Tato země není naše

Člověk jako součást přírody, příroda jako Boží stvoření

I.    Bylo to na základní škole v hodině přírodopisu. Učitel na tabuli vedle sebe namaloval dva kruhy, do jednoho napsal slovo příroda, do druhého lidé. Od množiny příroda k množině lidé namaloval tlustou čáru, od člověka k přírodě čáru tenkou a dodal: V minulosti takto mocně ovlivňovala příroda člověka a takto nepatrně ovlivňoval člověk přírodu. Pak čáry prohodil a hrdě pravil: Nyní je to takto. Člověk přírodu ovlivňuje významně, zatímco příroda ovlivňuje člověka nepatrně…

Vzpomínka by to byla úsměvná, kdybychom se nyní nepotýkali se závažnými důsledky tohoto myšlení vzhledem k celé planetě. Člověk a příroda stojí proti sobě jako nepřátelé. Příroda je vnímána jako mrtvá věc, jako prostředek k vlastnímu zbohatnutí. Člověk pak ve skále vidí jen šutry, z kterých se dá udělat čtyřproudová dálnice. V lese vidí pouze prkna, která se pořežou na pile a dobře se prodají. Mokřad vysušit, potok meliorovat, z pole dostat pomocí chemie co nejvíc. A na úrodném poli klidně postavit obří sklady, když se to teď vyplatí.

Na protest proti tomu začnou někteří volat: Příroda je přece plná božské síly. Pryč s lidskou činností, ta jen přírodu ničí, pryč s městskou civilizací, nejlépe je přece vrátit se k přírodnímu životu, pokud možno bez druhých lidí. Tu budou mluvit o zemi jako o bohyni matce a uctívat ji. Na člověka budou hledět s podezřením nebo dokonce s nenávistí. Nejvyšší čas podívat se do Bible.

II.    Hned na prvních stránkách nás Bible učí vnímat veškerenstvo jako stvoření. A to je hodně důležité. Znamená to, že svět a život tu není náhodou. Vznikl z Boží lásky. Život je dar. Nápadné je, jak každý den stvoření (podle Gn 1) Bůh zakončí slovy: „a bylo to dobré“. Život má kladné předznamenání (navzdory tlamě nicoty a chaosu).

Příroda proto není pouhá věc, jen materiál k použití či spotřebování. Stvoření odkazuje ke Stvořiteli. Příroda je živá, proto stromy v Bibli například tleskají, hory poskakují jako jehňata, aby chválily Boha. Bible však bude trvat na tom, že příroda není božská (zůstává stvořením). A mezi stvořením a Stvořitelem je hranice. Pro člověka je dobré hledat za stvořením Stvořitele, jeho dílo, jeho péči, neuctívat přírodní síly místo něho.

III.    A jaké místo ve stvoření má člověk? Bible nestaví člověka a přírodu proti sobě. Člověk je její součást, tvoří s ní jeden celek. Má však také výsostné postavení, které obnáší úkol. „Hospodin postavil člověka do zahrady, aby ji obdělával a střežil“. Všimněme si, že se tu neříká–pryč s lidskou činností, ta je od zlého, vše nechte na bohyni přírodě. Obdělávat a střežit, to ovšem znamená ne využívat a ničit, nýbrž pečovat s láskou a s citem. Člověk má být „pastýř stvoření“.

Důležité však je, aby člověk uměl od svých aktivit i od sebe samého poodstoupit. Proto je tak důležitý den sedmý, den odpočinutí. Abychom si nemysleli, že my jsme zdroji a hybateli života. Abychom zakusili, že my jsme ti obdarovaní, že život je dar od Stvořitele a že k dobrému a radostnému životu nepotřebujeme mít mnoho.

Šest dní být aktivní, ano, ale pak je opravdu důležité spočinout. Přestat, nechat věci být, pustit je z rukou i mysli. Dát prostor vděčnosti anebo dokonce ještě jejímu vyššímu stupni, totiž oslavě Boha.

IV.    Co však bude dál?

Nikdo z nás neví. Příroda trpí a sténá, člověk si neví rady a vyhlídky nejsou dobré. Činíme celkovou situaci ještě složitější tím, že jedni útočí na druhé a napětí vzrůstá.Ještě jednou: co se dovídáme z Písma? Celý svět i se všemi lidmi je jeden celek. A život je dar, který máme s úctou chránit.

A společná je i naděje, která není laciný optimismus či naše prognóza. „Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku.“ (Ř 8,21) Ten, který stvořil svět, nebyl jakýsi chladný princip na počátku. Stále má svět ve své péči a svět stále tvoří. Ve středu času do tohoto světa vstoupil v Ježíši Kristu – jako počátek nového stvoření. Jeho oběť a vzkříšení se netýkají pouze naší osobní spásy, ale celého stvoření. „…neboť v něm bylo stvořeno všechno.“ (Kol 2,16) „Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.“ (2Pt 3,13) Tato naděje nechť nás inspiruje k jednání už teď.

Jan Jun