V Chrudimi našly nový domov. I díky místním evangelíkům

„Od začátku března 2022 žijeme všichni v Chrudimi v České republice. Ještě v polovině února jsme si ani nedokázali představit, že budeme v této zemi žít. Všichni jsme žili na Ukrajině se svými rodinami. Pracovali jsme tam, dělali si plány do budoucna v naší zemi – na Ukrajině.“ Tak začíná vzkaz ukrajinských žen, který se dostal na stránky Českého bratra (ČB 7+8/2022). Z textu, který společně sepsaly, je cítit tíha situace, která na ně dopadla. „Jeden den – 24. února 2022 – změnil náš život, naše rodiny, naše plány a naše sny. V tento den začala v naší zemi válka. Rusko svrhlo na naši zemi, na naše města, obce a vesnice desítky leteckých bomb a nadále naše města bombarduje a naše lidi zabíjí.“ 

Ze soudní síně do skladu

Některé z nich jsem směla nyní poznat osobně. Teď, o rok později, působí už uvolněněji. Dokážou se od plic zasmát i otevřeně mluvit o tom, co se na Ukrajině děje. V Chrudimi nalezly nejen zázemí, ale díky evangelickému sboru i potřebnou stabilitu a podporu, a tak můžou pokračovat v každodenním životě. Obavy a bolest však zůstávají. 

Na Ukrajině měly perspektivu slibné kariéry a dobrého výdělku. S jedinou výjimkou jsou totiž všechny vysokoškolačky. Například paní Iryna je právnička. Před válkou měla našlápnuto k tomu stát se soudkyní. Kvůli vpádu Rusů na Ukrajinu ale na soudcovskou židli už neusedla. Její příbuzná Anastasia má doktorát v oboru umění, před únorem 2022 působila jako pedagožka na univerzitě v Kyjevě. Teď na dálku doučuje poslední studenty. „Nemůžu je nechat jen tak,“ krčí rameny a dodává, že její univerzitní angažmá tím končí. I Táňa má vysokoškolský titul, pro změnu v ekonomii. Ani jí se však nepodařilo najít pozici, která by její kvalifikaci odpovídala. 

Všechny teď musejí vzít zavděk podřadnějšími pracovními místy. Iryna je skladnice, Táňa pracuje v dílně, Anastasia si práci teprve hledá. Na odpovídající místo se podařilo dostat zatím jen Tatianě, která je v Česku ze všech čtyř nejdéle. „Já jsem se takovou prací nikdy neživila,“ svěřuje se jedna z nich, Iryna Klymenková. Ale nestěžuje si. „Když jsem přišla do Česka, sáhla jsem po první práci, kterou jsem našla. Všichni jsme mysleli, že válka rychle skončí, takže jsme hledaly jen krátkodobé zaměstnání. Jednotvárná manuální práce byla naopak výhodou, protože člověk mohl trochu vypnout hlavu,“ vysvětluje. Boje na ukrajinském území ale zuří už přes rok a jejich konec je zatím v nedohlednu. A z rychlého výdělku se mezitím stala nezáživná rutina. Iryna, Táňa i Anastasia se shodují, že cesta k lepší pracovní pozici bude asi složitá a pomalá. Stejně jako cesta ke svobodě Ukrajiny.

Sushi, divadlo, focení. Společné aktivity mají ulevit od stresu

Přijít na jiné myšlenky ukrajinským ženám pomáhá i Ženský kruh, který financuje Českobratrská církev evangelická. Nápad se ale zrodil spontánně. Předcházelo tomu setkání s Valerií Stulíkovou, církevní koordinátorkou pro pomoc Ukrajincům. „Ona tehdy objížděla všechny fary, na kterých byli ukrajinští uprchlíci ubytováni. Řekla nám, že se jí líbíme, protože jsme byly usměvavé, aktivní a komunikativní. Navrhla nám, abychom samy něco organizovaly, třeba právě setkání žen,“ vysvětluje Iryna, která do Česka přišla před rokem. 

