Undergroundové modlitby

13. září 2022

(ČB 2/2022) V roce 2020 vyšla v nakladatelství Biblion publikace v kapesním formátu s názvem Skoro modlitby. Jejich autor, nebo spíše pořadatel textů, Martin C. Putna, v průběhu roku 2021 volně navázal další „modlitební knihou“, tentokrát s názvem Magorské modlitby

Undergroundové modlitby
13. září 2022 - Undergroundové modlitby

Středobodem je zde básník, kunsthistorik a undergroundová legenda Ivan Martin Jirous, kterému se pro jeho nebojácnou rozevlátost přezdívalo Magor (označoval se tak i sám). Magor má reputaci napůl bláznivého troublemakera, „svatého blázna“. Otázka jeho přístupu k něčemu tak pokoru vyžadujícímu, jako je spiritualita, proto zní velmi atraktivně. A věru se s Jirousem dostáváme do zcela jiné polohy religiozity, než to bylo u Čapka – překvapivě je to však právě Jirous, který je s duchovnem těsněji propojen. Alespoň tedy ve svém díle. Jeho vztah k Bohu však není neproblematický. Je prudce lomenou křivkou, která vede od osočování Boha až k rouhání, ale zároveň zde nalezneme nejintimnější spirituální momenty a projevy naprosté odevzdanosti Bohu, hraničící až s mysticismem.

Jirous byl pokřtěn jako katolík a jeho životní pouť poznamenal také ambivalentní vztah k této církvi (v institucionálním slova smyslu). Přestože ani jeho boj víry nebyl zdaleka předem vyhranou bitvou, osobní vztah k Bohu si udržel celý život. Byl to vztah bouřlivý jako Jirous sám, ale nejspíš také upřímný, niterný a dostatečně pevný, aby mu byl oporou i v totalitních kriminálech. Putna připomíná, že pro Magora (a underground) byla přitažlivá zejména mučednicko-apokalyptická podoba křesťanství, kterou můžeme vidět nejen v historických počátcích (sv. Štěpán a další pronásledovaní křesťané), ale samozřejmě i v samotném příběhu Ježíše Krista, kterého Magor vnímal především jako Krista-trpitele.

Do těchto křivolakých zálivů Jirousova nitra si leckterý čtenář netroufne vydat se sám, a tak mu přijde vhod M. C. Putna jako ostřílený průvodce fjordy Magorova světa. Podobně jako v předešlé, čapkovské knize, i zde jsou čtenáři k dispozici pomocná kolečka ve formě přípisků a glos literárního vědce. 

Jejich úskalí spočívá v tom, že z obavy, aby snad „EmSí“, jak se Putna sebeironicky označuje, nezastínil básníka, píše některé své glosy snad až příliš lakonicky, takže se čtenář nemá čeho dostatečně chytit. Jindy je zase příliš fragmentární – soustředí se na podružný detail (mandorla, s. 107), přičemž interpretace básně jako celku zůstává nenaťuknuta. 

Často Putna také používá jakési „interpretace kruhem“: K jednomu primárnímu textu (básni samotné) přiřazuje jiný primární text (citát Jirouse), čímž se z Magorských modliteb vlastně stává jakási „meta-antologie“. Taková interpretační výpomoc je vskutku hermetická a zdá se, že často čtenář nebude schopen prohlédnout Putnovu motivaci pro to, proč k básni ten který Jirousův úryvek přiřadil. 

obalka

Aby snad tento text nevyzněl vůči Putnovu počinu až příliš příkře; především je třeba předeslat, že dílo Ivana M. Jirouse je stejně mnohotvaré a rozporuplné jako autor sám. Těžko je vměstnat do nějaké „Magorovy krabičky“, tím spíše do jediné publikace. 

Za druhé, Putnovi zcela jistě nešlo o to podat vyčerpávající interpretační návod ke každé z básní; tím by navíc zřejmě ztratily své kouzlo (vezmeme-li v úvahu, že něco jako „vyčerpávající interpretace“ je vůbec možné). Jeho (i Jirousovy) poznámky jsou spíše jakýsi impulz, popostrčení, natočení čtenářovy hlavy, podobně, jako když průvodce na zámku upozorní na něco pekuliárního, co by návštěvník sám přehlédl nebo obešel. A u Magora je takových specialit natřeseně.

Závěrem ještě jedno editorské vylepšení: oproti čapkovské publikaci obdařil Putna svoji druhou modlitební knížku i doprovodnou literárně historickou studií. V ní se dočteme nejen o základních kulisách Magorovy tvorby, ale i o jednom důležitém smyslu této knihy: „Magorské modlitby nejsou JEN Magorovy. Nejen proto, že je nesestavil on sám – ale hlavně proto, že mohou být vnímány nejen coby jeho osobní, nýbrž i coby všeobecně modlitebné.“ Magor je totiž jakýsi archetyp člověka, pohybujícího se na škále hříšník – vzpurník – vděčník (Putnova terminologie). Do lidského „undergroundu“ se tak lehce dostane každý z nás. Je dobře, že můžeme jít cestou, kterou nám Magor prošlapal.

Martin C. Putna (ed.): Magorské modlitby. Praha, Biblion 2021, 293 s.

Adéla Rozbořilová

foto: pexels.com