Těším se z toho, že nebe čeká

Hudebníka Jiřího Tichotu a faráře Miloše Rejchrta pojí dlouholeté přátelství. Lidsky je propojuje nejen víra a statečné postoje, ale také láska k hudbě. Z jejich vzájemného setkávání vzešel v roce 2003 knižní rozhovor s názvem Na Točné. Letos v říjnu se Jiřímu Tichotovi dostalo mimořádné pocty, když se zařadil mezi 48 osobností, které na Pražském hradě převzaly státní vyznamenání. Jen stěží bychom pro rozhovor s ním našli někoho povolanějšího než právě Miloše Rejchrta. A symbolicky se i tentokrát uskutečnil na stejném místě jako tehdy – u Tichotových v Točné u Prahy.

Čtenářská obec Českého bratra se samozřejmě přidává k těm, kteří už ti k udělení státního vyznamenání na Pražském hradě gratulovali. Můžeš prozradit, co jsi tam prožíval? Na koho nebo na co jsi při tom myslel?

Byl to samozřejmě silný moment, to nebudu zapírat. Asi všichni ocenění vzpomínali. U mě to bylo umocněno tím, že jsem pán, který už toho hodně pamatuje a vyznamenání jsem dostal až v poslední životní etapě. A měl jsem na co vzpomínat!

Přiznám se, že mě překvapily ohlasy, které jsem dostával já i celá kapela. A i když bylo formulováno, za co do dostávám, byl jsem oceněn nejen za to, že jsem vedl takovou dlouhou dobu Spirituál kvintet, ale že jsem měl možnost zanechat nepatrné stopy také v hudbě, protože jsem učil celou generaci budoucích muzikologů, odborníků, vědců. Zabýval jsem se historií hudby, věnoval jsem se něčemu, co u nás v té době bylo úplně zapomenuto prakticky v celé Evropě, tedy období, kdy loutna a příbuzné nástroje hrály v evropské hudbě důležitou roli. Na to na všecko jsem vzpomínal, samozřejmě i na rodiče, sourozence a přátele. Zejména spolupracovníky v Kvintetu jsem si připomněl všechny a moc dobře vím, že tam vlastně symbolicky mohli sedět vedle mě – a bylo by to tak správně. 

Konec roku je blízko. My si můžeme přiznat, že blízko je i konec našich roků, a proto si můžeme dovolit i bilancovat. Co z toho, co se ti povedlo, bys zvýraznil? Co považuješ za svůj největší životní úspěch?

To nechám na jiných. Sám si to netroufám vypichovat. Já jsem prožil docela obyčejný život. To, za co jsem skutečně vděčný, je to, že jsem měl to štěstí, že jsem vyrůstal v rodině, na kterou budu vždycky dojatě vzpomínat.

„Já už vod svý mámy, vod svýho táty vím, že hlavní rolí je hrát fér a co to dá,“ stojí v  písni Kdo naplní nebe. Je to tvoje vzpomínka na rodiče?

Je tomu tak. Táta i maminka měli život moc těžký, podobně jako většina jejich generace. Zažili dvě války, německou a bolševickou totalitu. Taky na to lidsky doplatili. Ale taky musím říct – a vzpomínám na to často – v téhle reptavé době, kdy lidé nevědí, kterým autem mají jet do zaměstnání anebo někam do zahraničí, ale nadávají a vykřikují, že ostatní se mají líp a že oni by se chtěli mít taky líp… 

… a nemusejí řešit otázku, co říct tátovi, který je zavřený v kleci a pustí ho k němu dvakrát do roka.

Mluvíš o mém tátovi. K těm otázkám taky patřilo, co nám má máma dát k jídlu. Protože od chvíle, kdy tátu zavřeli, jsme byli bez peněz. Maminka byla v domácnosti, jako těžká kardiačka nemohla pracovat. Háčkovala rukavice, ty jí známé prodavačky v Bílé labuti [obchodní dům v Praze] pomáhaly prodat, a z toho živila rodinu. Já jsem od ní jednou neslyšel, že by řekla: „Pane Bože, co to se mnou děláš?“ Ona se pořád usmívala. Za všecko byla vděčná. Když zjistila, že je táta zavřený, tak to prostě vzala na vědomí a snažila se to nějakým způsobem zvládnout.

