Tělo, svět a ďábel

Dnes se diskutuje genderová nespravedlnost, koncentrace CO2 či výroba a prodej zbraní. Ve všech případech je ve hře dopad na důstojnost života těch či oněch skupin, někdy dokonce na samotnou možnost života. Zmíněné oblasti na nás působí skrze struktury společnosti a státu, skrze něž konají svou „vládu“. Jako instituční či systémové ovšem překračují prostor osobní odpovědnosti jednotlivců. Za jejich „vznikem“ obvykle nestojí jeden člověk či malá skupina lidí a stejně tak jejich „vyřešení“ zřejmě jako jednotlivci ovlivníme pouze v omezené míře.

Církve si byly odedávna vědomy, že instituce se mohou stát krvelačným božstvem. Jednoznačně je identifikovat s hříchem však bylo obtížné. Systémy přece nemají vědomí a svobodnou vůli, aby jim bylo možné přičíst vinu. Tak po staletí převládala tendence k zúžení hříchu na osobní provinění či zanedbání. K rozšíření teologického náhledu na hřích dochází až s moderním povědomím o vlivu sociálních struktur na formování lidí a společnosti. Teologie tak dneska nemůže pominout, že způsob, jakým pobýváme ve světě, se odehrává prostřednictvím řady prostředkujících institucí: rodiny, profese, ekonomiky, státu atd. Tyto struktury do značné míry určují, co se bude považovat za přípustné, a co nikoli. To, že je důležité vztáhnout uvažování o hříchu – přinejmenším analogicky – také na tyto prostředkující struktury, začali doceňovat teologové od počátku dvacátého století.

V roce 1912 kritizuje americký baptistický teolog Walter Rauschenbusch z hnutí Social Gospel příliš individualistické myšlení církve a její lhostejnost vůči sociálním neduhům. Dobře si všímá, že hřešit lze také skrze instituce. Pro struktury a instituce, které se mohou stát zdrojem zla, vykořisťování a útlaku, použije výraz nadosobní hřích. V katolické teologii se začínají objevovat reflexe o strukturálním hříchu na druhém vatikánském koncilu (1962–1965). V konstituci Radost a naděje se dočítáme, že lidský život se nejen na individuální, ale i na kolektivní úrovni jeví jako zápas mezi dobrem a zlem. Poruchy ve společenském pořádku zčásti pocházejí z napětí v hospodářských, politických a sociálních strukturách. Dokument vybízí k reformě hospodářských a sociálních struktur tam, kde je to potřebné kvůli lidskému rozvoji. O průlomu v pohledu na strukturální hřích ovšem můžeme mluvit až s teology osvobození v Latinské Americe. Jejich kontextuální interpretace hříchu široce ovlivnila světovou teologii. Je na místě zmínit, že se jim to podařilo mimo jiné díky dialogům s evropskými politickými teology, zejména s Jürgenem Moltmannem a J.-B. Metzem.

Dialektiku vztahu osobního a sociálního hříchu vyjádřily dvě první pokoncilní konference latinskoamerických biskupů, Medellín v roce 1968 a Puebla v roce 1979: Když lidé hřeší, vytvářejí struktury hříchu, které naopak podněcují lidi k tomu, že hřeší. Slavný arcibiskup San Salvadoru Óscar Roméro napsal, že hřích je krystalizací individuálních egoismů do permanentních struktur, které tento hřích zachovávají a vykonávají svůj vliv na velké skupiny lidí. Španělský jezuita José Ignacio Gonzáles Faus se domnívá, že dnešní teologie musí demaskovat hříchy světa, stejně tak jako Ježíš, zejména v Janově evangeliu, odhaluje hřích farizeů. V evangeliu jde o hřích coby socionáboženský řád nepřátelský Bohu. Hřích totiž světu znemožňuje poznat pravdu – pravdu o tom, že Bůh je Otec, že je spravedlivý, že lidé jsou Boží děti a sobě navzájem jsou sestry a bratři. Nejsou to slabosti jednotlivých lidí, vůči čemu se Ježíš rozhodným způsobem staví, ale hřích světa. Ježíš tento hřích demaskuje a nakonec umírá jako jeho oběť. Evangelista vidí Ježíšovu násilnou smrt jako nejradikálnější demonstraci hříchu světa.