Na rozdíl od jiných komunit, navázaných na evangelické sbory, nemá ta chrudimská žádného koordinátora. Přirozeným tahounem a srdcem skupiny je Iryna, usměvavá a energická žena mladistvého vzhledu. Projekt se podařilo připravit a spustit počátkem roku 2023. A jako prostor pro společné setkávání slouží právě chrudimská fara. Každý měsíc se zde sejde mezi deseti až patnácti Ukrajinkami. Účastnice se příliš neproměňují, občas ale dorazí někdo nový. „Paní farářka dává oznámení na nástěnku na faře, zveřejňujeme ji také na Facebooku, kde se dostane i k lidem, které osobně neznáme. Přijít může každý,“ popisuje Iryna. 

Program je různorodý, struktura je ale jednoduchá. Jedna z účastnic si připraví jednu z aktivit, kterou představí ostatním a společně si ji potom vyzkoušejí. „Na programu jsme měly už dvakrát make up, ale taky dechovou jógu a fotografování,“ vypočítává Iryna. Společně chodí také za kulturou – do divadla nebo na exkurze. Velký úspěch měla například výroba sushi, na kterou dorazilo přes 20 lidí. „Až jsme se bály, abychom měly dost rýže,“ směje se Iryna.

Spiritualita až na druhém místě

Na duchovno ale v ženských kruzích místa mnoho není. Zadání bylo přímočaré – ulevit Ukrajinkám od stresu. I proto tvoří hlavní náplň programu volnočasové, většinou rukodělné činnosti. A zdá se, že to funguje. Ukrajinky oceňují možnost přijít na jiné myšlenky, promluvit si s jinými členkami komunity nebo se naučit něco nového. „Nejcennější pro nás je podpora, které se nám dostává, a to jak ze strany církve a státu, tak od kamarádek a blízkých. Na faře jsou lidi pozitivní. A to je důležité, protože toho pozitiva máme v životě trochu míň,“ shodují se. Všechny také oceňují přijetí, jakého se jim v Česku dostalo. „Když jsme se přistěhovali, zvonil u nás v bytě neustále zvonek a za dveřmi stáli lidé, které jsme vůbec neznali. Nosili nám různé věci – ať už to byl fén na vlasy, buchta nebo něco jiného,“ popisují. „Opravdu jsme to nečekali. Byl to pro nás příjemný šok, ale šok,“ dodává Iryna. 

Sama je pravidelnou účastnicí nedělních evangelických bohoslužeb, ostatní Ukrajinci přicházejí občas. Iryna do evangelického kostela chodí ráda, přestože je to pro ni, pocházející z pravoslavného prostředí, trochu exotika. „Evangelické bohoslužby se mi líbí víc než pravoslavné. Pravoslaví má spoustu tradičních věcí, které se nemění. Do kostela bych třeba nemohla přijít v kalhotách nebo bez šátku. Líbí se mi, že evangelická církev je taková moderní. Byla to pro mě příjemná změna.“ 

Mezi sborem a ukrajinskými ženami panují dobré vztahy a obě strany si vzájemnou spolupráci pochvalují. Iryna i další ženy se staly přirozenou součástí sborové komunity, příležitostně navštěvují bohoslužby i další sborové události. Na faru čas od času přinesou domácí buchty, po akcích „Ženských kruhů“ jsou sborové prostory vždy pečlivě uklizeny. Místní farářku Annu Lavickou si oblíbily, ta ale už na konci října odchází do penze. „Bude se nám po ní stýskat,“ přikyvují svorně. Spolupráci s Ukrajinkami chválí právě i dosluhující chrudimská farářka. 