Zůstaňme u těch prodavaček. Ty ženy tím něco riskovaly. Ale nabídly se a dělaly to. Měli jste více takových setkání s lidmi, kteří vám byli ochotni pomoci, když šlo do tuhého?

Nemůžu vynechat skaut. Snad se můžu pochlubit, že jsem byl ve skautu s oběma Havly – s Václavem i Ivanem. Ve skautu jsem se stýkal s lidmi, na které bylo spolehnutí, kteří byli vychováváni k čestnému životu. To byl pro mě moc pěkný vzor. 

Těsně před koncem války vojáci srovnali se zemí dům za Prahou, kde jsme byli v podnájmu. Potom jsme dostali byt v Praze v Pařížské ulici, kde jsem vyrůstal. A kousíček od našeho domu je evangelický kostel U Salvátora. To je kostel, ke kterému jsem měl vztah, aniž bych o tom věděl. Těsně před válkou mě v tomto kostele nad křtitelnicí, která tam stojí dodnes, pokřtil pan farář [Stanislav] Čapek. Potom jsem tam chodil do mládeže a potkal jsem tam mnoho a mnoho osobností – jednak farářů, ale i těch kolem mládeže nebo evangelických brigád. Najednou jsem viděl, jaké to je, když je někde opravdové společenství, v němž člověk nepřemýšlí nad tím, co z toho pro sebe vytěžit, ale snaží se být užitečný pro ostatní.

Poté, co tatínka pustili z vězení, kde prožíval svoje nejtěžší dva roky, pracoval u Salvátora ve staršovstvu, takže jsem byl na ten kostel hodně napojen. Těšíval jsem se na nedělní bohoslužby a schůzky mládeže. I kvůli muzice. Protože jsem se o hudbu zajímal, vybrala si mě salvátorská varhanice, abych jí šlapal měchy a později na koncertech obracel noty. To byla moje cesta k muzice a ke všemu, co na mě v životě čekalo.

Z toho, v jakých jsi vyrostl poměrech a co tě formovalo, plyne, že jsi taky hodně četl Bibli a nechal ji na sebe působit. To se objevuje ve tvých textech, v překladech a parafrázích černošských spirituálů. Jak jsi k nim vůbec přišel?

To také souvisí se Salvátorem – i když tentokrát vlastně jenom místně. Můj tatínek chtěl, abych studoval něco solidního, třeba medicínu. A tak až do svého zatčení v r. 1951 nepřipustil, abych se hudbě více věnoval. Maminka měla ale jiné přesvědčení. I přesto, že jsme obraceli každou korunu, našetřila na kytaru a tu moji první mi koupila. Když se pak tatínek vrátil z vězení, zjistil, že má doma kytaristu a už s tím nic neudělá. Potom to také přijal, a když jsem později hrál i koncertní kousky, rád to poslouchal.

Neumím říct, co přesně ovlivnilo moje texty. Sám jsem se nikdy nepovažoval za textaře, pracoval jsem vlastně z donucení, protože některé skladby jsem prostě chtěl hrát. Byli jsme parta, která nepřejímala, chtěli jsme mluvit vlastními slovy. V těch téměř 300 písních, které jsme za celou dobu měli v repertoáru, opravdu naprosto jasně převažuje repertoár Dušana Vančury a můj. Oba jsme vycházeli z toho, že spirituál je píseň, která to má ve svém popisu a je na to vázaná organicky i melodie. Je to všecko vymyšleno jako jeden celek. Nesluší se, abychom na biblický text napsali písničku k tanci.