Je součástí strategie hříchu, že méně důležité skutečnosti podsouvá jako něco, na čem údajně Bohu nejvíc záleží. Faus uvádí příklad: Pokud podnikatel, který bohatne na mizerných mzdách, uráží Boha tím, že v neděli vynechá mši, a nikoliv tím, že nechává své zaměstnance zbídačené, stává se Bůh jakýmsi svévolným malým králem, spíše Herodem než Ježíšovým Otcem. Pravým významem hříchu je daleko spíše poškození člověka. Hřích kontaminuje mezilidské vztahy a společný život. Ačkoli sociální struktury nehřeší ve stejném smyslu jako lidé, mohou být hříchem zasaženy a v tomto ohledu urážejí Boha, poškozují život a působí smrt.

Salvadorský teolog Jon Sobrino píše o charakteristikách sociálního hříchu. Jako příklad si bere hlad. Jestliže existují údaje OSN, že by bylo možné hlad ze světa vymýtit, pak je třeba považovat smrt kvůli hladu za vraždu. Přesto se podobné tragédie světa skrývají, a když už je nelze dále skrývat, tak se aspoň přikrášlují. O hladomoru se nemluví jako o vraždě, ale jako o potravinové krizi. Jinou strategií je selektivní vzpomínání – tragédie se připomínají, pokud postihnou bohaté, nikoli chudé. Projevem sociálního hříchu je nerovnost. Způsob, jakým bohatí utrácejí peníze, je urážka chudých – prostředky věnované zbrojení, zábavnímu průmyslu či vrcholovému sportu by pomohly nasytit miliony lidí. Sobrino uvádí specifickou aroganci rozvinutých zemí. Jakoby se domnívaly, že blahobytný život je jejich osudem na základě výkonnosti, píle a schopností anebo na základě Božího vyvolení. Chudoba a utrpení jiných zemí je sice politováníhodná, ale zřejmě jaksi normální.

Přestože papež Jan Pavel II. nebyl teologii osvobození nakloněn, učení o sociálním hříchu přijal ze své. V encyklice Sollicitudo rei socialis z roku 1987 pranýřuje ekonomické a sociální mechanismy, které téměř samovolně upevňují bohatství jedněch a chudobu druhých. Přímo nebo nepřímo ovládané rozvinutějšími zeměmi působí tyto mechanismy ve prospěch zájmů těch, kteří jimi disponují a dusí či ovládají hospodářství méně rozvinutých zemí. „Struktury hříchu“ jsou podle papeže užitečnou kategorií k pojmenování kořene zla. Soudobý imperialismus se pak vyznačuje mimo jiné tím, že za určitými rozhodnutími, zdánlivě diktovanými pouze hospodářskými nebo politickými důvody, leží formy modloslužby, jako je uctívání peněz a technologie.

Soudobý duchovní autor Richard Rohr odvíjí svou koncepci hříchu od veršů z listu Efezským 2,1–2: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ Odtud pochází představa o třech zdrojích zla: světu, tělu a ďáblu. Hřích „světa“ je dohodnutý klam, který těžko jako jedinci poznáme a překonáme. 

Abychom jej prohlédli, musíme být solidární s alternativními komunitami a menšinami, protože dominantní skupina své lži obvykle prohlédnout nedokáže. Osobní hřích, hřích „těla“, jsou naše soukromá provinění. Nelze se ale soustředit na změnu jen na individuální, „tělesné“ úrovni v iluzi, že naakumulovaná změna jednotlivců dosáhne významné sociální proměny. „Ďábel“ pak představuje kolektivní zla, povýšená na posvátné, romantizované a idealizované nutnosti. Ty nás zaslepují, vězní a zotročují. Cítíme se vůči nim bezmocní.

Naštěstí – Bohu díky – bezmocní nejsme. Jestliže beránek Boží nese hříchy světa, můžeme ve svých sborech a farnostech s důvěrou otevírat cesty k vyznávání sociálních vin. Zaslechněme Kristova slova: „Vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (J 16,33).

Petr Jandejsek, teolog a pedagog ETF UK
foto: wikipedia.org