Univerzální spiritualita ani model církve neexistuje

Petr Jan Vinš vystudoval teologii, religionistiku a předovýchodní archeologii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Teologické fakultě Bernské univerzity ve Švýcarsku. Působí jako starokatolický a anglikánský duchovní. Od roku 2016 je ve funkci generálního sekretáře Ekumenické rady církví (ERC). Překládá prózu a poezii z angličtiny, němčiny a jidiš. Přes tyto seriózní aktivity si najde prostor i pro humor. Sám sebe označuje za „nenažraného preláta“, míchá koktejly a sbírá manžetové knoflíčky a sady pro poslední pomazání.

Začnu trošku osobně. Vy už od roku 2016 působíte jako generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR. Co vás tam přiválo?

Já jsem předtím mnoho let byl ve Švýcarsku a v Izraeli. Ve Švýcarsku jsem působil na univerzitě i v místní starokatolické farnosti. Když mi vypršelo angažmá ve Švýcarsku a vrátil jsem se do Česka, nebylo tady zrovna žádné církevní místo, kterého bych se mohl chopit. Chvíli jsem pracoval na ústředí církve, věnoval se zahraničním vztahům, a zároveň jsem se rozhlížel, co bych mohl dělat. A do toho jsem narazil na to, že moje předchůdkyně, Sandra Silná, v úřadu končila. Přihlásil jsem se do výběrového řízení, zvítězil jsem v něm a nastoupil jako generální sekretář ERC.

Co je vlastně běžná agenda generálního sekretáře ERC?

Když to velice zjednoduším, generální sekretář vede každodenní agendu ERC. To znamená na jedné straně stimulaci kontaktů mezi jednotlivými církvemi navzájem. Pak je tam segment mezinárodní spolupráce, to znamená vztahy s velkými mezinárodními ekumenickými grémii, jako je Konference evropských církví, Světová rada církví a další. Z mého pohledu nejzásadnější role je, že vystupuji jako reprezentant církví vůči státu a různým státním institucím, ať už to jsou ministerstva, různé státní úřady, ozbrojené sbory. To je poměrně rozsáhlá součást té agendy. ERC zde nejčastěji vystupuje jako rovnocenný partner s Českou biskupskou konferencí.

ERC má 13 řádných členů, připočítáme-li římské katolíky a pozorovatelské církve, dostaneme se těsně pod dvacítku. Jak náročné je tyto různé hlasy ukočírovat?

Ty hlasy zaznívají v různých ohledech na různé strany. Máme tu církve, které přináleží k různé liturgické tradici – pravoslavnou, starokatolickou, evangelikální, letniční. Nemám rád dělení na konzervativní a liberální, ale jsou tam církve, které mají tendenci být liberálnější, např. právě Českobratrská církev evangelická. Jsou tam ale i církve, které jsou spíš na té konzervativní straně. Pluralita je velká. Moje zkušenost je taková, že ERC je grémium z velké části pragmatické. To znamená, že se zabývá těmi věcmi, kde má smysl spolupracovat a kde je reálná šance něčeho dosahovat. Ty problematické věci se spíše neřeší, protože je zřejmé, že by to nikam nevedlo.

Zhmotňuje se v tom vícehlasí nějaká společná touha, pozice ve světě?

Určitě ano. Já se domnívám, že v tomhle ohledu je naší největší devízou právě sektorální pastorace. To znamená služba lidem bez ohledu na vyznání, bez ohledu na náboženství, která je realizována prostřednictvím kaplanů, ať už ve věznicích, v nemocnicích, v armádě, u policie. Teď se diskutuje i o dalších, třeba v sociálních službách. Myslím, že je to obrovská věc, která se povedla a která na světě téměř nemá obdoby – ta služba se děje skutečně nekonfesně a v duchu toho nejryzejšího ekumenismu. Je k dispozici a poskytována prostě všem. To je něco, co je nesmírně cenné a vůbec ne samozřejmé.

Co je podle vás tím hlavním posláním církve v dnešním světě? A proměnilo se vůbec?