Jiří Tichota je muzikolog, loutnista, zpěvák a textař, jehož jméno je neodmyslitelně spjato se skupinou Spirituál kvintet, u jejíhož zrodu stál a po šest dekád jejího působení vedl jako umělecký vedoucí. Kvůli perzekuci otce nejprve nemohl studovat, pracoval tedy jako dělník. Až později začal studovat chemii na Vysoké škole chemicko-technologické, přestoupit na vysněnou muzikologii se mu však nepovedlo. Až po návratu z vojny byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval vysněnou hudební vědu. V r. 1960 společně s Ivo Machou, Miroslavem Kellerem a Miloslavem Kastelovičem založil skupinu Spirituál kvartet, z níž se později stalo věhlasné těleso Spirituál kvintet, které bez přestávky působilo až do r. 2021. S manželkou Zdenkou, která taktéž působila ve Spirituál kvintetu, má dvě děti. Hlásí se k Evangelické církvi a je členem sboru Praha-Staré Město. V říjnu 2025 obdržel z rukou prezidenta Petra Pavla medaili Za zásluhy v oblasti umění a kultury.

Kdy jsi potkal spirituály? Čím tě zasáhly?

Se spirituály jsem se potkal u Salvátora. V r. 1952 nebo 1953 do Prahy přijela z USA černošská operní společnost, aby tady dávala Gerschwinovu operu. A ten černošský sbor, jak už to u černošských sborů bývá, rád zpíval, nejenom opery. Proto se zpěváci domluvili a začali o nedělích chodit po pražských kostelech, kde zpívali černošské spirituály. A když přišli do Salvátora, zrovna jsem tam ten den byl. Naprosto mě to očarovalo. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Spirituály se už tehdy zpívaly různě po světě. Ale tady to zpívali lidé, kteří to uměli, což bylo nesouměřitelné. Byl to úplně jiný hudební svět. 

A opět se vrátím do Evangelické církve. Já sám jsem si netroufl – i když jsem pak přeci jen jednu píseň podle sluchu zapsal, ale dvě další zapsal Petr Čejka, syn evangelického faráře s absolutním sluchem a profesionální violoncellista. Později jsem ho přivedl do VUSu [Vysokoškolský umělecký soubor]. Tam se tehdy zpívala trochu klasika, ale především mládežnická svazácká literatura. A najednou jsme zpívali spirituály a Lucerna se mohla zbláznit. Pak jsem ale skončil se studiem chemie a musel jsem jít na vojnu. Když jsem se vrátil, přišli za mnou pamětníci těchto pokusů se spirituály a řekli jsme si, že budeme vystupovat ve čtyřech jako pánská kapela. A tak to začalo.

V jednom spirituálu, který jsi otextoval, stojí skoro parafráze oblíbeného evangelického hitu Ó, ujmi ruku moji: „Svou ruku dej mi Pane, ruku dej, ať cestou nebloudím, pohlídej.“ Máš nějaký osobní zážitek, kdy jsi pocítil, že tě ta Boží ruka nějak podržela? 

Já nemám tvůj farářský slovník, takže bych to takhle neformuloval. Ale myslíme oba totéž. Já jsem působil jako vysokoškolský učitel na filozofické fakultě, odkud pocházel později Palach, a měl jsem přístup ke studentům. To nebylo pro tenkrát vládnoucí partičku k zahození. Byl jsem člověk, který vedl kapelu, jezdili jsme na festivaly. Velkou roli hrála i skutečnost, že tatínek mojí ženy byl významný redaktor rozhlasu a televize v období Pražského jara Vladimír Tosek…

… redaktor slavného protiokupačního televizního vysílání z Cukráku v srpnu 1968.

Ano. On potom emigroval do zahraničí, ale náš aparát by o něm rád i dál věděl všechno. Těch důvodů bylo víc. Takže mi jednoho dne přišla obsílka, že mám vzít pas, legitimaci, řidičák a jít do Bartolomějské [nechvalně známé sídlo pražské StB] si popovídat. 

