Útočiště chce nabídnout střechu nad hlavou i přístřeší duše

Tím však ve mně začal hryzat také červík podezření. Je to hezké, že vnímáme sbor jako místo, kam se můžeme vracet a čerpat sílu pro další „plavbu“, kde můžeme skládat své životní „náklady“ a brát na sebe zas něco z břemen druhých. Ale nesvědčí tento obraz vlastně o určité uzavřenosti, kde jde hlavně o nás, „insidery“? Nepotřebuje určité doplnění?

A tak se začala postupně vynořovat idea, spojená od počátku s jiným obrazem, tentokrát biblickým: útočištěm. Trvalý domov teprve vyhlížíme. Na tomto světě potkáváme na cestě víry jen „hospody“ k občerstvení. O Bohu jako svém útočišti hovoří častokrát žalmisté. Ale k existenci křesťanského sboru patří také toto poslání: být místo občerstvení, společenství a posily pro příchozí (a často jen průchozí).

A tak se zrodil plán dostavět ke stávající faře, která je centrem dění sboru a jedním z ohnisek společenského a kulturního života v obci, přístavbu s dvěma vybavenými samostatnými prostory k ubytování. Vytvořit místo, kde člověk může najít podporu v náročné životní etapě nebo jen pobýt chvíli v ústraní. Nabídnout na nějaký čas střechu nad hlavou – a zároveň být přístřeším duše. Projevit pohostinnost a ujít kus společné cesty s těmi, kdo se potřebují zastavit nebo naopak najít zázemí pro nové vykročení. Mít důstojné podmínky pro ty, kdo hledají své osobní nebo skupinové „útočiště“, ale i pro ty, kdo chtějí naopak nabídnout svůj čas, síly a obdarování ke službě druhým, třeba jako dobrovolníci. Časem rozhodnutí, že chceme tímto směrem vykročit, se stala „koronavirová“ doba, v níž se fara skutečně stávala rozmanitým způsobem útočištěm pro mnohé z těch, kteří jinde nenašli „místo pod střechou“ ani svou přirozenou rodinu.

V našem uvažování o útočišti – a to vnímáme jako zásadní – se tak setkává rozměr sociální a pastorační, diakonický a duchovní. Obojí patří k poslání církve – a to ne jako dvě oddělené skutečnosti, jak to často zakoušíme, ale jako jeden celek. Německý jmenovec našeho významného praktického teologa Paul Philippi napsal, že v sociálních otázkách dluží sbor světu sám sebe. A v souladu s tím jsou i řády naší církve, když říkají, že těžiště diakonické práce je ve farních sborech, protože tam nejpřirozeněji může jít praktická pomoc ruku v ruce s žitým společenstvím v křesťanské víře. A právě tento komunitní aspekt, spojující společenství v modlitbě s konkrétní solidaritou, má být ten společný jmenovatel variabilního využití nových prostor. A snad i jednou z inspirativních podob hledání toho, jak být dnes a zítra církev.

Ano, aby církev sloužila jako útočiště, místo duchovního i praktického zázemí a služby druhým – k tomu zásadně není potřeba žádných staveb. Na druhou stranu leckdo z nás jistě v životě zažil, jak důležité v nějaké životní situaci může být nalezení přívětivého útočiště – také v podobě střechy nad hlavou. A proto čtenáře Českého bratra prosíme o modlitbu a budeme rádi za společnou tvorbu Útočiště v Chrástu třeba v rámci letošního Hlavního daru lásky Jeronýmovy jednoty. Aktuální informace najdete na chrast.evangnet.cz.

Karel Šimr, farář v Chrástu