Tři roky snění a bdění s Post-mládeží

Letos na jaře jsou to tři roky a myslím, že náhled do našich zkušeností bude užitečný snad úplně všem, kteří v církvi něco připravují. Na úvodní věty bych s odstupem odpověděl: „Hele, na biblické ne, tam bychom netvořili společenství lidí v podobné situaci, ale stále více chápu, proč to namítáš.“

Jak se staví sen

K realizaci vzdušného zámku, inovativní Post-mládeže, která nemá nedostatky jiných obdobných společenství, se celkem rychle přidaly vrásky. Úsměvy z rozličných radostí spojených s ní se však také vyrýsovaly do našich o tři roky starších tváří. Než to celé začalo, očekával jsem, že se nás co týden bude scházet kolem dvaceti, protože Praha i cílová skupina je velká a my to uděláme atraktivně. Vytvořili jsme grafickou identitu, webovky s vlastní doménou, kde jsme důkladně popsali, jak to u nás chodí, a pozvali fakt velké množství kamarádů i starých neznámých z jedné darované e-mailové databáze. Placená reklama na sociálních sítích běžela a názvy programů byly poutavější než titulky na Novinkách. Pravidelnou spolupráci i zázemí svých sborů nám přislíbili skvělí faráři Tomáš Trusina a David Balcar, na program se nám dařilo dostat i známá jména jako Benjamin Roll, Bohdan Pivoňka nebo Martin C. Putna. 

Jenže průměrná účast už od samého počátku Post-mládeže oscilovala kolem čísla deset, a to nezávisle na tom, jestli jsme se setkávali každý týden (běžný stav), ob týden (situace na začátku) nebo příležitostně (červen–září). U některých lidí z cílové skupiny jsme se totiž nečekaně stali obětí své transparentnosti: „Včerejší workshop Zabij svého syna! mě prostě nezajímal. Příští čtvrtek – Proč se stát farářem? – zní fajn, ale to máme posezení s kolegy.“ Naše cílová skupina se zkrátka zaměřila více na obsah než na formu v podobě příležitosti pravidelně přicházet mezi lidi v podobné životní situaci. Ta přitom pro náš organizační tým byla motivací, proč setkávání pořádat, a důvodem, pro který jsme k definici setkávání mimo věkového stropu 35 let přidali charakteristiku „bezdětní“.

Jak se rodí tým

Rozmanité programy měly a mají sloužit hlavně jako pozvání pro ty, kteří se odhodlávají přijít na církevní půdu nebo v církvi najít nové společenství. Což, Bohu díky, funguje taky! Na Post-mládeži je úplně běžné, že přijde někdo, koho vůbec neznáme. Nezřídka máme tu čest být prvním kontaktním místem člověka s církví. Ostatně z pravidelných účastníků Post-mládeže tvoří skoro polovinu lidi, které jsem před jejím založením neznal, a to je co říct, protože mám, ehm, bohatý sociální kapitál. Dvě účastnice, které si nás našly mimo jiné i díky zmínce v tomto časopisu, jsou dnes nedílnou součástí organizačního týmu. Ten se průběžně obměnil tak, jak se měnila životní situace jeho členů. Ze zakládajících pěti členů jsme v něm do dnešního dne zůstali dva. Velmi povzbuzující je, že noví členové týmu našli a nacházejí stále více příležitostí jak se zapojit. Objevují se u nich totiž dovednosti, které nebyly součástí kvalifikačních předpokladů, když do týmu přicházeli. Je to s nimi jiné, ale něčí „nenahraditelnost“ se ukázala jako mýtus.

Tým je jádrem celého našeho společenství, spolehlivou silou pro technické zajištění všeho okolo setkávání a též (hloupě, ale na rovinu řečeno) určitou garancí účasti v případě, že se zrovna nikdo neodhodlal dorazit – což je mimochodem důvod, který mi brání v tom, abych některé hosty pozval. Celkově vzato jsem vděčný za lidi, které v Post-mládeži kolem sebe mám. Myslím, že jsme v rámci ČCE rozjeli unikátní projekt pro rostoucí a opomíjenou sociální skupinu. Současně ale přiznávám, že recept na kasovní trhák jsme nenašli a do budoucnosti hledíme s otazníky, jestli se Post-mládež udrží. O tom rozhodne hlavně chuť mladších přicházet mezi nás.

Dál s otazníky

V souvislosti s pořádáním Post-mládeže si kladu nelehké otázky a věřím, že nejsem sám, kdo je má: Dokáže být církev v dnešní době mainstreamově atraktivní? Má taková být? Umíme oslovovat a zhostit se hledajících? Jsme si vědomi, že cílová skupina nechodí do kostela, ale kolem něj? A co pravidelnost docházky, utvoří desítky nepravidelně příchozích společenství jakožto prostředí, do kterého se budu chtít vracet? Odpovídat na ně není příjemné, ale když snížím práh svého očekávání, mohu zakončit tento článek radostněji. Vznikla nám v Praze nová parta, která propojuje lidi, co by se jinak nepoznali. Jsme kamarádi nejen při setkáváních, ale vídáme se i jindy, třeba když jedeme na běžky, na křest jedné z účastnic, nebo společnou dovolenou. Klasické teologické programy nejsou navštěvovány o nic méně než ty nebiblické. Na návštěvnost má daleko větší vliv, když přidáme nabídku dobrého jídla. A i když je od ledna do března 2025 průměrná účast deset a neroste, tak se od začátku našeho snažení toto číslo nemění ani směrem dolů. Třeba ale zvedneme dlouhodobý průměr tímhle článkem. Přijdeš osobně, nebo někoho pozveš? 

Štěpán Esterle, člen organizačního týmu Post-mládeže
foto: archiv Post-mládeže