Hlavním posláním církve ve světě je zvěstovat Boží slovo a hlásat evangelium. Je to tak od začátku a až do konce se to nezmění. Na druhou stranu se prostředky, jakými evangelium zvěstujeme, samozřejmě mění. Dokonce se měnit musí, protože v okamžiku, kdy bychom zatvrdli na nějakém stavu, který bychom třeba považovali za krásný a dokonalý, se staneme skanzenem a vlastně přestaneme být živým společenstvím, které promlouvá k neustále se proměňujícímu světu. Čili základní poslání se podle mě určitě nezměnilo, ale samozřejmě může nabývat různé podoby. K němu se pak přidružují další věci. Církev například vždycky měla nějaký charitativní element, který vychází z toho, že nás Ježíš vyzývá k lásce k bližnímu. Ten charitativní element může mít podobu péče o nemocné, o uprchlíky, o Boží stvoření atd. Je ale důležité nezapomenout, že není tím úplně primárním, co církev dělá. Její hlavní poslání je a vždycky bude zvěstovat evangelium. Všechno ostatní z toho vyplývá.

O církvi jedni tvrdí, že by měla být strážkyně věčných hodnot a měla by odolávat vlivům společenského ovzduší, jiní naopak prosazují přesvědčení, že církev by měla být otevřena dění v současnosti a držet s ním krok. Co je podle vás správná cesta?

Samozřejmě myslím, že někde uprostřed. V okamžiku, kdy se člověk opevní ve své tvrzi vždy platných hodnot, tak se přesně stane tím skanzenem, čímž si vykope příkop mezi sebou a společností. Třeba mu v té bublině bude dobře, ale tím se podle mě zpronevěří tomu „jděte do celého světa a kažte evangelium“. Druhý extrém je úplná rezignace na to, že něco zastáváme, a podřízení tomu, jak vane vítr společnosti. To taky nechceme. Nechceme být ani ta uzavřená pevnost, která se se ježí děly, aby do ní nikdo nepronikl, ani nechceme být mrtvá ryba, která plave jen tam, kam ji zanese proud. Ale hledá se to samozřejmě hrozně špatně.

Snad všechny denominace používají svoji „církevničinu“. Myslíte, že jazyk, jakým církev mluví, musí být pro okolí srozumitelnější?

Jsme posláni ke světu a musíme se učit promlouvat jeho jazykem. Musíme se učit promlouvat jazykem těch, se kterými mluvíme – jiným způsobem budete mluvit k mladým lidem, k dětem, k vězňům. Vždycky jde o hledání vhodných cest k předávání poselství, kterým sám žiju. To taky může znamenat hledání cest pomocí nových technologií. Neznamená to ale rezignovat na to, že mám něco svého, co třeba není hned srozumitelné, co je náročné. Otevřenost vůči světu neznamená obsahové zploštění a transformaci toho, co je hluboké, niterné a ve své podstatě náročné, do nějakého povrchního kýče. To by bylo, myslím, špatně. Obě dvě ty roviny jsou důležité. Ta orientovaná navenek, která opravdu musí hledat srozumitelnost, porozumění a oboustrannou komunikaci, ale zároveň je velmi důležité i pěstování vnitřní hloubky, protože to je to, co mi dává pevné kořeny.

Jaký je váš oblíbený termín z církevní hantýrky?

Netopýr.

Co to znamená?

To je z jednoho vtipu. Potkají se dva faráři a jeden říká tomu druhému: „Tak jsem ti slyšel, že ses zbavil těch netopýrů na věži. Já to pořád marně zkouším… Jak jsi to udělal?“ A ten druhý odpoví: „To je úplně jednoduché. Pokřtil jsem je a od té doby už jsem je nikdy neviděl.“

Nezdá se vám, že se uprostřed – někdy až zběsilé – aktivity církve vytrácí její nezaměnitelná podstata a cíl, tedy evangelium Ježíše Krista? Neproměňuje se církev jen v jednu z mnoha neziskovek?

