Těšínská pomoc

Pro vysvětlení, proč do stovky kilometrů vzdáleného Ústí členové těšínského sboru jezdili, se budu snažit popsat, co se dělo před jejich příchodem. Bývalá sestra farářka ze sboru odešla, již před jejím odchodem ale účastníků bohoslužeb ubývalo, svátkem bylo, když přišli více než tři členové sboru. Já sama jsem v té době byla už jen „konzumentkou“ (což spočívalo v návštěvě bohoslužeb a příspěvcích na sbírky) a moje informace vycházely jenom z toho, co jsem kde zaslechla. 

Sbor řídila správní rada, kázali ochotní přátelé z okolních sborů, často i laici. Ani o práci správní rady nemám dostatek vědomostí, natož o tom, proč se nás Těšínští ujali. Za jejich práci jsem byla vděčná, ale to bylo všechno. O informace, jak probíhala jejich pomoc, jsem proto požádala členku bývalé správní rady sboru sestru Petru Vosáhlovou. Petra mi je obratem poslala a mohu se tedy pustit do toho, co jsme měli učinit už dávno – to je povědět, jaké je to s opravdovými činy lásky neboli dobrými skutky.

V době, kdy je za dobrý skutek považován jenom takový, který zároveň přináší zisk – a nezáleží na tom, zda ve formě peněz, slávy, moci atd. – bylo konání sester a bratrů z Českého Těšína pro některé spoluobčany nepochopitelné.

Jejich pomoc trvala od r. 2014 do r. 2018 a spočívala nejen v kázáních bratra faráře Marcina Pilcha a později i kazatele Otmara Humplíka – ta kázání bývala jedenkrát za měsíc. Petra zmínila i br. Josefa, který jí pomohl k lepšímu porozumění práce s počítačem, nebo to, jak br. Humplík přijel 24. prosince (rok jí bohužel už vypadl z paměti) v dopoledních hodinách, aby sloužil v kostele „půlnoční“. Ty uvozovky proto, že bohoslužba byla kvůli dětem od 22 hodin.

Z Českého Těšína také přijížděli i laičtí členové, kteří odpracovali v létě několik týdenních brigád při údržbě zahrady, vyklízení suterénu fary a farního bytu. Do Ústí všichni jezdívali většinou vlakem, v případě letních brigád i auty, cestu jim proplácel těšínský sbor.

Br. farář přespával na faře, br. Humplík v hotelu Bohemia, brigádníci patrně spali též na faře, všichni jedli buď z vlastních zásob nebo v restauraci. Zda měli od svého sboru placeny diety, jaké jsou pravidlem při služebních cestách, nevím.

Pobyt si někdy zpříjemnili sobotním výletem a také navštěvovali členy sboru, kteří se nemohli účastnit bohoslužeb. Pomoc jsem shrnula do několika řádků, ale naroste, když si připomeneme, že trvala čtyři roky.

Všem v Českém Těšíně, kteří pomohli ústeckému sboru, ať už do Ústí jezdili nebo „jen“ ve staršovstvu schvalovali cestu a náklady s pomocí spojené, patří naše poděkování a obdiv. I vědomí, že i když my sami často zapomínáme a naše vděčnost bývá krátká, Bůh nezapomene. Bez jejich činu lásky by zřejmě nebyl důvod, aby do Ústí přišel nový farář, který měl za úkol sbor zachránit – nebylo by totiž co zachraňovat.

připravily Vlaďka Meislová a Petra Vosáhlová, FS Ústí nad Labem
foto: archiv sboru