Unde malum

Dobré stvoření

Základní (nejen) křesťanská teze říká, že žijeme v dobrém světě, který pro nás připravil dobrý Stvořitel a dál nás jím dobře provází; hned v první kapitole knihy Genesis Bůh šestkrát (aby bylo opravdu jasno) pojmenuje stvoření jako „dobré“ ba dokonce „velmi dobré“. To je důležitý předpoklad, díky kterému můžeme očekávat, že náš život může být také dobrý, může za něco stát, může mít smysl.

Tato optimistická vize však obsahuje zásadní problém; jestliže do takto dobře zařízeného světa – rozuměj: do světa, za nímž stojí dobrý tvůrce – přichází zlo, pak to není nějaká náhoda či anomálie, ale přímo „chyba v matrixu“. Prožitek něčeho zlého, destruktivního ohrožuje samu základní představu, že život je nakonec dobře zařízen a stojí za to.

O čem tedy otázka po původu zla svědčí? Jako lidé potřebujeme, aby všechno nakonec bylo v nějakém smyslu dobré. Bez této základní představy není život žitelný – a právě proto potřebujeme, aby i zlo mělo nějaký smysl, nějaké místo ve skládačce našeho života.

A co je neméně důležité: Jestliže hledáme vysvětlení pro přítomnost zla v dobrém stvoření, nutně se tím utvářejí i naše představy o dobrém Stvořiteli. Otázka po původu zla je tak ve svém jádru testem našich představ o dobrém životě a dobrém Bohu – zda vedou do slepých uliček rádoby zbožných vizí, nebo nás přece jenom mohou přibližovat k plnějšímu a hlubšímu pochopení vlastního života.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Za základní reakci na přítomnost zla můžeme považovat lidové moudro, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Jednoduchá věta, přesto nijak povrchní. Kromě toho, že pomáhá překonávat nejedno životní neštěstí, vykresluje mimoděk Boha jako někoho, kdo je s člověkem, ať se děje, co se děje. „Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. (…) Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota jako světlo“ (Ž 139,8). Bůh se ukazuje jako věrný průvodce životem, který dokáže vše, co se nám děje, obrátit v dobré. „Člověk uvažuje o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin“ (Př 16,9).

Lze si ovšem všimnout jednoho nenápadného, leč o to závažnějšího problému: V tomto pojetí se zlo může fatálně přiblížit dobru, nebo s ním dokonce splynout v jedno. Logika všeho zlého, co je vlastně k něčemu dobré, totiž předpokládá, že také zlo má nějaký smysl, dobrý Pánbůh je umí využít právě k něčemu dobrému. Jinými slovy, jestliže je zlo v jádru dobré, je ještě vůbec zlem?

Má zlo nějaký smysl?

To samo o sobě není v každodenních situacích na překážku; jsem-li třeba vyhozen ze zaměstnání, je to zlé, ale třeba mě to přiměje k přehodnocení životních priorit, a nakonec budu za tuto zkušenost vděčný. Problém nastává, pokud zlo, které zažívám, přestává být takhle banální; mám-li třeba vážně nemocné dítě, opravdu si budu říkat, že je to k něčemu dobré?

Spolu s tím se ještě nenápadněji, ale o to razantněji mění obraz laskavého Boha, který možná vlastně tak bezvýhradně dobrý není (viz znepokojivý verš z Iz 45,7 „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci“). Od zbožného „Koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ může být překvapivě blízko k obrazu tyrana, jehož návštěvy bychom si raději odpustili.

Snaha harmonizovat zlo s Boží dobrotou se ukazuje jako fatální. Nejpůsobivěji to vyjádřil Dostojevskij skrze postavu Ivana Karamazova. Ten odmítá slučitelnost představy dobrého Stvořitele se světem, v němž ze zlovůle a zvráceného rozmaru trpí děti. „Můžeš se mně diviti, Aljošo, já také mám hrozně rád děti. A všimni si, ukrutní lidé, vášniví, draví, Karamazovci leckdy velmi milují děti. (…) Spravedlivý jsi, Hospodine! – ale já tu chvíli toho volati nechci. (…) zříkám se vyšší harmonie. Nestojí ani za slzičku třebas i toho jediného umučeného děcka. (…) Nechci harmonie, z lásky k lidstvu nechci. (…) Já ne, Boha nepřijímám, Aljošo, jen mu vracím co nejuctivěji vstupenku.“

Teo-logika zla

Kudy z takové zbožné pasti ven? V starozákonních textech nacházíme jeden z nejimpozantnějších pokusů po tragédii babylonského exilu. Chrám je zničen, náboženští představitelé odvlečeni, mrtvých je nepočítaně, to má být k něčemu dobré? Chcete mi tvrdit, že milostivý Pán Bůh tímhle něco sleduje?

