Úzkost z budoucnosti?

(ČB 1/2021) „Úzkost, jak to bude s námi a našimi sbory vypadat za pár let.“ Tato slova z letáčku o pěti procentech a hlavě vzhůru mě přinutila k zamyšlení. Předně proto, že úzkost samotnou Bible příliš nedoporučuje (J 14,1) a já k ní, z pozice ekonoma, navíc neshledávám žádné objektivní důvody. Odvažuji se tvrdit, pokud v některých sborech úzkost panuje, že je způsobena jen pravidly, která si pro své finanční toky nastavila ČCE sama.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Jako jeden z hlavních objektivních důvodů naší úzkosti je nám předkládáno tvrzení: „Už sedmý rok se náš stát nestará o to, jak budeme finance získávat.“

Autoři prominou, ale tento výrok považuji za mystifikaci. Náš stát se o nás naopak před sedmi lety postaral. Do příštích třiceti let nám přiznal pohledávku (za sebou samým) ve výší tří miliard Kč. (K rozlišování pojmů „dotace“ a „náhrady“ není v případě ČCE žádný věcný důvod – jedná se o dělení čistě účetní a psychologické.) Výše státní dotace činila v roce 2013 asi 83 mil. Kč. Dá se tedy jinými slovy říct, že stát přiznal ČCE dotace (v dosavadní výši) minimálně na dalších třicet pět let. Jediným podstatným rozdílem je, že dotace přestávají být účelově vázány. Takže pravdivý výrok zní: „Už sedmý rok se náš stát nestará o to, jak budeme finance utrácet.“

Abychom se zbavili ekonomické úzkosti a trvalé závislosti na státních financích, je průměrná pětiprocentní obětavost podmínkou nutnou, nikoli však dostačující. Za současně nastavených podmínek totiž ani platby členů církve v této výši financování kazatelských platů moc neřeší.

Velké a bohaté sbory se bez ní obejdou a malým nebude k financování plného kazatelského úvazku stačit.

Nezbytnou podmínkou je restrukturalizace církve. Současná organizační struktura ČCE vznikala za velmi odlišných podmínek. Sbory byly početnější, mobilita evangelíků nesrovnatelně menší a kazatelé byli namísto dnešního quasi ekonomického tlaku vystaveni hrozbě odebrání státního souhlasu. Další vývoj velmi pravděpodobně spěje k počtu asi 80 sborů, s maximální časovou dostupností 20 až 30 minut, které budou dostatečně početné, tedy ekonomicky soběstačné, lépe věkově strukturované a akceschopné. Nebo dostatečně bohaté.

Tuto, z mnoha důvodů prospěšnou změnu, lze bez pachutě hořkosti provést jen za jedné podmínky, a tou je dobrá vůle. Dobrá vůle evangelíků obětovat cestě na bohoslužby podobný čas jako cestě do zaměstnání či k lékaři, dobrá vůle překonat všechny osobní a ekonomické spory, dobrá vůle kazatelů sloužit tam, kde jich je třeba, bez ohledu na atraktivitu místa působení (což nutně neznamená méně prestižní adresu trvalého bydliště, viz inspirativní místo druhého faráře v Českých Budějovicích s působištěm v Kaplicích). V neposlední řadě je to i dobrá vůle synodu nastavit ekonomická pravidla tak, aby kazatelé nemuseli odcházet ze služby předčasně.

Cestu, která k tomuto cíli vede (asi 80 sborů se 100–120 úvazky), lze zajisté urychlit restriktivní finanční politikou, tedy rychle rostoucími odvody do PF. Dle současného modelu těchto odvodů lze tak očekávat, že v následujících pěti letech výrazně poklesne poptávka po kazatelských úvazcích. To donutí mnohé kazatele opustit ještě v produktivním věku své povolání a zároveň to velmi omezí možnost uplatnění nové kazatelské generace. Tito kazatelé pak mohou po roce 2030 v optimální struktuře církve chybět.

Tedy zpět k té úzkosti. Mě osobně spíš pojímá „úzkost, jak to bude s našimi faráři vypadat za pár let“. Tito kazatelé se mohou v současnosti jevit z hlediska samofinancování (v jistých dobách se tomu říkalo také „kontrola korunou“ nebo „chozrasčot“) jako nadbyteční. Z hlediska primárního poslání církve jsou ale nepostradatelní (Lk 10,2). Na situaci bychom měli nahlížet i z pozice slušného chování k našim kazatelům (Ga 6,10), z nichž mnozí nastupovali do služby či ke studiu teologie v docela jiné době, za docela jiných podmínek. Přihlédneme-li k věkové struktuře kazatelů a k současnému počtu studentů na ETF, dá se poměrně přesně předpokládat, že se na zmiňovanou rovnovážnou hladinu 100 a 120 kazatelů dostaneme přirozenou cestou přibližně za 15 let. Udržet kazatelská místa v tomto přechodném období by nemuselo být relativně moc drahé, a to ani v případě, že by se kazatelské platy zvýšily neprodleně na slibovanou hladinu 1,2 mediánu, dnešních 35 000 Kč (Jk 5,4). Předpokladem je citlivě nastavený model odvodů do PF, podle něhož roční odváděná částka na přispívajícího člena sboru nepřekročí únosnou mez, a tím nepřinutí sbor na vlastního kazatele rezignovat. Dalšímu vývoji církve a jejímu hlavnímu poslání (Mk 16,15) neleží tedy v cestě objektivní nedostatek financí na platy kazatelů, ale otázka nastaveného žebříčku hodnot. Pokud dáme našim kazatelům a proměně církve nejvyšší prioritu a předřadíme-li ji mnoha jiným současným projektům a aktivitám, které jsou sice realizovány ve jménu světlých zítřků, ale jejich bezpečnost, rentabilita i smysluplnost je přinejmenším diskutabilní, pak všechno dobře dopadne (2K 9,8).

Na závěr mi dovolte několik námětů, odkud začít, pokud zjistíte, že se v horizontu příštích deseti let váš sbor do současných strategických parametrů nevejde, přestože je obětavost jeho členů dvojnásobná než u zbytku církve.

1. Vytvořte s okolními sbory pracovní skupinu a vyprojektujte strukturu soběstačného sboru 2035 s přijatelnými dojezdovými vzdálenostmi.

2. Navrhněte výši odvodů do PF jednotlivých sborů (potenciálních kazatelských stanic) tak, aby nebyly ohroženy stávající kazatelské úvazky.

3. Vypracujte studii využití svých nemovitostí ke komerčnímu využití, zahrnující investiční náklady na rekonstrukce a předpokládanou rentabilitu.

4. Pověřte své zástupce na synodu, aby váš projekt prosadili, včetně implementace vašich investic do investiční strategie ČCE.

Milan Přívratský, kurátor sboru Česká Lípa, synodál