Ujít kousek cesty s druhým

Pojetí duchovního doprovázení se vyvíjelo a podobně jako v psychoterapii existuje i v tomto případě více možných přístupů. Jedním z nich je i známé a hojně využívané duchovní doprovázení v ignaciánském duchu, jehož kořeny sahají do 16. stol. a mají svůj původ ve zkušenostech a učení sv. Ignáce z Loyoly. 

Společné kráčení za Bohem

Stejně jako v psychoterapii je základním nástrojem doprovázení trpělivý rozhovor, který člověku umožňuje lépe nahlédnout různé životní situace i vlastní nitro. U duchovního doprovázení je však důležitým východiskem také důvěra, že Bůh sám nás provází a že je možné a potřebné reflektovat svůj vztah s ním a také o tento vztah pečovat. Počítáme s tím, že Bůh bohatě obdarovává všechny, kdo se s ním opravdu chtějí setkat a v rozhovoru si všímáme toho, zda a jak se v našem životě dává poznat. Doprovázení je tedy „společné kráčení za Bohem“. Je to pomoc, kterou poskytuje jeden křesťan druhému. 

Mnozí lidé mají představu, že duchovní doprovázení mohou nabízet jen „dostatečně duchovní osoby“, jako např. kněží nebo řeholníci. Zejména v zahraničí je ale běžné, že je (po příslušné formaci) nabízejí také laici a rovněž v České republice se s tímto trendem můžeme potkávat stále častěji. Je to dobře, protože potřeba doprovázení u nás roste a byla by škoda, kdyby bylo poskytováno jen některými vybranými skupinami. A podobně, přestože vzdělání v této oblasti je důležité, základní požadovanou „kvalifikací doprovázejícího“ není jeho status ani absolvované kurzy, ale jeho osobní duchovní život, charisma pro tuto službu a lidská zralost. 

Doprovázející není guru

Duchovně doprovázející také není žádný „guru“, který předem ví, co je dobré a kam chce druhého vést. Nejde o autoritativní pojetí, které by bylo založeno na udělování rad, kázání, morálním vedení, učení či poradenství. Je to svobodný vztah, jehož cílem je, aby doprovázený sám našel cestu, která mu pomáhá důvěřovat Bohu a svobodně žít. Někdy, zejména v počátečních fázích, ale může být doprovázení i trochu edukativní a doprovázející může doprovázeného např. seznámit s různými druhy modlitby, navrhovat duchovní četbu a úryvky z Bible, určitá témata k prohloubení, aktivity rozvíjející vnímavost apod.

Mgr. Klára Maliňáková, Ph.D. patří ke kongregaci Sester Dítěte Ježíše. Vystudovala molekulární biologii a genetiku a v doktorském programu studovala sociální a spirituální determinanty zdraví. Připravuje kurzy duchovního doprovázení na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, věnuje se výzkumu zdraví a spirituality, psychoterapii a duchovnímu doprovázení. 

Nejčastěji jde o zhruba hodinový rozhovor v pravidelných intervalech (např. jedenkrát měsíčně), při němž je příležitost mluvit o svém vztahu s Bohem, o své modlitbě, ale také o všem, co v běžném životě doprovázený prožívá. Je to možnost mluvit o radostných i bolestných událostech, na které se však díváme z jiné perspektivy než třeba psychoterapie. Ptáme se, co ta či ona událost dělá s naším vztahem k Bohu, jak se Bůh dívá na nás, když ji prožíváme, kde ho ve svém životě a všedních dnech potkáváme atd. Častým tématem duchovních rozhovorů je tedy reflexe zkušenosti doprovázeného, který se učí rozlišovat, co ho v životě vede k Bohu a hlubšímu životu, a co ho naopak vzdaluje. Doprovázený tak postupně získává citlivost a vnímavost pro Boží působení v každodenních momentech. 

Odkrývání falešných obrazů

Důležitou součástí je také odkrývání falešných obrazů Boha a jejich negativního poselství, věnování pozornosti Božímu životodárnému působení v životě člověka a jeho uzdravující lásce. Nejen zkušenost z praxe doprovázení, ale i současný vědecký výzkum ukazují na rozpolcenost, kterou mnoho věřících prožívá: ačkoliv rozumem víme a vyznáváme, že Bůh je láska a že nás bezvýhradně miluje, naše emocionální prožívání tohoto vztahu může být zcela opačné, plné strachu či hněvu. Uvědomění a pravdivé pojmenování této skutečnosti je potom prvním krokem k rozvoji autentického vztahu k Bohu. Doprovázející proto během celého procesu povzbuzuje doprovázeného, aby se nebál před Bohem formulovat veškeré své prožívání a potřeby. 

Důraz duchovního doprovázení je kladen na naše jedinečné prožívání vztahu s Bohem, na propojování „vnitřního“ života s tím, co děláme. Proto může být takové doprovázení užitečné zejména v některých životních obdobích a situacích, třeba při hledání svého povolání, při touze jít v životě více „na hlubinu“, při potřebě dobrého nasměrování života atd. Zkuste a uvidíte sami, možná budete překvapeni, až zjistíte, k jakému dobrodružství zve Bůh každého nás a jak krásný a barevný může být každý den s ním prožitý. Přeji nám všem, aby se nám stále více dařilo přijímat Boží pozvání k životu v plnosti.

Na základě textu K. Maliňákové redakčně upravila Jana Hofmanová. 
foto: pexels.com, mezititulky redakční