Do určité míry se to děje. Já mám obavu z toho, aby se církev nezcvrkla v konglomerát aktivit, které vlastně může dělat i někdo jiný, a dokonce možná líp než my. Samozřejmě že církev vždycky byla do určité míry charitativní, kulturní instituce, správce nemovitostí a lesů a kdo ví, co ještě, ale to není to její jádro. Tomu by se církev měla věnovat do té míry, do jaké to přispívá tomu nejvlastnějšímu, co za ni nikdo neudělá, a to je kázání Božího slova. Na to nesmíme rezignovat. Někdy mám pocit, že se za tuhle náboženskou rovinu před světem trochu stydíme, a tak se trošku schováváme za všechny tyhle vnější věci, které jsou v zásadě hezké, ale nejsou jádro.

V loňském roce se uskutečnilo sčítání lidu. Z výsledku mj. vyplynulo, že členů (tradičních) církví ubývá, celkově se však za věřící považuje lidí více. Jak tuhle statistiku čtete vy jako religionista?

Zaprvé je třeba říct, že sčítání od sčítání se měnila metodika sběru téhle otázky, takže ty údaje nejsou přímo porovnatelné. Při konfrontaci s interními statistikami členství v církvích je vidět, že ta čísla jsou jiná. Je ale pravda, že určitý pokles členstva, a to minimálně u těch velkých, početných církví, tady je. Pak je tu druhá stránka věci, totiž lidé, kteří se označují za věřící, ale nemají žádnou církevní příslušnost. Tomáš Halík jim, možná trochu nelaskavě, říká „něcisté“. Jsou to lidé, se kterými se já sám setkávám velmi často. Přicházejí třeba proto, že chtějí církevní svatbu, přestože nejsou církevně zakotveni, ale intuitivně mají nějaký duchovní přesah, který cítí, i když jej třeba nedokážou pojmenovat či verbalizovat. Někdy mají problém s církví jako institucí, protože se ve škole něco negativního dozvěděli anebo v televizi viděli nesympatické představitele. Když za nimi ale člověk přijde a začne se s nimi bavit o duchovních obsazích, ukáže se, že o to mají zájem, že je to oslovuje. To jsou lidé, se kterými je třeba pracovat, pomáhat jim to „něco“ pojmenovat, protože není jejich vina, že to neumějí.

Určitě se shodneme na tom, že církve se více či méně proměňují. Co by ale vždy mělo zůstat jejich součástí? Bez čeho by církev nebyla církví?

Myslím si, že to je sebepřesah. To, že církev nikdy nežije sama pro sebe a že vždycky musí být namířena mimo. „Moje království není z tohoto světa,“ jak nám – nebo vlastně Pilátovi – Pán Ježíš v evangeliu říká. Je to zaměření mimo sebe a bytostné vědomí toho, že všechno, co tady buduju, včetně krásných kostelů a paláců, talárů, zpěvníků a všeho dalšího, je přechodné. My se v tom vlastně nechceme zabydlet, chceme, aby to pominulo. To církev nesmí ztratit ze zřetele.

Máme se vůbec snažit, aby víra byla něco lákavého? Anebo naopak spíše ukazovat, že je to kamenitá cesta, která sice vede nahoru, ale je náročná?

Myslím, že je potřeba obojí. Nemůžeme být ani happy clappy, čili být rozjuchaní a věřit tomu, že Pán Bůh se o všecko postará. To dřív nebo později vždycky vede ke zklamání a myslím, že je to cesta problematická. Na opačné straně máme zase ten extrém, jak třeba říkají moji židovští kamarádi, že když za nimi někdo přijde s tím, že by chtěl konvertovat k judaismu, je potřeba ho třikrát vyhodit, aby se ukázalo, jestli to myslí doopravdy. Když se podíváme do církevních dějin, oscilování mezi populismem a elitářstvím se objevuje stále. To se vracíme k plutí s proudem anebo k opevnění v tom „hradu přepevném“. Já chápu jako silnou stránku církve, že má obrovský potenciál být pluralitní společností a že tu pluralitu unese. Jsem naopak přesvědčen o tom, že neexistuje jeden model církve a jeden druh spirituality, který by byl pro všechny.

Nacházíte nějaký deficit v tom, jak se naše české církve angažují ve veřejném prostoru? Je nějaká oblast, kde bychom měli „přidat“ – třeba i ve srovnání se světovými církvemi?

