Tři dekády lidských práv
(ČB 1/2022) V loňském roce obohatila český knižní trh publikace Svobodní a sobě rovní, věnovaná více než 30 letům historie Československého a později Českého helsinského výboru (ČHV). Na jeho přípravě se podílela také komise pro lidská práva při synodní radě ČCE.
Kniha má podobu sborníku několika desítek příspěvků od různých autorů, věnovaných mnoha tématům z oblasti lidských práv. Knihu připravili Mikuláš Vymětal, evangelický farář, a Lucie Rybová, ředitelka ČHV. Kniha je rozdělena do pěti částí.
První je věnována vymezení lidských práv, jejich historii, lidskoprávním dokumentům a zárukám lidských práv v současné době, druhá má přiblížit osobnosti, jež se tématu lidských práv v Československu (a poté v České republice) věnovaly či věnují. Třetí část pojednává o helsinském procesu a jeho důsledcích, čtvrtá se věnuje příkladům aktivit helsinského výboru, a je tak neobsáhlejší a pátá přináší aktuální problémy v oblasti lidských práv. Knihu uzavírá doslov Lucie Rybové.
V první části má čtenář příležitost seznámit se se vznikem konceptu lidských práv, nejvýznamnějších dokumentů, přijatých k jejich ochraně, jako je Všeobecná deklarace z roku 1948, Mezinárodní pakty z roku 1976 a listiny navazující (např. Úmluva o právech dítěte, Úmluvy o potírání násilí na ženách, tzv. Istanbulské úmluvy). Za pozitivní je třeba považovat, že autor příspěvku (I. Štampach) poukazuje na důležitost tzv. sociálních práv, jejichž váha oproti tzv. klasickým právům (jako jsou osobní a politická práva) je i nyní občas zpochybňována. Recenzent dodává, že touto cestou se již vydala např. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, která stanoví stejnou míru vymahatelnosti všech práv v ní obsažených.
Druhá část začíná pojednáním o osobnostech z doby vzniku ČHV (Jiří Hájek, Libuše Šilhánová) z pera jejich současníka Jan Sterna, pokračuje rozhovory s představiteli (Václav Malý, Anna Šabatová, Táňa Fischerová, Václav Pavlíček, Václav Vlk, Lucie Rybová), které vedl jeden z autorů Mikuláš Vymětal, a závěr obsahuje rozhovory formou ankety ( P. Uhl, M. Dymáček, I. Štampach, Selma Didzarević, D. Syslová, J. Beer, T. Fischerová).
Komentáře dle názoru recenzentova zasluhuje příspěvek V. Pavlíčka, který ani zde neopustil své pokřivené názory na události z let 1945–48, spočívající v obviňování, čeho chtěly „menšiny“ v meziválečném období dosáhnout, a potom jakou roli sehrály německé menšiny při přípravě a průběhu války (připomeňme zde tehdejší postoj US State Departmentu, že žádný národ jako celek nemůže být činěn odpovědným za válku), dokládající, že V. Pavlíček dlouhodobě nepochopil, že události z let 1945–48 byly jen předstupněm k etablování komunistické totality v únoru 1948 (a tedy příčiny toto, proč v Československu docházelo k masivnímu porušování lidských práv, což byl též důvod vzniku „neoficiálního“ helsinského výboru). A především názor, že největší nepřítel lidských práv je válka. Není. To ostatně dokládá československý odboj za okupace, který hledal východisko z poroby, nastolené mnichovskou dohodou a okupací v březnu 1939 právě ve válce, a vývoj druhé světové války vůbec. Největším nebezpečím jsou totalitní režimy a zde válka je „menší zlo“ než nechat masově vraždit.
Pozornost zasluhuje to, že v rozhovoru s Annou Šabatovou moderátor Mikuláš Vymětal zmínil případ anarchistů, obviněných z přípravy útoku na vlak, zejména dlouhé trvání vazby některých z nich, kterým se od představitelů politické reprezentace, neustále zdůrazňující hodnoty jako lidská práva či právní stát, nedostalo žádného zastání, byť se ukázalo, že se jednalo o vykonstruované obvinění (jakkoliv recenzent nemusí souhlasit s jejich světonázorem).
Třetí část, z kapitol nejkratší, se věnuje průběhu jednání o odzbrojení, lidských právech od konce šedesátých let do rozpadu sovětského bloku a vzniku tzv. Závěrečného helsinského aktu (1975) a helsinských skupin v zemích východní Evropy.
Čtvrtá část obsahuje konkrétní příklady činnosti, věnuje se rasismu v devadesátých letech, rasově motivovaným vraždám a násilným útokům na Romy, Vietnamce. Dále jde o problematiku státního občanství po rozpadu Československa a vzniku ČR, zejm. opět ve vztahu k Romům, monitorování podmínek romské menšiny vůbec, ale také méně známým tématům, jako jsou životní podmínky seniorů, zdravotně postižených, vězňů, především vězněných žen, a důsledky věznění pro jejich rodiny, postoje společnosti k LGBT+ lidem, uprchlíkům, lidem bez domova (stále opomíjená skupina).
Příspěvky v knize jsou ze značného časového rozpětí, mnohé z 90. let, a tedy reagující na tehdejší realitu, jiné zcela nové. I to však může být přínosem, jelikož čtenář může sledovat změnu poměrů, vývoj pohledů na danou problematiku.
Recenzent jako historik, věnující se především moderním dějinám, poukazuje na to, že na s. 140 je citován velmi rozšířený mýtus o jaltském rozdělení. O Československu se ale na Jaltě nejednalo, ČSR se dostala do sovětské „sféry vlivu“ převážně sama, zejm. rozsáhlým znárodněním (bez poskytnutí náhrady zahraničním vlastníkům) a především vysídlením Němců, kterého dosáhla za podpory SSSR a jemuž tuto podporu oplácela podporou jeho zahraniční politiky již před únorem 1948.
Knihu lze hodnotit jednoznačně pozitivně. Přináší poutavý a informačně bohatý obraz činnosti ČHV a seznamuje i s postoji jednotlivých (někdy rozporuplných ) protagonistů. Lze ji doporučit všem zájemcům o problematiku lidských práv v ČR.
Rybová, Lucie a Mikuláš Vymětal (eds.): Svobodní a sobě rovní: 33 let boje za lidská práva: Historie, současnost a poslání Českého helsinského výboru. Praha, Eman 2021, 284 s.
Valentin Plzák
foto: pexels.com