Tiše a křehce napořád

(ČB 12/2020) O tři roky starší, na bohoslovecká fakultě však jen o ročník nade mnou. Antonín Nedbal měl blízko k letadlům, většinu svého produktivního věku pracoval jako konstruktér v letecké firmě. Bavilo ho bezmotorové létání, o větroních rád vyprávěl.

Pocházel ze zbožné prusinovské rodiny. Maminka asi byla hodně ráda, že Antonín studoval teologii a studoval ji naprosto spolehlivě. Málokdo z jeho kolegů si dokázal představit lepšího faráře. Jeho index jsem nikdy neviděl, ale odhaduji, že výkazy o zkouškách v něm byly trochu fádní – bez výkyvů a velikého rozptylu v hodnocení. Tichý chlapec, ale chodíval s námi na koncerty, i k Šupům, myslím, že mu s námi bývalo dobře. Jirchářský dvorní fotbálek moc neobliboval, ovšem o svou fizkulturu se staral. Plaval, miloval turistiku a cyklistiku. Při fakultních zájezdech na hory provokoval svým záběrem při zdolávání vrcholů, kde na nás čekal, a myslím, že hlavně čekal na obdiv kolegyň, který jej pochopitelně těšil. Do manželství se mu však nikdy nepodařilo vstoupit.

Když přišel závěr studia, Antonín Nedbal zamířil do církevní služby. Začátkem roku 1977 zahájil svou praxi ve sboru v Lozicích. Ty tři měsíce, které tam pobyl, byly pro něho pravděpodobně dost nesnadné, na faře byl sám, se svými otázkami a ujasňováním, zda a jak své vzdělání využít. Tyto okolnosti se nakonec staly tak tíživé, že sbor opustil a do církevní služby se už nevrátil.

Zůstali jsme ale dál v kontaktu; bylo to v době, kdy já sám už jsem byl stavební dělník v Brně. Navštěvovali jsme se, dopisovali si, věděli jsme o sobě hodně. Ale zase ne tolik, abych se pořádně dopídil příčin onoho zvratu, když se z příkladného studenta teologie nestal příkladný farář, ač měl výrazný vzor v bratru faráři Jiřím Staňkovi, který za svého působení v Prusinovicích Tondu na teologii nasměroval. Nikdy jsem neměl dojem, že snad přišel o víru v Boha, spíše předpokládal, že farář má být bez pochybností, a pokud se pochybnosti dostaví, nemůže budovat a posilovat víru druhých.

Ve svých dopisech a v rozhovorech se však Tonda ke vztahu k církvi vracel, myslím, že ji měl rád, protože mu v jeho samotě, navzdory péči sourozenců a rodiny, poskytovala vztahy a sociální zázemí. Ale snažil se vystříhat čehokoliv, čím by se k církvi veřejně přihlásil. Když jsem přijel jako synodní senior do Prusinovic, při bohoslužbách se držel zpátky, a podobné to bylo i v obci, pozvání do zastupitelstva odmítal. Zato se stal na dlouhé roky kronikářem a byl činný v redakci prusinovického zpravodaje. To ho myslím těšilo, mockrát vyprávěl o tom, čeho se díky této funkci zúčastnil a co zažil.

Antonína před pár dny dostihl covid-19. Krátce po sedmdesátých narozeninách se nakazil a 30. října 2020 zemřel. Brzo, nečekaně, nepředvídatelně. Mně to je líto. Vždyť i takový tichý a křehký život hodně znamenal pro život rodiny, obce, církevního sboru, ale i pro okruh přátel. Tam Tonda nahrazoval to, co nemohl vykonat v duchovenské službě.

Joel Ruml