Mě dlouhodobě mrzí, že když už k něčemu zaznívá „hlas křesťanů“, tak to je skoro vždy na té konzervativní až reakční části spektra. Zejména k etickým otázkám, tématům týkajícím se rodiny, LGBT a podobně. Myslím, že zaostáváme v tom, jak ukazovat veřejnosti, že i křesťanský svět je názorově pluralitní. I ze strany některých médií mám občas pocit, že když poptávají nějakého církevního představitele, tak čím větší konzervativní bizár, tím lepší, protože to vzbudí vlnu odmítavých reakcí. To mě hrozně mrzí. Souvisí to i s tím, že já osobně, tedy jako starokatolický kněz Petr Jan Vinš, jsem s trochou nadsázky prostě liberální zrůda. Když zaznívají věci, se kterými já bytostně nesouhlasím a jsou prezentovány jako názor všech křesťanů, jsem z toho smutný.

Využiju toho, že nejste člen ČCE, a máte tedy snad nezaujatý pohled. V čem podle vás spočívá evangelická spiritualita? Dokážete diagnostikovat, co jí schází?

To je složitá otázka. Nemyslím si, že by platilo takové to klišé o evangelických písmácích, kteří jedí Bibli kralickou k snídani, k obědu i k večeři. Jestli to někdy platilo, tak hodně dávno. Moje zkušenost konkrétně s Českobratrskou církví evangelickou je zkušenost obrovské vnitřní plurality. Neříkám, že to tak je nezbytně všude, ale já jsem se s tím tak setkal. Co farář, to originál, a možná ještě víc co sbor a jeho staršovstvo, to originál. Říct, co je jednotícím prvkem v rámci ČCE, je vlastně hrozně složité. Ta vnitřní pluralita, kterou vidím, znám a zažívám, je zároveň slabina i silná stránka. Na jedné straně dává velkou svobodu, na straně druhé někdy jako by to byla federace církviček, která trochu náročně hledá, co je navzájem pojí nad rámec toho společného názvu. Ale jedna věc mi na ČCE vždycky imponovala – určitá serióznost a upřímnost, s kterou se pouští do vnitrocírkevní diskuse, a to i tehdy, když je těžká a třeba hned k ničemu nevede. 

Dokázal byste říct, co dnešní křesťan ve víře vlastně hledá? 

Možná to bude znít divně, ale bez ohledu na to, co člověk vlastně hledá, je taky trochu úkol církve říct mu, co hledat má. Ne v tom smyslu, že bych z lidí dělal hňupy. Člověk přichází do církve s nějakým předporozuměním, hledá tam nějaký „spirituální servis“. Na to by mu církev měla sice odpovědět, ale zároveň si nemyslím, že má udělat jen to. V okamžiku, kdy se z ní stane jen ta servisní stanice, která se bude plně podřizovat poptávce, se totiž promění v duchovní supermarket. Dle mého je úkol církve s těmi lidmi pracovat a ukazovat jim, co by měli dělat, i když si to třeba sami neuvědomují. Nemůžu přece od začátku hledat něco, o čem ani nevím, že je k nalezení. Církev zkrátka má počítat s tím, že člověk se duchovně vyvíjí po celý svůj život, ne jen na začátku křesťanské cesty.

Jak vaši praxi víry ovlivnilo angažmá v ekumenickém prostředí?

Hodně. Dřív jsem různé konfese vnímal trochu škatulkovitě. To je pohodlné, protože to pak působí, že tomu člověk rozumí. Skrze angažmá v ERC jsem ale mnohem víc konfrontován s živými lidmi. Vidím, že se zcela upřímně snaží žít evangeliem, jak nejlíp dovedou. Musel jsem si svá předporozumění hodně opravit. Některé typy spirituality jsou mi pořád vzdálené, ale mám pro ně mnohem víc respektu, protože vím, že je to ze strany těch lidí naprosto upřímné a dobře směřované.

Adéla Rozbořilová
foto: Lucie Horníková, Jakub Šerých (Člověk a víra)