(ČB 10/2026) Někdy nás život vyzývá dělat neobvyklé věci. Prostě znenadání zatoužíme odbočit z navyklé cesty a nahlédnout za roh, kde jsme ještě nikdy nebyli, nebo udělat něco, co jsme ještě nikdy nedělali. Něco na nás zavolá tichým hlasem a hned v příštím okamžiku se mohou začít dít nečekané věci. Až na to, že nás většinou strhává proud všedních dní a my se sotva stačíme ohlédnout přes rameno a často ani nezpomalíme svůj běh…
Ten tichý hlas může mít nesčetně podob. Chci se podělit o svoji zkušenost, jak mě jeden nenápadný inzerát přivedl na úplně nové a neznámé místo. V podstatě náhodou jsem si letos v červnu přečetla zprávu ze seniorátu o tom, že se na konci srpna budou na Žižkově konat křesťanské meditace pod záštitou ČCE. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšela. Zaujalo mě, že meditace probíhají celý týden od pondělí do neděle, a to vždy ráno a večer.
Pomyslela jsem si, že by to mohlo být takové dobré zklidnění na konci prázdnin, vždy jedno krátké setkání ráno cestou do práce, a potom druhé večer před spaním. Lákalo mě i to, že se akce odehrává v zahradě vnitrobloku. Takové zahrady pro mě mají nádech tajemství a romantiky. Ale hlavně mě nesmírně přitahovalo zakusit na vlastní kůži meditace. V inzerátu stálo, že ranní a večerní disciplína meditace udržuje člověka v rovnováze celý den a že přináší stále se prohlubující radost a klid. Byla tam také zmínka o tom, že křesťanská modlitba může být něčím víc než jen rozhovorem s Bohem nebo přemýšlením o Bohu, ale přímo zažíváním jeho přítomnosti.
Ve skutečnosti to bylo velmi intimní a velmi prosté – po přivítání jsme se posadili v kruhu na své karimatky (nebo na zahradní židle). Na úvod Johanka Vorlová vždycky přečetla pár odstavců z knihy od Johna Maina. Bylo to opakované ubezpečení, že nemáme nic očekávat, že prostě budeme 20–30 minut v duchu opakovat 4 slabiky (ma-ra-na-tha), což prý znamená aramejsky „pane, přijď“. Soustředění se na ty slabiky (a nikoliv na jejich význam) nám pomůže udržet mysl prázdnou. Většinou člověk stejně myslí na něco úplně jiného, poslouchá hlasy linoucí se z oken, křik ptáků, bzučení hmyzu, vlastní vzpomínky, představy, obavy… Ale to prý vůbec nevadí. Když si uvědomíme, že jsme sešli z cesty meditace, vrátíme se k opakování svých slabik – a to je prý vše.
Po skončení meditace jsme se pokaždé společně krátce pomodlili – kdo chtěl, mohl se přidat. Zpočátku jsme spíš ještě chvíli setrvali v tichu, ale postupně jsme se víc odvažovali přidat k modlitbě. A poté jsme si navzájem sdíleli svoje pocity a zážitky, nebo jsme se mohli ptát. Obvykle jsme se pak ještě přesunuli, kdo měl čas, ke stolu pod altánem, a pili čaj, dělili se o přinesené jídlo a povídali si.
Následuje několik úryvků z mého deníku:
Celý tento týden chodím ráno i večer na křesťanské meditace. Setkávám se tam s novými lidmi… Všichni, kdo tam chodí, mi dělají radost. Mám pocit inspirujícího společenství lidí, kterým je spolu dobře…
Zajímavé, jak moc se teď daly věci uvnitř mě do pohybu. Meditace v tom podle mě hrají důležitou roli. Vypadá to, že se nic neděje. Je to čiré „flákání“, ztráta času. Když už člověk nic nedělá, měl by přeci aspoň na něco MYSLET! Ale ne, je to dobře promyšlený mechanismus, jak opravdu dokonce ani nemyslet…
V tu chvíli člověk nezažívá žádnou euforii, ale vlastně se s většinou účastníků shodneme, že se v našich životech začíná něco důležitého dít právě v těchto dnech. Řada z nás vyprávěla o tom, že jim něco povolilo ve vztazích, začali jsme být trpělivější. Zvykli jsme si „nedělat nic“ a být plně při tom. Já cítím velký pokoj a vnitřní radost. Prostě jen jsem, mám ráda samu sebe, jsem se sebou v pokoji a všechno, co zažívám, je fajn. Je to objektivně fajn…
Dnes už je to několik týdnů po konci srpnových meditací, ale stále se setkáváme, mnoho z nás jezdí do Uhříněvsi a svěřujeme se navzájem, že aspoň jednou denně pokračujeme. Když to nejde jinak, tak aspoň cestou do práce nebo z práce, třeba v metru. Díky, Johanko! Díky, Johne!
Adéla Pokorná, FS Praha-Strašnice