Svět je báječné místo

(ČB 11/2021) „Svět je báječné místo.“ Tak začíná známá báseň od Lawrence Ferlinghettiho. První věta zní možná pozitivně. Vzápětí se ale dovíme, že to tak úplně není, „že někteří lidé umírají“ nebo „snad mají jen hlad“. Že nám vládne „pár měknoucích mozků na vyšších místech“. A taky že čas od času spadne „nějaká ta bomba, kterou vám sem tam zcela jistě hodí někdo na hlavu“. Název je povedená ironie a možná i výsměch našemu vidění světa jako pěkného a mírumilovného prostředí, kde všechno ošklivé existuje jen na televizní obrazovce a k nám doléhá jen jakoby z dálky.

A přiznejme si, všichni máme tendenci to nepříjemné kolem nás trochu přehlížet. Bodejť ne, když toho máme sami dost. Řešit své problémy v rodině, ve škole, na úřadech, v práci… Na každém kroku se v životě musíme potýkat s překážkami. Kdo po tom všem úmorném lopocení má sílu řešit potíže celé společnosti, když toho má sám nad hlavu? A tak se do hlavy začnou vkrádat výčitky, jestli stačí v neděli vhodit při odchodu z kostela pár korun do košíku, jestli není správné začít dělat i něco navíc.

Svět sám o sobě by snad báječný byl. Mnohými zásahy člověka se z něj však časem stal nepřehledný labyrint strachu a utrpení, ve kterém je těžko se vyznat, aniž bychom cestou nezakopli. Stačí přece zapnout tu televizi a hned vidíme utrpení lidí po celém světě. V takové chvíli by se člověk rád rozdal, aby mohl všem a co nejvíce pomoci – a snad i odčinil svůj díl viny. Je mu ale jasné, že není v silách jednotlivce a asi ani celého lidstva, aby se nedělo příkoří, aby nikdo nestrádal a netrpěl. To bychom navíc předpokládali, že my sami už máme „hotovo“, tedy že na nás samotných už není co vylepšovat. Přitom, jak ví každý z nás nejlépe, uspořádat svůj vlastní život je leckdy mnohem těžší. Je pak na místě propadat panice a depresím? Sám se bez mučení přiznám, že takové věty se mi hlavou honí často. Všechny pak asi pramení z poněkud sobecké otázky: „Obstojím?“ Ať už před Bohem, nebo sám před sebou, před bližními. Téhle otázky se ale nedokážu zbavit, ani když už se rozhodnu pomáhat. Vždyť pomáhat se dá i mnohem víc, tak jak může někdo říct, že to, co dělám já, stačí?

Jestli obstojím, nevím. Sám to stejně neposoudím, vím jenom to, že ať se budu snažit sebevíc, stejně to v mých očích nemusí být dost. A tak mám za to, že vlastně není důležité, jestli podávám pomocnou ruku, nebo rovnou spouštím záchranný člun. Podstatné je, že pomáhám. Mohu vyrazit jako dobrovolník do rozvojových zemí, angažovat se na veřejnosti nebo vystudovat teologii a zasvětit svůj život duchovní službě. Stejně tak se ale počítají i maličkosti: vynést kočárek do schodů, vzít staršímu tašku s nákupem a donést mu ji ke dveřím. I „obyčejná“ modlitba má ohromnou sílu. Pokud tedy své každodenní chování a práci budu konat s myšlenkou lásky k bližnímu, možná vykouzlím nejeden úsměv na tváři – když už ne na lidské, tak na té Boží určitě. A svět tak sice nebude zcela báječné, ale alespoň o něco báječnější místo.

Alexandr Koukol