(ČB 5/2026) Uzdravení? Složité. Zjednodušit. Zúžit.
Mohl bych se zaměřit na svou kaplanskou praxi v nemocnici. Na to by zadaný rozsah textu nestačil. Nebo bych mohl popsat svůj návrat do života po transplantaci jater. Osobní příběh také ne. Zůstanu u další možnosti, jakkoli tím riskuji, že se sám zaženu do kouta svojí chabé víry. Na otázku „Uzdravení vírou?“ odpovím spontánně, bez přípravy. Od případného čtenářova pohoršení si slibuji, že jej, tedy čtenáře, motivuje k hledání vlastní odpovědi.
Prosím o shovívavost, moje odpověď je nedovařený průsečík (guláš?) pestrých zkušeností s nemocemi, omezené znalosti biologie člověka a divoké osobní teologie.
Nejprve si zametu v termínech: Nemoc, lépe nezdraví. Nezdraví a zdraví, jsou to opačné stavy? Spíše dvě singularity v kontinuu života jedince. Mezi nimi je plynulý přechod. Kontinuum se v čase mění, vyvíjí, vlní. Uzdravování je pohyb, přibližování k singularitě zdraví. Pokud uzdravování někdo napomáhá – jedinec sám a/nebo někdo další – říkám tomu léčení. Snad se dá hlásit, že léčení je kýženou, tradiční a většinou účinnou součástí uzdravování. Jsou i jiné součásti. „Vírou“ je zde míněna víra křesťanská.
Volím jeden typ onemocnění a jeho důsledek – ochrnutí (Mt 9,1–8). Myslím přitom na lidi, kteří zůstali ochrnutí po poranění míchy a jsou odkázáni na vozík. S některými jsem se setkal. Přesto se musím vyjadřovat pokorně, neboť neznám jejich život. A nerozumím spinální medicíně.
Kdybyste se mě zeptali, jestli Ježíš uzdravil ochrnutého „lusknutím prstů“ (on vstal a odešel domů), odpověděl bych, že nevím. Protože jsem u toho nebyl, výsledek z magnetické rezonance není k dispozici, a tak dále. Pochybuji, že se to stalo tak, jak je psáno. Nejmenuji se Tomáš.
Na obecnější otázku, jestli víra může člověka uzdravit z nemoci, bych odpověděl, že sama o sobě nikoli. Přerušenou míchu nespojí. Očekávat zázrak tohoto typu je nepochopení podstaty zázraku. Víra může při léčení (léčitelných) nemocí napomáhat, přispět k uzdravení, urychlit ho. To ano.
Jak? Duchovně. Co to znamená? Hmm. Napadlo mě vysvětlení paralelou. Duchovní slovo „zázrak“ sedí především na tělo samotné. Neumíme dohlédnout ani docenit, jak je tělo vybaveno k sebe-zachování a k sebe-obnově, a to obranou (imunita), schopností reagovat (záněty), opravovat samo sebe (regenerace), své uzdravování řídit (nervy a hormony), vybalancovat (homeostáza) a pohánět (metabolismus).
A teď: Somatickou léčbu mohou duch a víra podporovat, a to v oblasti obrany (proti sebelítosti), v oblasti reakcí (duch trpělivý, i silný), v oblasti autoopravy (duchovní sebereflexe), v oblastech řízení (duch sebevědomý, i poslušný), balancování (víra odlehčená, i kritická) a energií (vyjádření prosby, především však vděčnosti).
Pokud se mě zeptáte, jestli ve světle evangelijních zázraků beru uzdravení člověka nejen jako uzdravení tělesné, ale též jako uzdravení mystické… odpovím vám opatrně: Ano, uzdravení má mystickou složku. Tu si nemocný může uvědomit, když se mu podaří dostat se za svou tělesnou bolest a za své obavy. Podstatné nezdraví se totiž jmenuje zlo ve mně. Podstatné uzdravení se jmenuje ospravedlnění. Křesťansky věřit znamená, mimo jiné, uzdravovat svého ducha, potažmo celý svůj život. V poslední době přemýšlím o nenápadné roli prostředníků spásy.
Chápeme tě správně? Víra uzdravovat může tím, že přispívá k léčbě? A může uzdravit celou lidskou bytost tím, že otevře jejího ducha Božímu ospravedlnění? Ano, tak to vidím.
Nechcete se ještě zeptat, jestli jsem si uchoval kristovskou víru? „Depinde ce vrei să spui prin asta.“ Ano, depinde, to vystihuje mou víru docela slušně…
Vojtěch Hrouda, nemocniční kaplan
foto: wikipedia.org