ne přetvářkou, ale opravdovostí. 
Chceme oslovovat různé lidi, což vyžaduje také různé kanály, způsoby a styly komunikace. Ten můj je jen jeden z celé řady, a ta rozmanitost je důležitá.

Jedním z vašich hesel, s nimiž jste do předsednictva synodu EKD vstupovala, bylo raus aus der Bubble [„ven z bubliny“, pozn. red.]. Co je podle vás touto bublinou a proč je nezbytné, aby z ní EKD vyšla ven? Zdá se vám málo otevřená?

Myslím, že se nemusíme vždycky držet zajetých církevních zvyklostí, ale že můžeme k lidem přistupovat sebevědomě jako křesťané i mimo tuto bublinu. Mnozí z těch, o nichž si myslíme, že jsou církvi a víře vzdáleni, jsou ve skutečnosti mnohem otevřenější. Zejména lidé, kteří mají od církve velký odstup, se o věci mezi nebem a zemí či Bohem a světem zajímají. Měli bychom je svojí otevřeností překvapit, a získat tak jejich srdce.     

Evangelická církev v Německu (EKD)

• sdružuje německé regionální (zemské) protestantské církve, své sídlo má dolnosaském Hannoveru
• hlásí se k ní přes 23 milionů obyvatel, což představuje 28,5 % všech věřících v Německu a téměř polovinu tamějších křesťanů
• spojuje celkem 20 členských církví (11 unionovaných, 7 luterských, 2 reformované)
• nejvyšším zákonodárným orgánem je synod, jehož pravidelné zasedání se koná každoročně a trvá přibližně týden
• v roce 2020 proběhl v Brémách kvůli covid-19 historicky první online synod EKD
• synod vede předsednictvo, jeho předsedkyní je od r. 2021 A.-N. Heinrichová (členka Evangelické luterské církve v Bavorsku)
• nejvyšším správním orgánem je 15členná Rada, její předsedkyní je od r. 2021 Anette Kurschusová (biskupka Evangelické vestfálské církve)

Zajímáte se o téma genderu, podle německých médií usilujete o „queer a rozmanitou“ církev. Co si pod tím představit? Cítíte v církvi genderovou nerovnost anebo nedostatek přijetí vůči LGBT+? Německo je přece k těmto věcem dost liberální. Co by se mělo zlepšit?

Církev by měla být taková, aby v ní bylo místo pro všechny. Navzdory míře otevřenosti, které jsme již dosáhli, bychom neměli ztrácet ze zřetele, že se stalo mnoho bezpráví. Vyrovnávat se s tím, kriticky to zhodnotit, poučit se z toho do budoucna, to jsou důležité body. 

V České republice jsme nedávno měli zasedání leuenberského synodu, jehož hlavním tématem byla mládež. Napříč církvemi jsme se shodli, že často neumíme s církevní mládeží dobře pracovat. Vidíte to podobně? Co byste nám poradila?

Mládež potřebuje najít v církevní práci něco pro sebe. Může to být třeba jen výběrová spoluúčast. Důležité je, aby církev byla mladým k dispozici, pokud o to oni stojí. Například, aby doprovázela lidi v přelomových životních situacích a aktivně jim něco nabídla třeba po ukončení školy anebo po změně bydliště.

V EKD nastala v roce 2021 zajímavá konstelace: Tři nejvyšší posty zastupují ženy [Annette Kurschusová je předsedkyně Rady EKD, Kirsten Fehrsová její zástupkyně a Anna-Nicole Heinrichová předsedkyně synodu EKD, pozn. red.]. Je to podle vás spíš náhoda, anebo důležitá zpráva o společenské změně v církvi? 

Byly to oddělené volby a nešlo o žádný kalkul. Anette Kurschusová a Kirsten Fehrsová byly zvoleny v rámci voleb do Rady v listopadu 2021, já už v květnu. Jsme součást rovnovážně obsazené Rady. Na těchto pozicích byli léta normou muži. Skutečnost, že jsme nyní byly na tyto posty zcela přirozeně zvoleny my tři, ukazuje, že jsme pravděpodobně již překonali mnoho zastaralých vzorců.     

Vaší alma mater je univerzita v Řezně, kde jste studovala filosofii, nyní se věnujete digitálním vědám (Digital Humanities). V jednom z rozhovorů, které jste poskytla, hovoříte o tom, že vaše církevní pozice vyžaduje hodně Sitzfleisch. Humanitní vědy se musejí „vysedět“ a „vymyslet“. Pomáhá vám vaše studium v práci předsedkyně synodu? Zužitkujete své filosofické myšlení?

Každopádně! Naučila jsem se pozorně číst, více nad věcmi přemýšlet a srozumitelně psát, rozumět argumentačním procesům a principům, pitvat je a brousit. To všechno jsou dovednosti, které jsou v mojí církevní funkci opravdu užitečné.     

Zatím v církvi působíte jako laik. Nezviklalo vás církevní angažmá k duchovenské dráze? Být teolog vás neláká? V Řezně působíte jako asistentka teoložky Ute Leimgruberové na katedře praktické teologie…

Zabývám se humanitní vědou a ve své profesi se cítím velmi spokojeně. To, že můžu svými didaktickými a počítačovými schopnostmi přispět k práci na katolické teologické fakultě, mě těší a je to velmi obohacující. 

připravila Adéla Rozbořilová
překlad: Adéla Rozbořilová, Oliver Engelhardt
foto: Peter Bongard, Jens Schulze/ekd.de