Svý tělo rozezpívej

V této intimní, a přesto otevřené atmosféře právě probíhá experimentální liturgie pod vedením evangelického faráře Maroše Elperyna (dříve Klačka). Děje se tak v rámci projektu „.V_tělení“, který je součástí Elperynovy absolventské práce v rámci studia na divadelní akademii Dimitri ve Švýcarsku. Projekt reflektuje marginalizaci těla v tradičních projevech víry a jeho ústředním záměrem je znovu oživit spojení mezi intelektuálním a fyzickým rozměrem spirituality. Samotný název projektu je slovní hříčkou, odkazující k Ježíšovu vtělení a propojení duchovní a umělecké roviny. Elperyn zdůrazňuje dialog mezi sakrálním (tradičním) a současným, a otevírá prostor pro zkoumání tělesnosti i symboliky v rituálu. 

Osvobozená spiritualita 

Večerní bohoslužba představuje jakési vyústění a vyvrcholení dílen, které se v průběhu letošního ledna v prostorách druhého brněnského sboru konaly. „V dílnách jsme dávali lidem do rukou různé nástroje, jak pracovat s vlastním tělem, jak je vnímat v prostoru. Také jsme se věnovali práci s hlasem. Objevování vlastního hlasu, naslouchání hlasu toho druhého, odvaze být třeba i ve vzájemné disharmonii,“ vysvětluje Elperyn. „Udělali jsme si dramaturgický rámec klasické evangelické bohoslužby a položili jsme si otázku, co se s námi ve které její části má v oblasti těla a hlasu dít,“ pokračuje. Účastníci společně zkusili vytvořit evangelickou liturgii oproštěnou od slov. 

Ta pracuje s klasickým bohoslužebným pořadem, ale využívá netradiční nástroje – oproti konvenčním liturgiím zde má mnohem význačnější místo pohyb. Zvláště v poměrech evangelické liturgie, která je jinak na práci s posturikou a gesty skromná, je to znatelný rozdíl. 

Jinak se pracuje i s hlasem. Kázání jako rétorický projev jednotlivce chybí, všichni účastníci bohoslužby však mají možnost se vyjádřit – beze slov, polyfonií svých hlasů. Připojit se k hudební lince může každý. Evangelický zpěvník není potřeba. 

Alternativní bohoslužba dává věřícím možnost volnějšího pohybu v prostoru, je například možné si v průběhu přesednout jinam, ležet anebo se naopak pro modlitebně způsobem sobě vlastním pohybovat. 

Elperyn zdůrazňuje, že cílem není nahradit dosavadní evangelickou liturgii jinou, ale poskytnout jejímu účastníkovi nástroje, díky nimž by ji mohl intenzivněji, hlouběji a autentičtěji prožít. 

Impulzem byli i schoulení faráři 

„Všímal jsem si, že skoro všichni faráři mají vlastně určitou nemoc z povolání, protože tráví tolik času sezením, psaním a přemýšlením, že jejich tělo fyzicky chřadne. Měl jsem pocit, že v naší církvi se, obzvláště u farářů, rozměr fyzické přítomnosti zanedbává,“ vysvětluje Elperyn, co ho k projektu vedlo. „Kladl jsem si otázku, jak žít Boha v tomto našem lidském těle. V křesťanských dějinách bylo tělo diskreditováno a považováno za něco hříšného. Cítil jsem potřebu se s tím nějak vyrovnat,“ dodává. 

„Druhým rozměrem je to, že naše spiritualita je hlavně racionální, odehrává se primárně v hlavě,“ říká. Silně na něj zapůsobila zkušenost se sederovou večeří, jak ji prožil v Izraeli. „Naše večeře Páně je silně ritualizovaná. Ke skutečné hostině to má daleko. Naproti tomu v Izraeli jsem zažil, že lidé skutečně sedí kolem stolu, popíjejí víno a hodují,“
popisuje. 

Elperyn není první, kdo pasivní roli těla v evangelické tradici reflektuje. Například v knize Pozvání k oslavě (2011) o deficitu větší dynamiky píše profesor Pavel Filipi: „Evangelické bohoslužby jsou zhusta pojímány ve svém rozměru ‚katechetickém‘, jako potřebné poučení ve víře a mravnosti – odtud nejeden stesk, že to jsou spíše ‚přednášky‘, obklopené (nikoli nezbytnou) liturgickou clonou.“ Výmluvným faktem o evangelické liturgické praxi je jistě i to, že o návštěvnících bohoslužeb se mnohdy hovoří jako o „posluchačích“. Nebo, že se uvádí, kdo káže, a chodí se na kázání a na kazatele. 

Prvopočátky projektu se odehrály v prostorách evangelického sboru na pražském Smíchově, kde Maroš Elperyn mezi lety 2014 a 2023 působil. Právě v praxi sborového faráře se setkával s tím, co tvoří jádro evangelického sborového života. Většina aktivit se typicky odehraje vsedě u stolu, ať jsou to biblické hodiny, náboženství nebo setkání mládeže. Aktivity, které více využívají pohyb, jako jsou plesy, sportovní klání nebo výlety do přírody, jsou pak spíše vedlejším doplňkem, kterému není přisuzován spirituální rozměr. Jsou to spíše volnočasové, společenské události. A právě to chtěl Elperyn změnit. 