Pro čtveřici ukrajinských žen, které Ženský kruh v Chrudimi navštěvují, je důležitý také pocit bezpečí, kterého se jim v Česku dostalo. Nic na tom prý nemění ani změny nálad ve společnosti, které vedou k nepříjemným situacím, a někdy dokonce i ke xenofobním incidentům, jako byl ten, který se odehrál v letos v srpnu. V Plasích na Plzeňsku 48letý Čech bez zjevné záminky dvě Ukrajinky surově zbil. Jedna z napadených žen skončila v nemocnici. Ty naše ženy se prý s nepříjemnostmi kvůli svému původu v Česku nesetkaly. „Občas něco zaslechnu, třeba v práci, ale mně samotné se nic takového nestalo,“ potvrzuje jedna z nich. 

Do víru velkoměsta

Ženský kruh není jediná možnost vyžití, kterou církev Ukrajinkám nabízí. Jednou za čas je Valerie Stulíková zve do Prahy, kde pro ně připraví celodenní program. Nenásilnou formou tak jim i jejich dětem přibližuje českou kulturu a dějiny, kterou v tisíc kilometrů vzdálené Ukrajině téměř neznají. Výlet do Prahy má však i psychologickou funkci. „Mnohé Ukrajinky pocházejí z velkých měst, ale v Česku bydlí často v maloměstě, nebo dokonce na venkově. Velkoměstský ruch jim chybí. Proto je občas zvu do Prahy, aby měly možnost trochu nasát atmosféru velkoměsta,“ osvětluje koordinátorka pomoci Ukrajincům z církevního ústředí. To je případ i chrudimských Ukrajinek. Tři ze čtyř, se kterými jsem se setkala, pocházejí z třímilionového Kyjeva. Do Prahy se těší. „Na výlety s Valerií chodíme rády,“ pochvalují si. Jeden takový se konal právě na počátku října. S Valerií mají Ukrajinky tentokrát možnost poznat kousek Holešovic a Karlína. Po cestě jim ukazuje zajímavé pouliční umění, společně se projdou i po nové lávce přes Vltavu, jíž se podle těchto dvou čtvrtí, které spojuje, přezdívá HolKa. 

Solidarita funguje spontánně

Po propuknutí ruské vojenské agrese se v České republice vzedmula obrovská vlna solidarity, která se týkala i evangelických sborů. Jen pro představu: Do pomoci Ukrajincům se hned v prvních týdnech ruské invaze zapojila více než polovina farních sborů. Pomoc byla různorodá. Ať už to byl sběr oblečení, hygienických a zdravotnických pomůcek, spacáků, či potravin, poskytnutí finančních příspěvků či farních prostor k ubytování uprchlíků. Některé sbory dokonce narychlo prováděly stavební úpravy, aby byly farní prostory lépe uzpůsobeny k bydlení. V chrudimském sboru bohužel vnitřní dispozice farní budovy neumožnily nikoho na delší dobu ubytovat. I přesto si sem lidé z Ukrajiny našli cestu, a fara se jim stala tak trochu domovským prostorem. „Bydlíme sice v bytě, ale kousek fary je tam s námi. Máme odsud totiž židle, od dalších lidí ze sboru zase nádobí a kdejaké další věci,“ říká Iryna. 

Zdá se, že spolupráce i soužití s Ukrajinci tu fungují zcela spontánně a hladce. Je to dobrý příklad toho, že ne vždy je nutné na věci tlačit, aby se kýžený výsledek dostavil. To však neznamená, že by Chrudim byla pro ukrajinské příchozí zemí zaslíbenou. Řada z nich nežije v tak dobrých podmínkách než Iryna a spol. Těm taky prospívá integrace – jak ve sboru, tak ve městě. Učí se češtinu, což je pro ně navzdory slovanské příbuznosti velmi těžký jazyk. Pracují anebo se snaží najít si zaměstnání. 

Otázku, zda mají v plánu se v Česku usadit natrvalo, anebo se vrátí do vlasti, jakmile to bude možné, jsem se jim položit neodvážila. Ať to bude jakkoliv dlouho, doufám ale, že jim tu bude dobře. Velkou zásluhu na tom má už teď chrudimský sbor.

Adéla Rozbořilová
foto: ARo/archiv respondentek