Ty jsi asi myslel to, že jsem se musel rozhodovat, jestli budu spolupracovat s StB. Musím říct, že jsem to ani jako velké rozhodování nevnímal. Mně neměli co nabídnout. Nelákala mě ani kariéra politická či společenská. A měl jsem zavřeného tátu! Vyrůstal jsem v rodině, která tyhle metody nesnášela. Žil jsem s církví, která varovala před důsledky zbabělosti. K tomu rozhodnutí opravdu nebylo třeba žádné hrdinství. Že jsem neměl pochybnosti, to ale opravdu nebylo samo sebou. Byli tací, kteří v podobné situaci pochybovali, protože neměli určité jistoty, o kterých já jsem ani na vteřinku nepochyboval.

Je ta ruka nepodržela.  

Ano. Řekněme to takhle.

V jedné písni Spirituál kvintetu se zpívá „já se těším do nebe“. Tak řekni rovnou – těšíš se do nebe?

Nevím, jestli se těším do nebe. Ale těším se z toho, že vím, že nebe čeká. Mně se tady líbí, já si žiju pěkně. Mám skvělé děti a výtečnou manželku. Takže musím říct, že nahoru nepospíchám.  Ale vím, že to není tak hrozná budoucnost, jako kdybychom se báli, co všecko nás ještě může potkat. A to se prostě nebojím.

Blíží se Vánoce. Ve tvých vánočních textech je samozřejmě také něha, radování se z narozeného děťátka apod. Ale je tam i hodně připomínek lidské zloby a temnot světa. Kde se to v tobě vzalo? Máš nějak propojeny chvíle narození a všelijakých hrůz? Budu indiskrétně konkrétní: ty ses na tomto místě narodil – a také právě zde zemřel tvůj otec. Souvisí to s tím nějak?

Tatínek si vzal tady v bývalé chatě život. Bylo to pod tíhou prožitku vězení, vědomí toho, co o něm komunisté vědí, i toho, že už se nikdy nemohl vrátit k profesi vysokoškolského učitele.

Je to taková autentická nota, která je pro spirituály typická. Spirituály psali lidé, kteří neměli jednoduchý život. Tíži jejich života si neumíme ani dobře představit. A přitom věděli o poselství o narození Krista a chtěli je slavit. Ale myslím, že automaticky se jim do toho dostávala i realita. Ani v tom příběhu to není jen cinkání zvonečků a zpěvy andělské, ale už je tam zakotvena budoucí tragédie. Lidé, kteří teď nosí nemluvňátku dárky, jsou ti stejní, kteří budou za pár let křičet „ukřižuj“. Tenhle kontrast spirituálu na mě vždycky působil. To v českých koledách není.

Jakou máš naději pro svoje děti, vnoučata a vůbec – pro budoucnost světa, speciálně pro českou zemi? 

Ty se mě ptáš na věci, na které bys uměl sám odpovědět mnohem líp než já, obyčejný tulák. Já na to odpovím, jak umím. Samozřejmě žiju nadějí, a to jak pro své nebližší, tak pro to, co nazýváš naším národem. Můžeme mluvit i o celé zeměkouli. Budoucnost máme v určitém smyslu ve svých rukou. Kdyby tomu tak nebylo, tak ztrácejí smysl jakékoliv postoje. Je to opravdu tak, že musíme doufat. Ale to také znamená, že pro to doufání musíme něco dělat. Čekat se založenýma rukama, že to dopadne dobře, je sice pohodlné, ale asi málo účinné. Člověk musí začít u sebe s tím, že některé věci prostě dělat nesmí. I když to třeba nikdo nevidí. Že nic není beznadějné, to se ve světě ukázalo tolikrát, a to i v situacích, kdy už to vypadalo, že je vše ztraceno, že zapomínáme na to, že my o tom vlastně houby víme. Od toho je tu někdo jiný.

připravili Miloš Rejchrt a Adéla Rozbořilová
foto: Adéla Rozbořilová

Poslechěte si rozhovor v nezkrácené audioverzi: