Temné hodinky ztišily i rozbušily srdce

Jako obsahovou náplň vybral dramaturg festivalu, muzikolog Vladimír Maňas, kromě hudebních velikánů (Vivaldi, Bach, Haydn, Bruckner), jejichž díla zazněla u hlavních koncertů, také opět méně známé, ale přesto pozoruhodné skladby neprávem opomíjených autorů.

Za zmínku stojí především osobnost italského renesančního šlechtice a skladatele Carla Gesualda di Venosa. Českému posluchači je toto jméno nejspíše neznámé, k opětovnému objevu jeho díla totiž došlo až ve 20. století. Gesualdo, který prý trpěl duševní poruchou a v návalu amoku zabil svoji manželku, kterou našel in flagranti ve svojí posteli, podporuje svým rozervaným životním osudem domněnku, že mezi genialitou a šílenstvím je velmi tenká hranice. Snad i proto si Gesualdovy stylotvorné postupy netroufl až do 20. století nikdo napodobit. Pocty se však přece jen dočkal – ať už jde o román z pera Anatola France či balet Igora Stravinského, nazvaný dokonce přímo Monumentum pro Gesualdo. 

Druhou, s běsnivou povahou jeho osobnosti příkře kontrastující stránkou, je Gesualdova hluboce spirituální hudební tvorba. Nejvíce o tom svědčí právě cyklus šestihlasých „temných hodinek“ – Tenebrae responsories z roku 1611. Ty byly určeny do liturgického období před Velikonocemi, konkrétně do týdne před Velkým pátkem. Kompletní cyklus 27 skladeb (žalmů) zazněl ve světové premiéře právě na letošním festivalu v Brně, kde mu byly věnovány postupně tři večery (Škaredá středa, Zelený čtvrtek a Velký pátek). Každý z nich přitom patřil jinému interpretovi a zazněl v prostoru jiného svatostánku.

Čtvrtečního uvedení responsorií se zhostilo pěvecké těleso Societas Incognitorum. Dramaturgicky se chtěl koncert co nejvíce přizpůsobit autentickému „settingu“, do něhož byla skladba určena. Koncert, pohybující se na hranici s liturgií, byl tak situován do sakrálního prostoru jezuitského barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Při koncertu se nesvítilo, osvětlen byl symbolicky pouze oltář, zbytek kostela byl ponořen do šerosvitu svíček. Kvůli tmě bylo také zahájení koncertu netradičně posunuto až na 21. hodinu. 

Do této intimní atmosféry zazněly hlasy komorního souboru, kvinteta, pod taktovkou uměleckého vedoucího Eduarda Tomaštíka. Přestože kostel disponoval skvělou akustikou, která nabízela měkký, zakulacený a netříštící se zvuk, diváci zejména v zadní části lavic neslyšeli dobře, a byli tak ochuzeni o hudební detaily skladeb. Ještě hůř pak dopadla teorba, která nebyla pod vícehlasem slyšet téměř vůbec. Přestože šlo o doprovodný nástroj, je škoda, že o přidané harmonie byl posluchač ochuzen. 

Výkon účinkujících byl ovšem výborný. Intonační preciznost je zde samozřejmost, je tedy třeba ocenit spíše vyváženost jednotlivých hlasů a pečlivou, přesto přirozenou dikci. Zcela samostatné ovace pak zaslouží skvělý výkon kontratenoristy Ondřeje Múčky, jehož medovým témbrem se posluchači mohli potěšit zejména v závěrečné části koncertu. 

Pozitivem bylo také dramaturgické řešení latinského textového obsahu skladeb – ve tmě těžko čitelné psané libreto bylo nahrazeno umným přednesem veršů v českém překladu. Návštěvník se tak mohl zaposlouchat do expresivních, procítěných monologů trpícího Krista, mučivě tklivé lyriky i exaltovaného výkřiku nad osvobozující silou Spasitele. Závěrečné Benedictus (které zaznělo na závěr každého z večerů) mělo pak téměř transcendentní parametry.

Hudebně nabídly Gesualdovy tenebrae zajímavý přechod mezi renesancí a barokem; ještě kontrapunktické skladby, působící starobylým dojmem, pročísla tu a tam disonantní harmonie či lyrický tenor – cantus firmus – zmíněného sólisty. Je však třeba dodat, že pro standardního návštěvníka je 75 minut kontrapunktu poměrně vydatná porce. Těžko si v tomto kontinuu hledá překvapivé momenty, které by upoutaly jeho pozornost, a tak mu středová část koncertu splyne v jeden „polyfonní monolit“. Skladba je však posluchačsky náročná nejen pro svoji odlišnou kompoziční strukturu, ale také závažností tématu: ať jde již o motiv utrpení Krista, či modus introspekce a usebrání. 

Závěrem však lze říct, že organizátoři festivalu nabídli další vysoce kvalitní kulturní událost, která dokázala zapůsobit nejen na sluch, ale – v duchu barokní estetiky – na všechny smysly. Duchovně lační posluchači se mohou těšit na příští ročník, ve kterém Velikonoční festival duchovní hudby oslaví 30 let na scéně. 

Bližší informace o festivalu naleznete na www.velikonocni-festival.cz.

Carlo Gesualdo di Venosa: Tenebrae responsories II. Societas Incoginitorum, kostel Nanebevzení Panny Marie v Brně, 14. 4. 2022.

Adéla Rozbořilová

foto: Vojtěch Kába