Symbol ukřižovaného

Symbol dodnes žijící

Proto v této úvaze půjde o velmi stručný nástin vývoje, v němž se vzpomínka na Ježíšovo ukřižování proměnila v symbol, který žije dodnes.
Cesta k tomuto symbolu vedla od zkušenosti těch, kdo byli svědky Ježíšovy popravy, a od těch, kteří byli touto událostí hluboce zasaženi. V tomto ohledu bychom mohli ke srovnání odkazovat k násilné smrti nejrůznějších osobností, které se těšily zvláště silné přízni a úctě. K tomu, jak přímí a nepřímí svědkové reagovali smutkem, nářkem, bědováním, steskem, nejistotou, zmatením… Ti, kdo byli svědky Ježíšova ukřižování, byli přítomni velmi nepříjemnému výjevu, a navíc si spolu s dalšími uvědomovali, že zemřel milovaný učitel. Jejich zkušenost se vztahovala na událost ukřižování, nejen na kříž samotný.

Poté však, co se poměrně záhy rozšířila zpráva o Ježíšově vzkříšení, smutek se proměnil v radost. Ježíšovi žáci zakusili vizionářské zkušenosti, díky nimž nabyli přesvědčení, že jejich mistr a spasitel sice zemřel, ale je živ. Důvěřovali tomu, co zakusili, a navíc měli povědomí o židovských představách o vzkříšení z mrtvých. Spasitel pro ně zvítězil nad smrtí a stal se zárukou jejich vlastní osobní spásy. A tak ještě než křesťané začali symbolů kříže a krucifixu užívat, nabyli jistoty o dvojznačnosti události kříže. Kříž se jim stal symbolem spasitelovy smrti a symbolem spásy, a tuto dvojznačnost nalezneme již v listech Pavla z Tarsu.

Přesto se symbol ukřižování a krucifix prosadily až s odstupem. Nejprve se v římských katakombách objevovala jen prostá znamení kříže, zatímco nejstarší vyobrazení ukřižovaného pocházejí z doby 2. až 3. století (jak se datuje jaspis z Gazy, považovaný za nejstarší). Kristův kříž byl identifikován s křížem jako symbolem kosmu, protože Kristus platí za Spasitele světa. V prvních staletích se ovšem křesťané upínali velmi silně ke Kristovu vzkříšení, a proto ve východní tradici zobrazovali ukřižovaného jako vítěze nad smrtí a hříchem. A to v období po byzantských sporech o obrazoborectví (726–787 a 814–842). 

Vyobrazování Ježíšova utrpení a smrti se ustálilo až v době gotického slohu. Ottonský Gerův kříž z kolínské katedrály, který pochází ze závěru 10. století, platí za jeden z nejstarších krucifixů na sever od Alp a také za doklad obratu v křesťanské ikonografii. O tento obrat se přitom velmi zasloužil vývoj v Itálii, k němuž výrazně přispěl františkánský řád a v němž se důraz přenášel na Ježíšovo lidství a na jeho utrpení, podávané s realistickými rysy. Tak se prosadil model „trpícího Krista“.

Mezitím se v 11. století v Evropě začaly užívat oltářní a procesní krucifixy. Kříž a krucifix tak získal výraznou úlohu v křesťanské liturgii, a to zapadá do širokého a bohatého kontextu symbolizace ukřižování, jeho symbolického pochopení a uplatnění v náboženské praxi. Už Tertullianus kolem přelomu 2. a 3. století dokládal zvyklost označování znamením kříže na čele. Šířilo se užívání křížku jako amuletu. Od 12. století nosí preláti obecně pektorální kříže na krku. Protože korunovace byla význačný posvátný akt, byl při něm užíván korunovační kříž. Nesmíme zapomenout ani na objekty související s osobní zbožností – na kříže a krucifixy v krajině a na hřbitovech, na křížové cesty ani na kříže žehnací a smírčí.

Ježíš ve výtvarném umění

Příležitost k bohatému rozvíjení symbolizace nabídlo výtvarné umění, v jehož dějinách se Ježíš stal nejzobrazovanější postavou vůbec. Navíc výtvarné umění rozšířilo svou pozornost na celý pašijní příběh. Typické středověké vyobrazení ukřižování se samo stalo syntézou symbolů, což si můžeme znázornit na doplňování nejrůznějších svědků ukřižování. V dějinách středověkého umění jejich počet rostl a kolísal. Kromě skupiny žen se mezi ně dostávali Ježíšovi příznivci, jako byl Josef z Arimatie (podle legendy o svatém Grálu měl do kalicha zachytit Ježíšovu krev), proroci, Jan Křtitel, řádoví světci, ale i donátoři. Objevovali se také Ježíšovi nepřátelé. Věcně vzato zamlžovaly moment Ježíšova osamocení, který je patrný z dochované evangelijní tradice.

Ale obrazy nesloužily jako pouhé ilustrace. Stačí se podívat na Ukřižování z kaple svaté Barbory (sedmdesátá až devadesátá léta 14. stol.), které pochází z dílny Mistra Třeboňského oltáře a původně bylo určeno pro kostel sv. Barbory nedaleko Děbolína u Jindřichova Hradce. Tento obraz se řadí k tzv. krásnému stylu, což se odráží na bohatém zlacení pomocí zlatých plíšků, na výrazné barevnosti, na líbezných tvářích, na štíhlých postavách. Byl tak určen pro intenzivní zážitek diváků, kteří smyslovým prožitkem měli být povzbuzováni k zaměření na nebeskou krásu. A to je jen jedna z možností, jaké důsledky symbolizace ukřižování může mít.

