Marek Vácha: Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis

(ČB 7-8/2015) „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Žd 11,1) To je velká a srozumitelná pravda a Marek Vácha na ni v knize odkazuje a zřetelně se k ní sám hlásí.

 „Jak můžete být biolog, a přitom kněz?“ ptají se prý Marka Váchy v rozhovorech pořád dokola. Buď přece věříme důkazům, nebo Bibli. Buď vědě, nebo Bohu. Jde ale skutečně víra proti poznatkům přírodních věd? Protiřečí přírodovědné poznatky víře? „Přemíra předsudků v tomto duchu má opravdu tuhý kořínek,“ dozvíme se hned v úvodu od recenzenta nad jiné povolaného, Jiřího Grygara. Vždyť ale evoluční biologie s biblickým konceptem souzní, oponuje Vácha. Proč by nemohl být kněz zároveň biolog, když „věří v jednotu vědění“? Celá kniha je vlastně „jen“ takový popis zdánlivě jasných pravd. Ovšem jasných zdaleka ne všem.

Kreacionismus, nebo evolucionismus?

Marek Orko Vácha, jsa biolog a teolog, zná tyhle těžko smiřitelné, extrémní pohledy obou táborů; a to je právě to, co ho už od mládí nenechává v klidu, co ho pudí nám teď psát, co si o věci myslí. Jako kdyby to nešlo jinak: buď jsme věřící, nebo rozumní; buď věříme Bohu, nebo vědě.  Marek Vácha nám důvěryhodně objasňuje, proč tady žádný rozpor být nemusí a není.

Byl by předpokládal, že v 21. století o tak banální pravdě už nebude třeba psát. Ale stereotypní otázky reportérů po protikladu kněze a biologa ho k tomuto psaní donutily. A čte se to dobře! O to víc, když se ta slova rodí právě v srdci či v hlavě exaktního vědce, který rovnou předesílá, že knihu píše jako věřící křesťan a že tedy v určitém smyslu text nebude objektivní (!). Věda nám odpoví na otázku „jak“, ne však na otázku „proč“. Nikdy nám nedá konečnou odpověď na smysl nás samých, na naše konání, na naše místo na Zemi a v celém vesmíru.

„Z jakého důvodu zde vesmír, a my v něm, existuje a jaký je smysl toho všeho? Můžeme se ptát i dál. Jak by musel vypadat svět, aby v něm i ateista uznal Boží přítomnost? Musela by být opravdu dalekohledy pozorována Nebeská bytost, musel by být pokaždé následkem modlitby blesk z nebe a muselo by to být tak, aby na naši modlitbu bylo vždy stereotypně odpověděno podle námi artikulovaného přání, aby na naši modlitbu zapršelo a na naši modlitbu nastalo sucho…? Musel by svět být bez nemocí, bez zemětřesení a bez povodní… a ve druhém kole i bez naší svobody, neboť je to právě naše nebezpečná svoboda, která umí natáhnout ploty koncentračních táborů a vymýšlet mučení, o kterých se nevinným zvířatům, bez kreativity k dobru a především bez vynalézavosti ke zlu, ani nesní.“ Moudrá pokora vědce před vědou nevyřešitelnými otázkami, to je to, co mnohému z nich schází a po čem Marek Vácha volá.

Naštěstí žili či žijí i ti hodně moudří a hodně velcí a Vácha nám jejich moudré myšlení citacemi dokládá. Jakou radost pak pocítí křesťan, když jsou autorova slova dotvrzena třeba tak velkým vědcem, jakým byl sám Issac Newton: „Tento neobyčejně krásný systém slunce, planeta komet může být v chodu pouze díky moudrosti a vládě Inteligentní a Mocné Bytosti.“

Ovšem kromě kapitol, které se řečenému tématu knihy věnují „prvoplánově“, se autor se stejnou vervou ponoří třeba i do rozboru pojmu Bůh a pojmu člověk. Zajímavě, čtivě, inteligentně. Že je slovo Bůh obestřeno tajemstvím, jako věřící dobře víme. Kdo však je „člověk“? Daleko těžší otázka, než by se snad na první pohled zdálo. A Marek Vácha se s ní poctivě potýká.

Jak je to tedy s Darwinem?

V knize nemůže chybět Charles Darwin, který do evoluce vpadl vskutku revolučně. Jeho hypotéza je přitom zcela „jednoduchá a elegantní“. Sám Thomas Huxley si prý povzdechl: „Jak hloupé, že to člověka nenapadlo.“ Jenomže: „Darwinismus je kontaminován (používám toto slovo vědomě) filosofickou představou světa bez účelu, bez Boha, světa vnímaného jako bezesmyslný, tiše běžící hodinový stroj, vesmír hmoty, která se slepě valí dopředu, bez cíle, beze směru, chaoticky do temnot. Smyslem této knihy je poukázat na triviální fakt, že věda se pokouší říct vše o hodinovém stroji vesmíru… ale neřekne naprosto nic o smyslu příběhu, o poezii, která je tímto jazykem napsána.“ Tiše běžící hodinový stroj, ale bez již řečeného Newtonova hodináře.

Vácha nechce v nejmenším Darwinově teorii protiřečit. Brání se však zmíněné „kontaminaci“. Však je biolog, a jistě ne druhořadý. Troufám si však poukázat na to, že smyslem jeho života nebude biologie, ale ta druhá, resp. první poloha – poloha kněze; křesťanská víra. Snad i proto je právě závěrečná kapitola knížky nazvána „První kapitola knihy Genesis“.

A jak podle Váchy chápe židovský nebo křesťanský věřící biblický text? K Božímu slovu nepřistupuje jako k vědeckému pojednání, „nýbrž jako k dopisu, který vášnivý Bůh Starého a Nového zákona píše člověku o smyslu bytí člověka v kosmu a o vztahu Boha k člověku.“ Nebývá možná zvykem v recenzi dílo samé tak hojně citovat. Jenomže způsob Váchova zápisu je do té míry chytře věrohodný a výstižný, že se mi zdá škoda jej interpretovat a o slibné ukázky čtenáře Českého bratra připravit.

Jana Plíšková

Marek Vácha: Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis Brno: Cesta 2014, 216 s. ISBN: 978-80-7295-184-0