Zkusme na tuto situaci aplikovat známé dilema teodiceje: Jestliže je Bůh dobrý a zároveň všemohoucí, jak to že připouští tolik zla? Logicky to nedává smysl a tváří v tvář Nabukadnesarovi si musíme přiznat, že Bůh buď není všemohoucí, nebo – ještě hůř – není dobrý. Výkon židovských proroků je mimořádný v tom, jak tento logický oříšek řeší teo-logicky: Netahejte Hospodina do něčeho, co jsme si spískali sami. Kolikrát jsme vás varovali, že bez něho takhle dopadnete? On je všemohoucí a svrchovaně dobrý, ale „nefunguje“ tak, že lusknutím prstu smete všechny vaše nepřátele. To by bylo dost laciné dobro a primitivní všemohoucnost. Začít musíte u sebe, pak uvidíte, že Pán není daleko: „Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů“ (Mal 3,7).

Opět se podívejme, co se s tímto odvážným a tvořivým krokem pojí. Zaprvé zlo přestává být něčím, čím by Bůh sledoval nějaký vyšší cíl, naopak varuje před ním dlouho dopředu a opakovaně. Zlo není v Božím záměru, nýbrž míjí se s ním, ač jej neruší definitivně. Zadruhé, z předchozího plyne nebývalý důraz na svobodu lidského jednání. O zlu člověk ví a sám si volí, jak s ním naloží. Je vlastně ohromující uvědomit si, co všechno je do jeho rukou vloženo: Může jednat dokonce i proti Bohu – a Bůh o tom ví a tuto možnost člověku nebere. Zatřetí, má-li člověk tolik prostoru pro to, aby dobro odmítl, nebo s ním spolupracoval, radikálně se mění jeho vztah s Bohem. Jako by Bůh člověku říkal: „Když jsem tě stvořil ke svému obrazu, stvořil jsem tě ke spolupráci, k společné péči o svět, potřebuji taky tvoje ruce.“

Mnohokrát již bylo řečeno, že asi největší výzva, jak udržet pohromadě Boží dobrotu a milosrdenství i přes přítomnost zla, bylo systematické vyvraždění šesti milionů Židů (a dalších) za druhé světové války. Zde je i mimořádná prorocká odpověď vystavena drsnému testu: Jak chcete „vysvětlit“ zlo, které zůstává za hranicí vyjádřitelného a pochopitelného?

Události šoa i nadále umožňují chápat zlo jako něco, co působí výhradně lidé, ale nutí znovu a zásadně revidovat naši představu Boha. Je sice hezké, že jsme se od ředitele zeměkoule přesunuli k Bohu, který člověka zve ke spolupráci na svém díle – ale na čem pro všechno na světě chcete spolupracovat tady?

Slabý Bůh

Za nejpřesvědčivější reakci na tuto výzvu považuji tzv. teologii slabého Boha. Na otázku „kde byl Bůh, když jsme umírali v plynové komoře,“ odpovídají židovští autoři jako Primo Levi, Elie Wiesel či Etty Hillesum slovy „byl s námi právě tam, v plynové komoře“. Na křesťanské půdě pak zakořenila již klasická výpověd Dietricha Bonhoeffera z nacistického vězení: „Bůh se nechává vytlačit ze světa na kříž, Bůh je ve světě bezmocný a slabý, a právě a jen tak je s námi a pomáhá nám. Podle Mt 8,17 je zcela zjevné, že Kristus nepomáhá silou své všemohoucnosti, ale silou své slabosti, svého utrpení! (…) Jen trpící Bůh může pomoci.“ 

Ohlédneme-li se zpět za dosavadním vyrovnáváním s otázkou zla, pak se nám postupně ukazuje Bůh jako někdo, kdo je především solidární s člověkem a kdo nás nutí nechat všechny zbožné obrázky za sebou, abychom si teprve uvědomili paradoxní způsob jeho přítomnosti.

Je tedy Bůh dobrý, když nechává zlo působit? Ano, ale ne tak, že by zlu dával nějaký smysl, ale že je přítomen i uprostřed něj a navzdory němu. Je tedy všemohoucí, když má zlo ve světě takovou sílu? Ano, ale není to Bůh s červeným tlačítkem, nýbrž Bůh, který může vše v tom smyslu, že může vstoupit i do sebevětší tragédie a nést ji spolu s každým člověkem.

Bůh Vykupitel

Tento obrat mimořádně ztělesňuje postava Jóba. V jeho případě ztrácejí náboženské korektní rady platnost. Dokonce i znalecky citované texty Písma se tváří v tvář Jóbovu utrpení ukazují jako směšné. A právě v situaci, v níž náboženské jistoty mizí a zlo se zdá být bez hranic, Jób navzdory všemu říká: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.“ (Jb 19,25)

Jestli nějaká relevantní křesťanská odpověď na existenci zla existuje, pak je to onen pohoršující obraz Boha (1K 1,23), který, jak říká německý teolog Jürgen Moltmann, na kříži vlastně opouští sám sebe, který je ochoten se pro člověka zříci i svého božského bytí (Fp 2,6) a vkročit i do smrti jakožto poslední a nejzazší podoby zla, být i tam, kde by se dobrý a spořádaný Bůh správně vyskytovat jaksi neměl.

Filip Härtel, teolog a pedagog, mezititulky redakční
foto: wikipedia.com, pexels.com