Uzdravení mimochodem

„Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: ,Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.‘ Ale Ježíš mu pohrozil: ,Umlkni a vyjdi z něho!‘ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: ,Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.‘ A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině. Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. Šimon a jeho druhové se pustili za ním. Když ho nalezli, řekli mu: ,Všichni tě hledají.‘ Řekne jim: ,Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.‘“ (Mk 1,21–38 ČEP)

Symptom Božího království

Tenhle úryvek ze začátku Markova evangelia nám o Ježíšově uzdravování hodně prozradí. 
- Ježíš (skutečně nějak) uzdravoval. To nezpochybňovali ani jeho protivníci. Přesněji řečeno: Pokoušeli se zpochybnit, odkud to má a co je za tím (Mk 3,22), ale samotné uzdravování a Ježíšovu schopnost léčit nezpochybňovali. 
- Současně je ovšem nápadné, že Ježíš sám to uzdravování nijak nevyhledává. Někdy to vypadá téměř jako sebeobrana – tak jako na začátku našeho úryvku (srv. i Mk 5,6–7). Jindy, častěji, je to spíš projev milosrdenství vůči někomu, s kým se potkává, případně kdo se na Ježíše s důvěrou obrátí. A někdy před zástupy, které vyžadují uzdravování, vysloveně utíká. Tím náš úryvek charakteristicky končí. A opakovaně se (marně) pokouší uzdravené přesvědčit, aby o tom nikde nemluvili (Mk 1,44; 5,43; 8,26 aj.). 
- Často se také stýká s lidmi, kterým by se slušný člověk raději vyhnul (prostitutky, tehdejší mafiáni apod.), a kupodivu i to chápe jako uzdravování (srv. Mk 2,17)

Ježíš zvěstuje Boží království (odpuštění, změnu životní orientace, smysl života, naději…). Různá příležitostná uzdravení jsou takovým „vedlejším produktem“, „symptomem“ toho Božího království, o kterém mluví (srv. Mt 11,5–6) Okamžitou, ale také dočasnou pomocí v nouzi. Ale Boží království je pro něho mnohem víc než zdraví (to se v českém prostředí těžko říká). Jenomže zástupy, které se za ním stahují často i z velké dálky, přicházejí hlavně za senzací, za zázračným uzdravováním, a často ho ani nepustí ke slovu. Proto jsou tyto zástupy kolem Ježíše takové poněkud dvojznačné – na jednu stranu nemá Ježíš díky uzdravování, které se rozkřiklo, nouzi o posluchače, na druhou stranu to nejsou právě posluchači, kteří by byli ochotni poslouchat…

Hojivá síla důvěry

Je zřejmé, že velkou roli při Ježíšově uzdravování hraje důvěra. Ježíš se často hned na začátku ptá: A věříš mi, že s tím můžeme něco udělat? Ale důvěra pacientů hraje velkou roli i u dnešních lékařů a vůbec všech pomáhajících profesí. Zajímavé je, že v Nazaretě, kde se Ježíš s touto důvěrou nesetká, toho mnoho nenadělá (Mk 6,5). Na druhou stranu, jakkoli je toto prostředí důvěry důležité, neplatí tak přímočaře, abychom mohli říct: věříš – uzdravíš se, nevěříš – neuzdravíš. V některých případech to ani není přímo důvěra toho, kdo má být uzdraven (Mk 5,36; Mt 8,10; 15,28).

Příběh, ve kterém Ježíš uzdraví ochrnutého (Mk 2,1–12), je zajímavý tím, že uzdravení se v něm odehraje až na konci, takřka mimochodem, jen tak „aby se neřeklo“ (srv. Mk 2,10). K Ježíši v tomto příběhu přinesou přes všechny obtíže ochrnutého, ale pro Ježíše to není především ochrnutý, nýbrž především člověk. Kterého odmítá redukovat na jeho nemoc či postižení, a začne s ním mluvit o něčem jiném, podstatnějším pro život. Tentokrát o odpuštění.

A charakteristické jsou svým způsobem příběhy, kde Ježíš uzdravuje v sobotu (např. Mk 3,1–6). Pro teology (zákoníky), s nimiž je Ježíš v rozhovoru, je uzdravování práce, a proto by Ježíš neměl uzdravovat v den odpočinutí. Pro Ježíše je důležitější, že uzdravování je milosrdenství, a právě to je pro něho náplň soboty.

Jiří Mrázek
mezititulky redakční, foto: wikipedia.cz