Pro připravovaný projekt oslovil studenty Janáčkovy akademie múzických umění, která sídlí v Brně. Z praktických důvodů bylo proto nejjednodušší, aby i realizace projektu proběhla v jihomoravské metropoli. Na podzim roku 2024 Elperyn oslovil farní sbor Brno II s tím, že by měl zájem o pronájem prostor Blahoslavova domu. Místní kurátorka Eva Kazdová k tomu dodává, že staršovstvo pronájem prostor schválilo a vzalo na vědomí, že bude lidem nabídnuta účast na workshopech. Sborová sestra zajišťovala, aby termíny nekolidovaly s běžnými sborovými setkáními a zájemci se mohli workshopů účastnit. 

Financování projektu pokryly z velké části dotace, podařilo se například získat podporu z Visegrádského fondu, který podporuje počiny v oblasti kultury a vzdělávání. Velké podpory se pak Maroši Elperynovi a jeho týmu dostalo ze strany brněnského sboru, který na sebe převzal značnou část provozních nákladů. „Sbor byl ke mně velmi vstřícný. Kdybych měl zaplatit pronájem prostor, energie a další výdaje za komerční ceny, projekt by se nemohl uskutečnit,“ dodává Elperyn. 

Brněnští evangelíci zapůsobili na lektory 

Přestože je Maroš Elperyn duchovním otcem projektu, na jeho realizaci nebyl sám. Jádro týmu dotvářejí hlasová expertka Marta Horyza, performerka Jana Hríbková, pohybová lektorka Katarzyna Elperyn a Jordana Blažková, pro kterou je právě Brno II domovským sborem. 

Brněnské workshopy jsou však jen částí projektu, nazvanou „fáze jedna“. Výstupy ze spolupráce se členy sboru pak poslouží společně s teoretickým výzkumem jako podklady pro fázi dvě. V rámci ní se chtějí tvůrci pokusit o adaptování participativního rituálu v performativní prezentaci, čímž vznikne propojení mezi sakrálním a divadelním prostorem. S touto performancí se Elperyn vrátí zpět do Švýcarska, konkrétně do jihošvýcarského městečka Verscio, kde divadelní akademie Dimitri sídlí. 

Hlasové dílny probíhaly pod vedením polské zpěvačky a hlasové expertky Marty Horyzy. Pracovala s běžnými účastníky bohoslužeb, tedy většinou členy sboru, a tudíž lidmi bez předchozího hlasového vzdělání i zkušeností. Výsledky ji ale překvapily. Někteří z nich například nikdy sólově nezpívali před lidmi, ale výkony, které jen s minimální průpravou podali, předčila očekávání samotných lektorů. „Byl jsem hodně překvapen odvahou, otevřeností a nasazením lidí, s jakým do toho šli,“ přiznává Maroš Elperyn. „Na práci v brněnském sboru byla krásná atmosféra společenství. Nemusela jsem se vůbec věnovat budování pocitu bezpečí nebo důvěry, protože ty tam byly už od prvního dne,“ přidává se Marta Horyza. 

Jakýmsi doprovodným programem k hlavním částem projektu byl cyklus přednášek Maroše Elperyna, který nabídnul pohled na vzájemné průniky duchovna, divadla a pohybu. V rámci těchto podvečerů se Elperyn například zabýval otázkou, jak může pohyb přinést novou hloubku do liturgie Českobratrské církve evangelické. Pomyslně vzal publikum na výlet do Etiopie za tamější tradicí a vztahem k pohybu v duchovní praxi. Poslední přednáška pak byla věnována tématu bláznů a klaunů v biblických textech. 

Účastníci si odnesli inspiraci i hlubší prožitek 

Možná lehce překvapí, že navzdory experimentálnosti a nutnosti vykročit z komfortní zóny přilákala „fáze jedna“ projektu nezanedbatelné množství zájemců, a to především místních – evangelíků z Lidické i z okolních brněnských sborů. Pozvat se však nechali i lidé z mimocírkevních kruhů. Na poslední z experimentálních bohoslužeb se sešlo na 40 lidí. 

Mezi nimi například Běla Šebestová, která ve sboru pomáhá s administrativou. Tu zaujalo, jak účastníky projektu jednotlivé aktivity sbližovaly. „Prožívali jsme si všechno každý velmi individuálně po svém, ale současně jsme z toho měli společný zážitek,“ říká. Do nekomfortní zóny se při aktivitách podle svých slov nedostávala – pomáhal jejich komunitní charakter i vlídná slova lektorů. Složité prý však bylo organizačně skloubit Elperynovy aktivity s běžným chodem sboru, ale díky flexibilitě a vstřícnosti se to nakonec podařilo. 

Také kurátorka Eva Kazdová podle svých slov zaznamenala ve sboru pouze kladné ohlasy. Účastníci prý ocenili nejen zajímavý zážitek, ale také profesionální přístup všech umělců či odvážnou práci s prostorem i světlem. „Někteří lidé chodili opakovaně. Konalo se také několik přednášek, které měly hojnější účast.“ A projekt pozitivně hodnotí i z vlastní zkušenosti. „Aktivity se mi moc líbily. Byla jsem i na závěrečné ‚bohoslužbě‘. Když člověk přijal tohle netradiční, ale v mnoha ohledech vlastně velmi tradiční pojetí, tak to byl opravdu hluboký zážitek setkání s lidmi i Bohem,“ dodává. 

Projekt se uzavře divadelní performancí – fází dvě – ve Švýcarsku. Nad tím, že by se experimentální bohoslužby v některém z evangelických sborů v blízké budoucnosti zopakovaly, Maroš Elperyn prozatím neuvažuje. „Mám takový sen, že bychom vytvořili formát, který by byl zajímavý pro festivaly, které chtějí vnést do svého programu duchovní složku,“ přemítá. 

Adéla Rozbořilová
foto: ARo, archiv sboru