Zobrazován byl i Kristus vzkříšený, ale výtvarné umění s tím mělo nesnáze. Už proto, že v Bibli není vzkříšení nijak vylíčeno. Byzantské obrazy nechávaly od 7. století Ježíše vystupovat ze sarkofágu. Na středověkých obrazech Kristus na sarkofágu stojí nebo přímo trůní. Rembrandt si s nesnází poradil zase tak, že (na rozdíl od Vzkříšení Lazara, 1630–1632) na obrazu Zmrtvýchvstání Krista (1638) zpodobnil ve světelném mračnu anděla, jak nadzvedává příklop sarkofágu.

V oblastech, kam zasahoval vliv německé reformace, se v 16. století setkáváme s obrazy vzkříšeného Krista, který probodává smrt a ďábla. Ale německá reformace neměla k obrazům jednoznačný vztah. Nicméně na obraze prostřední desky oltáře v městském kostele ve Výmaru z roku 1555, který namaloval Lucas Cranach st. a který dokončil jeho stejnojmenný syn, je ukřižovaný Kristus zasazen do biblických dějin od Mojžíše po Kristovo nanebevstoupení. Luterská reformace tu tak dostává formu podívané, která vyjadřuje smysl pro biblismus a také existeční sebepochopení luterána, protože vyobrazený beránek klasifikuje Ježíšovu smrt jako oběť, postava vzkříšeného Ježíše nalevo přemáhá smrt a napravo Luther vše dosvědčuje Biblí. Uvažme, že tento obraz má řadu variant a napodobenin.

Není však možné v krátkosti popsat celý vývoj, a tak zájmem této úvahy je alespoň upozornit na velkou škálu možností, která se projevila v symbolickém pochopení Kristova ukřižování. Jeho vyobrazení bývají určena pro diváky, kteří se ke Kristu hlásí a jejichž zkušeností chtějí obrazy pohnout. Přitom kolísají mezi důrazem na smrt a důrazem na vítězství nad smrtí. Nelze v nich však hledat jedno bez druhého. Kříž vždy symbolizuje smrt – a spasitel na kříži zosobňuje vítězství. Protestantská tradice po právu kritizovala církevní triumfalismus, který se někdy za symbolem kříže nachází a jeho prostřednictvím se chce prosazovat. Na druhé straně se sama dostává do paradoxního postavení, když tolik zdůrazňuje kříž, a přitom viditelný symbol kříže ponechává svým oponentům. Na kříži není nic neevangelického stejně jako na kalichu není nic nekatolického, jen se liší konfesijní interpretace.

Za hranice konfesních rozdílů a rozporů ukazuje pak moderní umění. Z české avantgardy je to například Jan Bauch, který se vícekrát věnoval zobrazování Krista v průběhu pohnutých čtyřicátých let minulého století a vyjádřil se slovy: „Ze všeho nejvíc jsou obrazy z té doby výrazem úzkosti jako mého základního pocitu – třeba Kristus na hoře Olivetské, Poslední večeře, Ukřižování.“ Sekulární umění objevilo v Kristu symbol pro osobní zkušenost, výmluvný a srozumitelný. Ze stejné doby, ze století, v němž nacisté a bolševici projevovali snahu kříže ničit, pochází například i obraz Kristus černochů (1947) Aléna Diviše nebo Ukřižování (1948) Vlastimila Beneše.

Máme tak co do činění se sekulárním uměním, které tradiční symbol ukřižování interpretuje nenábožensky. V minulém století se tím proslavil i britský malíř Francis Bacon (1909–1992). Ve Třech studiích pro postavy u paty ukřižování (1944), především pak ve Třech studiích pro ukřižování (1962) nebo v Ukřižování (1965) tematizoval vlastní smrtelnost a v ukřižování viděl krajní barbarskost, krajní násilí, téma, jež ho zároveň odpuzovalo i přitahovalo. Zcela jiného rázu jsou pak pokusy podat motiv ukřižování komicky, a přitom ne výsměšně. Z mnoha příkladů si připomeňme alespoň Superstart (2003) někdejší, původem ostravské výtvarné skupiny Kamera skura – plastiku Krista jako gymnasty na kruzích, který spíše paroduje zbožšťování sportovců než Krista Pána. Ale to jsme již v době, kdy se v některých zemích Evropy s různými výsledky řeší dilemata nad přítomností krucifixů ve veřejném prostoru vzhledem k náboženské neutralitě státu.

Můžeme mluvit přímo o sekularizaci, zesvětštění náboženského symbolu ukřižování? Moderní umění se nedopouští krádeže myšlenky, nýbrž dopouští jiný život velkého tématu. Přítomnost náboženství bez transcendence, užitek náboženství za jeho vlastními hranicemi. A tak sekulární interpretace připomínají, že obrazy Krista nejsou předměty uctívání. Dějiny symbolizace ukřižování jsou příliš bohaté, stačí v nich číst, hledat jejich vlastní poselství i hodnotu, sledovat proměny lidské zkušenosti. A také se obdivovat rozsáhlé paletě variací (o níž nelze podat vyčerpávající stručný referát).

Jiří Hoblík
foto: wikipedie.cz (Nargilé)